„Galatea od svého posledního uvedení v roce 1806 rozšířila seznam znovuobjevených a vysoce kvalitních kompozic tvůrců pocházejících z českých zemí.“

„Dramatický nástup barvité předehry s tympánovými údery evokujícími tragičnost antického příběhu vtáhl posluchače do děje.“

„Koželuhova kantáta je důkazem, s jakou hravou invencí, muzikálností a kompoziční lehkostí a řemeslnou erudicí se tento skladatel dokázal prosadit ve vysoce konkurenčním prostředí hudební Vídně 18. století.“

Tradicí posledních ročníků festivalu Mahler Jihlava – Hudba tisíců se stalo uvádění obnovených premiér děl svébytných českých skladatelských osobností 18. století působících v rakousko-habsburském soustátí. Pod patronátem koprodukčního projektu „Češi ve Vídni“ se od jeho spuštění v roce 2017 podařilo edičně připravit, novodobě provést a i na několika vysoce oceňovaných CD vydat díla Pavla Vranického či Leopolda Koželuha. Díky intenzivní spolupráci se švédským badatelem a odborníkem Danielem Bernhardssonem mohl dirigent Marek Štilec znovuoživit i zapomenutou Koželuhovu kantátu Galatea, jejíž jediný dochovaný dobový opis se nachází v archivu Pražské konzervatoře. O úspěšném mezinárodním projektu „Češi ve Vídni“ portál KlasikaPlus.cz informoval už dříve.

Rodák ze středočeských Velvar Leopold Koželuh (1747–1818) přišel do Vídně v roce 1778, záhy se stal jedním z nejvýznamnějších vídeňských komponistů a dostalo se mu prestižního postu dvorního skladatele a komorního kapelníka. Koželuhova pastorální kantáta Galatea na oblíbený mytologický námět a italské libreto tak od svého posledního uvedení v roce 1806 rozšířila seznam znovuobjevených a vysoce kvalitních kompozic tvůrců pocházejících z českých zemí. Kantáta měla zaznít už v rámci loňského festivalového ročníku, ale v důsledku pandemie bylo její uvedení přeloženo na letošní rok, a to hned ve dvou uvedeních – nejprve 8. června v rámci „hostování“ na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka a hned 9. června na „domovské“ scéně v Jihlavě v kostele Povýšení svatého Kříže. Jihlavský koncert je obsahem této reflexe – zajímavosti z příprav nastudování kantáty, z doby jejího vzniku a Koželuhova života shrnul pro portál KlasikaPlus.cz muzikolog Jiří Štilec zde.

Dirigent Marek Štilec si k nastudování sólového partu mořské nymfy Galatey přizval rakouskou sopranistku se slovenskými kořeny Simonu Eisingerovou, sborové partie zazněly v interpretaci Kühnova smíšeného sboru a orchestrální úlohy se už tradičně ujala reprezentativní Wranitzky Kapelle s koncertním mistrem Jiřím Sychou a cembalistou Filipem Dvořákem. Koželuh složil téměř dvouhodinovou kantátu na italské libreto, jehož autor je dosud neznámý. Volba jazyka svědčí o zkušenosti Koželuha s italskou vokální a operní tvorbou, avšak autor směřoval spíše ke kompozicím symfonickým a baletním. Jediná dochovaná Koželuhova opera Gustav Vasa byla ve světové premiéře uvedena v roce 2018 ve Finsku. Kompoziční styl kantáty Galatea je sice dobově poplatný haydnovsko-mozartovskému klasicismu, avšak Koželuhův kompoziční přístup vykazuje velmi pokročilý klasicistní styl předjímající preromantické vyjadřování. Kantáta je velmi pozoruhodným útvarem, který je ve své vlastní formě melodramatickým eposem. Barvitý popis antického příběhu krásné mořské nymfy Galatey zamilované do pastýře Acise Koželuh vystavěl s řadou kontrastů mezi sólovými áriemi a sborovými accompagnaty podloženými propracovanou instrumentální oporou, a to zejména v dechové harmonii. Marek Štilec nastudoval dvoudílnou kantátu sice v mírně zkrácené koncertní verzi, i tak posluchačům nabídl intenzivní exkurz do klasicistní estetiky.

Dramatický nástup barvité předehry s tympánovými údery evokujícími tragičnost antického příběhu vtáhl posluchače do děje. Tematický materiál předehry se objevuje a rozvíjí v obou následných dílech kantáty, a to především v dechové harmonii. Flétnová pastorální melodika v úvodu dodala kantátě tu správnou atmosféru a předehra zvolna přešla v lyrický úvodní pastýřský sbor s bravurní cembalovou oporou Filipa Dvořáka. Galatea v podání Simony Eisingerové byla skvělou volbou. Její příjemný, upřímně zamilovaný a vkusně střídmý projev prostupoval italskými recitativy a áriemi a sopranistka oděná do azurových šatů a bílého šálu coby mořské pěny ladila i oku posluchače. Zvláštností Koželuhovy kantáty je absence postavy pastýře Acise, jehož úlohu převzal a jako pozorovatel příběhu dle principů antického chóru dramaticky komentoval propracovaný sbor. A to jak smíšený, tak čistě ženský či mužský – dialogy pastýřek a pastýřů, mořských nymf a Kyklopů… Všechny postavy líčily vášně a emoce tragického příběhu lásky v kompoziční návaznosti na principy staré afektové teorie, které ale Koželuh dokázal zarámovat do pozdně klasicistní figurace. Vrcholem první dílu kantáty byla obsáhlá sborová fuga, která byla mistrným kontrapunktickým rejem.

Ve druhém dílu kantáty byl po kompoziční stránce dán výraznější prostor čistě instrumentálním částem, ve kterých vynikla pod vedením zkušeného Marka Štilce tradičně skvělá Wranitzky Kapelle specializovaná na vídeňský kompoziční styl. Tím zastává soubor unikátní interpretační pozici mezi ansámbly zabývajícími se historicky poučenou interpretací. Koželuhův smysl pro repetitivní periodicitu se v orchestrálních částech odkazuje na dobovou kompoziční praxi, ale tuto strukturu rozvolňují právě lyrickodramatické sborové pasáže skvělého Kühnova smíšeného sboru, kdy například hned úvodem druhé části sbor Néreoven soucitně provází Galateu hledající svého pastýře. Hlavní postava následně naváže kantabilností v melodicky propracované italské cavatině. Glissandy a melodickými skoky tak toužebně volá Galatea svého milovaného Acise usmrceného Kyklopovým žárlivým útokem. Značný prostor libretního sdělení druhého dílu je heroickou pastorální adorací nesmrtelné lásky mytologických milenců. Koželuh zde do kantáty v návaznosti na barokní hudební principy zakomponoval dvě taneční siciliany, které by mohly stát samy o sobě jako koncertantně-virtuózní kompozice. Závěr kantáty stejně jako v prvním dílu vrcholí oslavným propracovaným fugatovým sborem, který Marek Štilec nechal v kostele Povýšení svatého Kříže náležitě vyznít.

Koželuhova kantáta je důkazem, s jakou hravou invencí, muzikálností a kompoziční lehkostí a řemeslnou erudicí se tento skladatel dokázal prosadit ve vysoce konkurenčním prostředí hudební Vídně 18. století. Opomenut ve stoletích následujících si dnes právem zaslouží naši pozornost a těšme se, že hudba v Čechách a na Moravě narozených autorů 18. století přinese ještě další velká překvapení.

Foto: Jakub Koumar