„Soutěž má nezaměnitelnou atmosféru na průsečíku mezinárodní účasti, regionálních požitků, generačního dialogu a českého a světového repertoáru.“ 

„První cenu má pěvkyně Li Keng evidentně právem.“   

„Beom Seok Choi má jako Figaro co nabídnout.“

Devět účinkujících, sedm národností, deset árií. To byl program koncertu vítězů, kterým se v pátek v Karlových Varech uzavřel 53. ročník Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka. Nositelé a nositelky hlavních cen měli jako vždy prostor pro jedno číslo, jedině absolutní vítězka zpívala během večera dvakrát.

Stala se jí o den dřív sopranistka Li Keng z Tchaj-wanu, žijící nyní v Římě. Zpívala v druhé polovině večera árii Leonory z Trubadúra a předtím jako poslední číslo před přestávkou árii o měsíčku z Rusalky. Dvořáka s obstojnou českou výslovností, procítěně, s dostatečnými dynamickými rozdíly, ne zcela lyricky. Verdiho značně dramaticky, hodně naplno, zejména v závěrečné části výstupu jako opravdovou velkou operní scénu. Vlastně zpívala dost vypjatě obě árie. Má v podstatě hotový hlas, který zřejmě bude směřovat k dramatičtějším úlohám. Aniž by se snažila nadměrně oslnit, neomezovala se – vzhledem k nevelké kubatuře divadla bylo hlasu až dost, v nejvyšších polohách už dokonce něco málo ztratil z příjemnosti. První cenu má ale pěvkyně evidentně právem.   

Po ceremoniálu s předáváním cen byl prvním sólistou večera český barytonista Robin Červinek, nositel druhé ceny v kategorii juniorů. Jeho světlejší hlas se příjemně poslouchá. Jako hrabě z Mozartovy Figarovy svatby nepůsobil však příliš charismaticky, scénu – aniž by emocionálně přehrával – spíše zazpíval, než prožil. Má v každém případě pro tento typ repertoáru velké předpoklady.

Sopranistka Kristýna Kůstková má mezi ženami také druhou cenu v kategorii Junior. Rovněž ona zopakovala árii, kterou zpívala o den dříve ve finále soutěže – velkou scénu Rosiny z Lazebníka sevillského. Nejde o extrovertní a strhující projev, ale rozhodně jde o víc než jen o nějaký školní výkon. Pěkná technika, docela pěkné vysoké tóny, ve výraze v charakteristice role dostatek inteligence a rozvernosti, ale ne přebytek humoru… Přiměřený soutěžní výkon, který s přibývajícími a postupujícími divadelními zkušenostmi dává naději na dobrou sólovou dráhu.   

Tadeáš Hoza má mezi juniory první cenu. Sympaticky ve finále i na koncertě vítězů zazpíval árii Voka ze Smetanovy Čertovy stěny. Má pro ni ušlechtile znějící, moc hezky posazený hlas, s pěknou barvou ve spodních polohách a s prozatím hraničními nejvyššími tóny; má dobrou dikci, je přesvědčivý, zpívá opravdu „o něčem“, předává prožitek. Evidentně pěvec, kterého by mohla čekat pěkná budoucnost.  

V hlavní kategorii Opera získala druhou cenu Ruska Daria Rositskaia. Zpívala hned po přestávce mezzosopránovou árii Sesta z Mozartova Tita. Předvedla sytý, pěkně vedený, zajímavý hlas, ovládaný v dynamice i ve výrazu, hlas napnutý pro drama a pro ozdoby a zjihlý pro náznak dalších emocí. Předvedla – spolehlivě přesně spolu s klarinetovým sólem – velmi dobře zvládnutou techniku, árii má zažitou a přinesla jí opravdové posluchačské potěšení.

Andrii Kharlamov z Ukrajiny má mezi muži v kategorii Opera třetí cenu. Výjev z Čajkovského Pikové dámy podal obdobně jako už předtím ve finále – zrnitějším naturálnějším hlasem s vibrací na konci každé fráze, s nadbytečným zvukovým přeplňováním všech vypjatějších tónů, se zřetelným omezením na tónech nejvyšších, přesto se zanícením a prožitkem.

Linda Mellenová ze Slovenska v juniorech mezi ženami vyhrála. Scéna Santuzzy z Mascagniho Sedláka kavalíra byla v jejím podání verismem se vším všudy – plná emocí, pěvecky vypjatá, se zabarvenými hlubokými tóny, ale zatím s ne stoprocentně pěknými tóny nejvyššími.   

Druhá mužská operní cena, to byl Číňan Hongyu Chen. V árii Renata z Verdiho Maškarního plesu byl jeho baryton až příliš znělý, zbytečně napnutý a silný, přepínaný, nelaskavý. Pěvec však už dobře umí pracovat s dojmem, ponor do role dal v závěru na klíčovém slově naplno najevo a získal uznání.   

Poslední číslo programu bylo celkem logicky svěřeno mužskému vítězi kategorie Opera, mimo jiné i proto, aby nekončily obě poloviny večera vystoupením stejné vítězky – ženy. Navíc ovšem populární a efektní Figarova cavatina Figara z Rossiniho Lazebníka sevillského je ideálním číslem na závěr – a jihokorejský barytonista Beom Seok Choi v ní má co nabídnout. Ocitl se na vrcholu večera právem. Jeho projev je v roli téměř ideální, sytý, přesný – a především sympatický a příjemný. Jeho hlas stoupá bez námahy nahoru, pěvec náznakem roli také hraje, i když někteří sólisté do ní dávají na koncertních pódiích ještě víc. Ani on nešetřil zvukem, ale nebylo to přes míru. I on má první cenu právem.

Zpěváky doprovázel ve finále i při koncertě vítězů Karlovarský symfonický orchestr. Obětavě, se snahou pomoci a překonat rutinu, co nejlépe, přesto občas, zejména na místech náhlých proměn, v základních parametrech souhry ne zcela přesně spolu, zvláště v případě skupiny smyčců. Měnili jinak na pultech noty jako v rychlíku, árii za árií, vesměs naštěstí známá čísla. Dirigent František Drs, který patří k soutěži už stejně neoddělitelně a patrně i nenahraditelně jako její ředitel Alois Ježek, s přehledem a šarmem zpěváky doslova provázel – ukazoval, pozorně sledoval, odhadoval agogiku kdekoli uprostřed a tím spíš i na konci árií, byl doopravdy moderátorem mezi sólisty a hráči, nutil orchestr, aby soustředěně vnímal sólový hlas, usměrňoval. Skutečně vlastně „v přímém přenosu“ ukazoval, jak funguje intuice, co vše se dá vytěžit z praxe, jak se hudba tvoří a dotváří.

O karlovarské soutěži hovoří zasvěcení lidé jako o velmi pozitivní, jako o platformě, která chce studenty a mladé začínající profesionály především podchytit, motivovat, povzbudit. Z organizačního týmu vyzařuje duch nadšenectví. Soutěž má díky němu svou nezaměnitelnou atmosféru, vytvářející se na průsečíku několika vlivů – mezinárodní účasti, regionálních požitků, generačního dialogu a světového a českého repertoáru. 

Koncert vítězů ukazuje, že i ti nejlepší nejsou ještě úplně hotoví, natož vyzrálí, ale o některých prozrazuje, že jsou pravými divadelními typy: žádní introverti, ale suverénní interpreti, komunikující – ať už více či méně naučenými grify, nebo zcela spontánně – s publikem. Tyto předpoklady a schopnosti jsou ostatně při hodnocení jejich výkonů parametry stejně důležitými jako třeba kvalita hlasového materiálu, výraz, intonace a srozumitelnost textu.

Foto: KlasikaPlus