čtvrtek, 17 červen 2021 09:21

Předání čestné štafety.
MHF Leoše Janáčka má nového prezidenta

Autor:

„Výčet jmen, která si pomyslnou prezidentskou štafetu předala, je působivý: Hurník, Pešek, Beňačková, Mácal, Ženatý a nyní Netopil.“

„Čestný prezident je navenek reprezentantem festivalu, říká výkonný ředitel a dramaturg MHF Leoše Janáčka Jaromír Javůrek.“

„Netopila ani festivalový tým nečeká snadná budoucnost; na něčem však může stavět – po covidovém trápení udržel festival úroveň i kontinuitu.“

 

MAS0984b

 

Úterní koncert v ostravském Domě kultury, kterým letošní ročník MHF Leoše Janáčka vkročil do své poslední třetiny, byl vyšperkován událostí, která vskutku není na denním pořádku. Do funkce čestného festivalového prezidenta byl před časem vybrán a večer 15. června 2021 uveden šéfdirigent opery i symfonického orchestru v Essenu Tomáš Netopil. A pomyslnou štafetu mu přímo na jevišti předal jeho předchůdce, houslový virtuóz Ivan Ženatý. Zde by mohla strohá agenturní zpráva končit. Holá fakta však vesměs získávají patřičný rozměr až poté, co jsou vřazena do souvislostí a potěžkána ve světle letitého vývoje. Obojí zajímavě vypovídá o smyslu i úloze čestného prezidentství byvšího Janáčkova máje, který se od roku 2018 nazývá MHF Leoše Janáčka.

„Počátek devadesátých let byl pro festival nesmírně obtížný,“ vzpomíná jeho mnohaletý výkonný ředitel a dramaturg Jaromír Javůrek. „Nad jeho existencí se vznášel Damoklův meč, cítil jsem ho doslova jen pár centimetrů nad námi. A napadlo mě, že by v té neblahé situaci mohla pomoci přirozená a všemi respektovaná autorita. Osobnost, kterou by nikdo nemohl podezírat z jakýchkoli bočních úmyslů. Protože funkce čestného prezidenta samozřejmě nepřináší žádné materiální výhody. Znal jsem osobně Ilju Hurníka, o jehož umělecký návrat do rodného kraje jsem už předtím usiloval i v rámci Janáčkovy filharmonie Ostrava. Oslovil jsem ho, on nabídku přijal a stal se prvním porevolučním předsedou umělecké rady festivalu. Později jsme shodně s vývojem doby i samotného festivalu funkci přejmenovali na čestného prezidenta.“

Výčet jmen, která si pomyslnou prezidentskou štafetu od té doby postupně předala, je působivý. Po několika letech vystřídal Ilju Hurníka ve funkci první z dosavadních tří dirigentů Libor Pešek. Po něm byla jmenována dosud jediná žena, operní diva Gabriela Beňačková. Následovali Zdeněk Mácal a Ivan Ženatý, nyní se „žezla“ ujímá Tomáš Netopil. Co tyto osobnosti spojuje, je na zřejmé na první pohled. Více o tom opět Jaromír Javůrek.

„Čestný prezident je navenek reprezentantem festivalu. A během svého působení ve světě, ať už stálého či ve formě hostování, šíří jeho dobré jméno. Coby výkonný ředitel mám možnost s ním konzultovat dramaturgii, program a celkovou festivalovou koncepci. Čestný prezident nás obohacuje o své poznatky. O své letité zkušenosti a nápady nejen v programové rovině. A v neposlední řadě nám doporučuje interprety, se kterými se během své kariéry setkává. A protože je osobně zná, může se přimluvit, aby přijali naše pozvání i náš honorář a na festivalu vystoupili.“

 

MAS1082

 

Hmatatelným důkazem poslední ze tří zmíněných okolností byl právě zmíněný koncert. Vystoupil na něm původně arménský, velice dlouho ovšem už americký violoncellista Suren Bagratuni. Zkušený sólista i pedagog, který – při troše fantazie – připomínal svým zjevem, sklonem nad nástrojem a možná tu a tam též barvou tónů z něj vyluzovaných Mstislava Rostropoviče. Spolu s ním vystoupil končící čestný prezident Ivan Ženatý, pro něhož byl návrat k doprovázející Janáčkově filharmonii Ostrava příležitostí k ponoru do dávné minulosti: „Vzpomínám si,“ řekl mi před koncertem, „že jsem právě s tímto tělesem a pod taktovkou Otakara Trhlíka absolvoval počátkem sedmdesátých let minulého století možná své první profesionální vystoupení. Jako konzervatorista a čerstvý vítěz Beethovenovy soutěže v nedalekém Hradci nad Moravicí.“

Zatímco tam se Ženatý příležitostně vrací v roli porotce, na koncertu se spolu s Bagratunim, kterého zná coby kolegu z pedagogického působení za mořem, zhostil půvabného Brahmsova Koncertu pro housle, violoncello a orchestr a moll, op. 102. Zvlášť jeho střední, pomalou a nesmírně líbeznou, řeklo by se až dvořákovskou větu si oba i dirigent Netopil vychutnali. A potvrdilo se, co o tomto koncertu kdysi řekl jiný mistr taktovky, Andris Nelsons: „Když se oba sólové nástroje propojí do společného zvuku, člověk má pocit, jako by s orchestrem vedl dialog jakýsi podivuhodný osmistrunný nástroj...“

 

MAS0975

 

Lidsky zajímavou okolností této kompozice je skutečnost, že ji Johannes Brahms pojal roku 1887 jako gesto smíření s jedním ze dvou hudebníků, jimž toto dílo zkomponoval na tělo. Nebyl jím nikdo jiný než tehdy proslulý houslista Joseph Joachim. Jejich přátelství totiž o tři roky dříve utrpělo citelnou ránu kvůli Joachimovu rozvodu s operní pěvkyní Amálií. Brahms se veřejně postavil za matku šesti dětí – a bylo zle. Ne nadarmo pak daroval autograf Dvojkoncertu Joachimovi s věnováním, které znělo „Tomu, pro koho jsem to složil.“ A přátelství bylo obnoveno. Méně úspěšné bylo prvotní přijetí tohoto díla publikem i kritikou. Brahms mezitím rozepsal pro stejné nástrojové obsazení další dílo, ale v rozčarování partituru roztrhal.

Po přestávce zazněla Symfonie č. 6 D dur Antonína Dvořáka. Zkomponovaná kdysi, od srpna do října 1880, za pouhých sedm týdnů. Neprávem někdy opomíjená v porovnání se třemi následujícími, které Dvořák složil. Přitom, slovy odborníků, zde poprvé mistrně vyklenul čtyřvětý útvar symfonického díla. Však už byl tehdy mezinárodně uznávaným autorem a poprávu v sobě hýčkal naději, že by šestou symfonii mohli premiérovat Vídeňští filharmonikové. Zvlášť když o to stál jejich šéfdirigent Hans Richter, který Dvořáka obdivoval. Jenže orchestr byl z různých příčin proti. A tak se premiéra uskutečnila 25. března 1881 v Praze, Richter pak dílo dirigoval v Londýně a Vídeňští filharmonici jej provedli poprvé až o víc než šest dekád později. Roku 1942.

 

MAS1014

 

V závěru první poloviny koncertu potěšil hlediště, ukázněné přidušené v rouškách, samotný akt předání čestné prezidentské štafety. A symbolické plakety. Přestože z balkonu přihlížel ministr kultury a ostravský rodák Lubomír Zaorálek, jehož příjezdu tentokrát nic nezabránilo, obešlo se vše bez kožených projevů a gest. Jaromír Javůrek poděkoval i popřál, Tomáš Netopil slíbil festivalu podporu a Ivan Ženatý vše zastřešil vlídným monologem na téma, které se podle něj tu a tam přetřásá nejméně dvě století, počínaje érou hudebního romantismu: „Je pro vyznění díla důležitější sólista, nebo dirigent? Jeden přitahuje pozornost k individuální virtuozitě, druhý dbá na celkové vyznění. Pravda je proto taková, že se bez sebe navzájem neobejdou...“

Netopila ani festivalový tým nečeká – tak jako nikoho v kultuře, ponižované některými „experty“ na volnočasovou aktivitu – snadná budoucnost. O finanční podporu bude stále náročnější se ucházet. Na něčem však může MHF Leoše Janáčka sebevědomě stavět. Po loňském covidovém trápení, přetaveném do hrstky večerů v náhradním podzimním termínu, letos svým výkonem udržel úroveň i kontinuitu. Nikomu neposkytl záminku ve stylu „Však podívejte, festival se nekoná a svět se nezbořil, že?“ Což je pro další roky klíčové.

 

MAS1232

 

Foto: Martin Straka 

Jiří Vejvoda

Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, publicista a moderátor.

Pro Československý, resp. Český rozhlas natočil a odvysílal stovky pořadů, například 500 dílů cyklu Káva u Kische (1990 - 2000, s Otou Nutzem), Písničky pro uši i pro duši, za které získal v roce 1993 ocenění na mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia Radio. V letech 1990 a 1991 vysílal rozhlas jeho každotýdenní Hovory v Lánech s Václavem Havlem. Pro Československou, resp. Českou televizi uváděl cyklus Hudební aréna (1985 - 1990), nepřetržitě od roku 1993 Novoroční koncerty z Vídně a další přímé přenosy ze světa (Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, Pařížské koncerty pod Eiffelovou věží, Koncerty letní noci ze Schonbrunnu atd.). V období let 2017 až 2019 opakovaně spolupracoval s týmem Placida Dominga na jeho pražských vystoupeních i na soutěži Operalia.  Od roku 2019 moderuje udělování cen Classic Prague Awards.  Během nouzového stavu v době koronaviru na jaře 2020 uváděl pro ČT Art koncerty Pomáháme s Českou filharmonií z prázdného Rudolfina, během nichž se podařilo vybrat 8,5 milionů ve prospěch nemocnic a seniorů. Na jevištích uvedl stovky koncertů včetně festivalových (Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Dvořákova Praha, MHF Český Krumlov atd.) Je autorem několika knih, naposledy publikace Co vysílá svět z roku 2015 o rozhlasech všech kontinentů.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.