„Úctyhodný výkon. Sólista téměř nesešel z pódia…“

„Na vrcholech většiny písní, většinou na vysokých tónech, se vydával ze svých sil bohatýrsky, až marnotratně.“

„Všem výstupům bez výjimky dal spolu s Robertem Jindrou iluzi broadwayské okázalosti a hlavně nádhernou osobní energii.“

Od Adama Plachetky už pravidelní návštěvníci Národního festivalu Smetanova Litomyšl slyšeli v posledních letech romantické opery, písně i barokní árie. V úterý k tomu přidal žánr muzikálu. A nebyly to jen líbivé melodie. Jeho recitál, doprovázený Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a dirigentem Robertem Jindrou, nabídl chlapský projev se stoprocentním vokálním nasazením a velkými emocemi.

Muzikál vznikl mezi válkami v Americe jako jeden z typů hudební zábavy. Od té doby, s repertoárem desítek a desítek skvělých titulů nejrůznějšího hudebního zabarvení, vykvetl do velkého komerčního odvětví. I tak je v něm nicméně zcela legitimní hledat také potěšení z pěveckého umění a z hudebního a divadelního vyjádření příběhů a citů. Adam Plachetka není jediným, kdo od opery tímto směrem učinil úkrok. Muzikálová čísla jsou oblíbenými přídavky při operních recitálech řady světových hvězd, zejména těch amerických. A když se vezme v úvahu Plachetkovo účinkování v Metropolitní opeře a tím pádem sbírání newyorských zkušeností všeho druhu, nepřekvapí, že se na muzikál v posledních letech podíval docela zblízka.

Základem jsou dvě úspěšná CD, Impossible Dream a Music Man, která už s rozhlasovými symfoniky natočil. Je na nich dohromady pětatřicet čísel. Na koncertě na zámeckém nádvoří jich zaznělo v jeho podání sedmnáct. Úctyhodný výkon. Vedle nich byly v programu už jen čtyři muzikálové předehry. Sólista téměř nesešel z pódia…

Autorem aranžmá byl Lukáš Sommer. Robert Jindra s evidentním potěšením vedl bohatě obsazený orchestr k plnokrevnému, i když převážně až hodně hlučnému projevu. Šlo o opravdu symfonický, vesměs téměř bigbandový zvuk, podpořený bicími, klavírem a kytarami a v několika případech vokalisty. Sólista s mikrofonem se proti němu prosazoval s přehledem, často ovšem také jen v nejvyšší dynamice. Na vrcholech většiny písní, většinou na vysokých tónech, se vydával ze svých sil bohatýrsky, až marnotratně. Právě pro takové momenty publikum ovšem chodí na živě koncerty. V auditoriu byl cítit respekt a obdiv, na pódiu se dala tušit radost a pohnutí z toho, že se hraje a zpívá reagujícím lidem. Nebylo proč se šetřit…! „Máme toho teď hodně, ale jsme rádi, naseděli jsme se už dost…,“ poznamenal před koncertem při setkání s posluchači Adam Plachetka, když vypočítával, co všechno ho v nejbližší době čeká, a když dával najevo, že nemožnost pracovat v době protipandemických opatření nebyla vůbec nic pěkného.

Efektní byl hned vstup do programu. Na předehru k muzikálu My Fair Lady navázal výstup „Seventy-Six Trombones“ z muzikálu Obchodník s hudbou. Sólista v něm nejdřív velmi, velmi rychle řeční a agituje, což se dělo během příchodu ze zákulisí a pak i na pódiu, teprve později zpívá. Adam Plachetka od začátku dával najevo, že má repertoár ze svých desek v malíčku, působil uvolněně.

V pestrém sledu následovaly tituly jako Král a já, Zpívání v dešti, Za zvuků hudby, Kráska a zvíře, Miss Saigon nebo Jekyll & Hyde, vesměs efektní i dojímavé výstupy. Nemohli chybět, jako asi nejklasičtější, Bídníci. Spektrum doplnila popovější Pomáda, modernější (a jazykově němčinou nezvyklý) Ples upírů, trochu bizarní montypythonovský Spamalot… i úplná muzikálová klasika, od klasické hudby však už dost vzdálená, totiž Webberova rocková opera Jesus Christ Superstar. Z ní to byl Pilátův sen a Song krále Heroda.

Je logické, že se operní pěvec, pohybující se v barevném barytonovém oboru, nezbaví a ani nechce zbavit zázemí belcanta, „krásného zpěvu“, že tedy v některých konkrétních případech specializovaní zpěváci asi nacházejí v muzikálových produkcích, samozřejmě za cenu deformace „krásného zpívání“, výrazově vyhrocenější charakteristiku postav. Na druhou stranu, všechna čest Plachetkovým přesahům i jeho schopnosti vystihnout styl a dikci a navodit jako výchozí modus vemlouvavost, sebevědomí a tak trochu i nadsázku.

Od prvního do posledního čísla bylo jasné, že muzikál má styčné body jak s buffo rolemi italského operního repertoáru, tak – a to ještě víc – s lyrickými a melodramatickými i vypjatějšími úlohami vyskytujícími se v romantických operách. Adam Plachetka se vcelku pochopitelně nepouští do takových muzikálových pěveckých partů, které se už opravdu blíží popu a rocku, neslyšeli jsme ani nic westernového. Vybírá kantilénové, klasičtěji znějící. Ale všem výstupům bez výjimky dal spolu s Robertem Jindrou iluzi broadwayské okázalosti a hlavně nádhernou osobní energii.

Foto: Smetanova Litomyšl