„Baborákovo přímočaré vedení celého aparátu k jednotnému a nezadržitelnému ´tahu na branku´ slavilo úspěch.“

„Okouzleně jemné kantilény hlasu Kateřiny Kněžíkové sluší.“

„Luksovo nekonečně pozorné a detailní nastudování potvrdilo, že jde o hudební skvost.“

Barokní orchestr Collegium 1704 v nerozlučné dvojici se sborem Collegium Vocale 1704 představují záruku špičkových hudebních kvalit a je dobře, že se pravidelně vracejí i na festival Smetanova Litomyšl. Vokální umění přehlídce sluší a od té doby, co město zrekonstruovalo piaristický chrám, jsou v něm koncerty duchovní hudby ozdobou programu. Na zámeckém nádvoří se tak mohou střídat operní představení a velké symfonické koncerty. Bylo tomu tak i v pondělí. V kostele zněla odpoledne barokní hudba a na zámku se pak večer jako předzvěst nedělního „velkého finále“ rozezněla pestrá směs nižšího i vyššího symfonického populáru. Téměř takové menší finále.

Auditorium v zámeckých arkádách, které je ikonou festivalu, opanoval v pondělí večer Radek Baborák se svým „all star orchestra“, s Českou Sinfoniettou. Program sahal od jednoho z Elgarových Slavnostních a příležitostných pochodů po písně Henriho Duparca, od virtuózní skladby pro sólové housle po Stravinského Ptáka Ohniváka, barvitou partituru, která je zejména ve své druhé polovině gejzírem orchestrálního umu. Baborákovo přímočaré vedení celého aparátu k jednotnému a nezadržitelnému „tahu na branku“ slavilo ve suitě úspěch. Pro nezatěžkaný letní večer ideální tečka.

Saint-Saënsova kompozice Introdukce a Rondo capriccioso přivedla na pódium mladého houslistu Milana Al-Ashhaba, na podobný typ hudby hráčsky vybaveného, ale zatím až příliš nesmělého a skromného. Výběrem tří Duparcových písní pak sopranistka Kateřina Kněžíková připomněla nejen své nové CD, ale hlavně skutečnost, že v hudbě z přelomu 19. a 20. století je stále ještě co objevovat. Okouzleně jemné kantilény jejímu hlasu sluší, pro jejich výraz nachází sólistka přesně to, co potřebují, a doprovod byl krásně tichý a pozorný.

Asi nejvíc směrem od klasické hudby k hudební nezávaznosti, „light classic“, vybočila v tomto pestrém večeru Irská suita Američana Leroye Andersona, sled instrumentačně vypointovaných, ale jinak dost jednoduchých a schematických variací na některé známé melodie. A nebo by kompozice, kterou si všichni na pódiu očividně užívali, potřebovala v interpretaci dostat ještě větší dávku odstupu a pobaveného šarmu.

Vstup do večera obstarala Sibeliova symfonická báseň Finlandia, Radkem Baborákem vedená k impozantnímu užití hlubokých žesťů, k zatěžkané závažnosti a hymnické intenzitě i ke slavnostnímu optimismu: vše v duchu skladatelova vlastenecky manifestačního záměru. Pomyslný oblouk pak uzavřel přídavek, Sibeliův pochod.

Odpoledne v chrámu Nalezení sv. Kříže bylo z úplně jiného světa. Ztišené, kontemplativní, soustředěné, neokázalé. Václav Luks se svými soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 zvolil dvě položky latinské barokní figurální hudby, dvě díla Čechů působících mimo vlast. František Ignác Tůma žil a tvořil ve Vídni před Mozartem a Beethovenem. Jeho kantáta Stabat mater, objednaná zřejmě Marií Terezií, je melodická, niterná, jemná. Zaujala absolutní pozornost dynamice, naprostá přesnost výslovnosti, sóla vystupující ze zvuku celého aparátu… Jedinečné pojetí pozdně barokní skladby, která už vyhlíží k idiomům klasicismu a dala by se i proto zahrát a zazpívat líbivě, banálně, univerzálně… Nic z toho se nekonalo. Luksovo nekonečně pozorné a detailní nastudování potvrdilo, že jde o nenápadný hudební skvost. Skutečnost, že ve své době možná působila tato hudba paradoxně už trošku zastarale, není podstatná.

Jako tak trochu konzervativní byl koncem života vnímán i Zelenka, povrchnější italské vlivy nepřijal. Bezprostřední možnost srovnání Tůmova a jeho stylu v pondělním svátečním programu připomnělo generační rozdíly. Oba sice studovali ve Vídni u Johanna Josefa Fuxe, ale Zelenka, který jinak působil v Drážďanech, tam byl u proslulého pedagoga a skladatele o dvě desetiletí dřív než Tůma. Mše Jana Dismase Zelenky jsou vnímány jako vynalézavé, nekonvenční a nápadité. Missa Omnium Sanctorum, k svátku Všech svatých, je dílem z počátku čtyřicátých let osmnáctého století. Má menší orchestr, bez trubek, je niternější a méně monumentální než některé jiné, i když úctyhodným padesátiminutový rozměrem za dalšími nezaostává. Hudebně působí tato mše neokázaleji a jednodušeji, nestaví na odiv kontrapunktické mistrovství. Byla radost poslouchat propracované dynamické a tempové proměny a všechna další hudební bohatství, rychlý závěr oslavné části Gloria, rozměrné vyznání víry, tedy Credo; potěšením byla sóla, zejména ta, která měl basista Tomáš Šelc. Collegium 1704 vystoupilo, alespoň v tuzemsku, před živým publikem poprvé po měsících nuceného omezení hudebního dění. Určitě i proto symbolicky vracel Václav Luks při děkování potlesk zpět, směrem k posluchačům.

Foto: Smetanova Litomyšl, Facebook