„Zvuk Špačkových houslí byl naprosto kultivovaný, a přitom velmi silný, zejména na G struně mimořádně barevný a nesl se obrovským zvukem celým sálem plzeňské Besedy.“

„Nezkušenému dirigentovi by pravděpodobně Špaček způsobil četné horké chvíle, ba orchestr by, myslím, hravě setřásl.“

„Pojetí Plzeňské filharmonie a jejího dirigenta bylo naprosto přesvědčivé, a vtisklo tak neznámému dílu Franze Berwalda pevný obraz.“

Vynikající výkon podala Plzeňská filharmonie na svém posledním abonentním koncertě řady „Platina“ ve Velkém sále Měšťanské besedy. Magnetem koncertu bylo vedle zajímavé dramaturgie i přizvání vynikajícího Josefa Špačka k provedení Bruchova Prvního houslového koncertu. Orchestr vedl budoucí šéfdirigent Chuhei Iwasaki.

Název posledního koncertu, který si pro své abonenty připravila Plzeňská filharmonie, nesl název „3x B Josef Špaček – housle“. 3x B znamenalo, že na programu bude uveden Johann Christian Bach, Max Bruch a Franz Berwald.

O zajímavou dramaturgii koncertu se pravděpodobně zasloužil šéfdirigent orchestru Belgičan Ronald Zollman, který měl také koncert nastudovat. Protože ze zdravotních důvodů nemohl přiletět, zastoupil jej mladý talentovaný dirigent Chuhei Iwasaki, který už s plzeňským orchestrem mnohokráte spolupracoval a který z nynější pozice stálého hostujícího dirigenta nastoupí před orchestr od září do své první role šéfdirigenta.

Úvodem zazněla Symfonie č. 6 g moll, op. 6 Johanna Christiana Bacha. Dílo bylo provedeno poměrně ve velkém obsazení smyčcových skupin. Přesto skvěle vyznělo také dle přežívající dobové praxe i participující cemballo, za nějž usedla Alena Tichá. Úvodní Allegro mělo díky dirigentovu pojetí obrovský náboj, Andante doopravdy kráčelo a nezklamalo jednotnou dobovou interpretací všech melodických ozdob. Ve druhé větě i v závěrečném Allegru moltu vyniklo přesvědčivé předávání si témat mezi skupinami spodních a vrchních smyčců. Celkově vyzněla symfonie velmi svěže.

Vrcholem večera bylo provedení nikoli Třetího houslového koncertu Maxe Brucha, jak bylo mylně uvedeno v tištěném programu, ale koncertu notoricky známého Prvního, g moll. Dramaturgicky možná škoda, ale pojetí někdejšího koncertního mistra České filharmonie Josefa Špačka předčilo očekávání i těch posluchačů, kteří koncert znají v podání velkých mistrů. Špaček hraje na nástroj Guarneri del Gesù. Zvuk jeho houslí byl naprosto kultivovaný, a přitom velmi silný, zejména na G struně mimořádně barevný a nesl se obrovským zvukem celým sálem plzeňské Besedy. Mistrovství sólisty spočívající v maximálním pojetí temp, maximální zpěvnosti každé fráze i obrovským nuancím ve spodních dynamických polohách tak vyniklo na italském nástroji fantasticky. Špaček také disponuje umem i v nejtěžších technických pasážích tempově neuhnout a tak připravit posluchači, zvyklému třeba i na častá školní provedení známého koncertu, opravdu nevšední zážitek nepřerušeného hudebního proudu, v závěru skladby až gejzíru… Nezkušenému dirigentovi by pravděpodobně Špaček způsobil četné horké chvíle, ba orchestr by, myslím, hravě setřásl. Nicméně spolupráce dvou umělců mladší generace byla zde výhodou. Houslista se bouřlivému a neutuchajícímu ohlasu publika musel odvděčit provedením první věty z páté Sonáty pro sólové housle Eugèna Ysaÿe.

Dramaturgickým počinem bylo zařazení díla méně často uváděného švédského autora německého původu Franze Adolfa Berwalda. Skladatel žijící v 19. století nezapře podobné motivické postupy třeba s Johannesem Brahmsem. Naopak poměrně cizí jsou mu postupy jeho severského „krajana“ Jeana Sibelia. V jeho poměrně rozsáhlé Třetí symfonii C dur zvané „Podivuhodná“ (Singulière) mohli posluchači nalézt mnoho zajímavých harmonických i melodických postupů. Osobně mne zaujalo třeba použití II. stupně hned ve druhém taktu druhé věty Adagio, které je mimochodem členěno jako v romantismu často se středním rychlým dílem. Scherzo. Allegro assai u Berwalda nastoupí překvapivým úderem tympánu v dynamice forte fortissimo po pianových pizzicatech ve smyčcích… Symfonie tak asi koresponduje se svým názvem. Ve třetí větě, Prestu, zaujalo pevné držení dirigenta Iwasakiho, nedovolující jakýkoliv náznak nesouhry orchestru. Neméně překvapující je závěr díla, kdy teprve v minimu závěrečných taktů zazní symfonii určená tónina C dur, zatímco celá poměrně dlouhá věta se pohybuje převážně jen v tóninách c moll a G dur… Pojetí Plzeňské filharmonie a jejího dirigenta bylo naprosto přesvědčivé, a vtisklo tak neznámému dílu pevný obraz.

Foto: Plzeňská filharmonie