„Tomáš Kačo září a otvírá okolí svou otevřeností.“

„Těží z  originálního mixu, který je mu zjevně obří studnicí inspirace a osobního projevu.“

„Srdečnost jeho projevu upoutala od první noty.“

Klavírista Tomáš Kačo vzbudil nadšení svým koncertem v Anežském klášteře. Večer byl součástí série klavírních recitálů s názvem Hybatelé rezonance. Mladý hudebník původem z Nového Jičína, který kombinuje směs klasické hudby, jazzu a romské muziky, představil svůj sólový recitál s podtitulem Cikánská duše letos v únoru v newyorské Carnegie Hall, přednesl na něm vlastní skladby a úpravy děl Johanna Sebastiana Bacha a Fryderyka Chopina. Absolvoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, pražskou HAMU a prestižní hudební školu Berklee v Bostonu. Pochází z 12 dětí a k hudbě ho v pěti letech přivedl jeho otec.

Zdá se, že růst člověka po všech stránkách je závislý a přímo úměrný schopnosti vytěžit maximum z těžkých podmínek, které mohou člověka odradit od jeho přesvědčení a vůle jít si za svým snem a cestou. Faktorů je hodně, povaha, charakter, inklinace, výchova, rodina, společnost, ale nad tím vším stojí hlavně úkol, který má člověk v životě splnit. Když se s ním potká jeho potřeba a láska k tomuto úkolu, nastává rezonance a taky možnost si toto ověřit při poslechu některých interpretů. V rámci cyklu klavírních recitálů „Hybatelé rezonance“ v nádherném prostoru Anežského kláštera se představila osobnost, která rozčeřila vody hudebního světa svou pohádkou o úspěchu a cestě z nuzných poměrů na výsluní hojnosti. Nechtělo se mi použít slovo bohatství, protože mám pocit, že je s ním dnes spájeno především to peněžité. Když mluvíme o bohatství srdce, které často v lidech vyvolává slovní reakci: „No jo, to je hezké, ale za to si moc nekoupím“, dříve nebo později přichází myšlenka, že když je bohatý vnitřek, přichází jako rezonance ona hojnost všeho. A člověk si prostě přitahuje to, co vysílá a potřebuje. Postupně se z toho stane nepřetržitý proud schopnosti rozpoznat  i ve složité situaci jasné plus. A člověk září. Tomáš Kačo září a otvírá okolí svou otevřeností.

Cesta sólisty z chudoby až na bostonskou Berklee College a do Carnegie Hall vyvolává uznání a na koncertě potom množství spadlých čelistí. Kačo, dokonalý po technické stránce a ve schopnosti opravdu kreslit svými úhozy, v ten večer oficiálně představil a pokřtil své debutové album. To se stalo za účasti Ondřeje a Taťány Kuchařových, kteří ho téměř vykoupali v domácí slivovici z moravských končin. CD se jmenuje My Home a vyšlo 28. října. Booklet je nenásilně a přesto výrazně oděn do naší trikolory. Tomáš žije a tvoří za velkou louží, nicméně počin byl natáčen kromě hollywoodských studií, kam si pianista z L.A. odskakoval, i u nás. Podílel se na něm Kühnův dětský sbor a také jeden z nejslavnějších jazzových kontrabasistů John Patitucci. Nechybí Masarykova oblíbená „Ach synku, synku“ a variace na lidovou píseň „Široký, hluboký“.

Na koncertě zazněly skladby z tohoto alba. Velkou pozornost Kačo věnoval písni, kterou mu jeho babička vlastně uložila v jeho šesti letech jako úkol jednou zahrát, aby dokázal, že je opravdový muzikant. Formulovala to podle jeho slov dosti nekompromisně a přísně a zřejmě moudře tušila, že tím ho nejlépe „vyhecuje“. To je, myslím, důležitá schopnost například pedagoga, který svého studenta dobře zná, a ví, jak z něj vymáčknout tu nejlepší šťávu. Něco podobného se tedy událo v tomto případě a tudíž není divu, že píseň zanechala hlubokou stopu. Emocionální náboj má o to větší, že ji Tomáš své babičce jako její oblíbenou zahrál na jejím pohřbu. Opět tu máme element silných kořenů a jejich uvědomění. Pianistova tvorba a hra je příkladem velmi vkusného a kouzelného spojení klasiky, jazzu a romské hudby. Maximálně těží z tohoto originálního mixu, který je mu zjevně obří studnicí inspirace a osobního projevu. Přidejte si k tomu úžasnou něhu, hlazení kláves, snovou inspiraci a měkkost Chopinovy melancholie („For Chopin“), romskou živočišnost a bryskní rytmy až do dravosti, ale v žádném případě ne agresi. Způsob, s nímž Kačo tvoří fráze (nejen) v jazzovém hávu, je jednoduše zářivý a naprosto přirozený, ať už jsou to brilantní běhy a zamyšlené melodie, či geniální harmonie a sázení akordů. V jeho projevu nenajdete nic strojeného, i když cítíte, že každá nota má své místo a Kačo ji chce přesně tak a ne onak. A tak to i zahraje. Ještě bych to vyjádřila slovy, že přesně ví, co chce, namaluje si to a následně uvede do života. Žádný cíl není příliš velký a cesta je nekonečná. To hlavní, co se dalo z publika a atmosféry vnímat, byla totální propojenost a otevřenost k přítomným. Zřejmě projev sólistovy vnitřní pokory a vděčnosti… Že by odraz jeho písně My Grace? Krásné bylo vnímání toho, kdy se posluchačstvo těšilo na každou další notu a co tam ještě vyvede. Jeho ztvárnění slavné „How deep is your love“ budiž toho příkladem. Perličkou je Nedvědovic song „Podvod“, který si kluci jazzově střihli bezprostředně po křtu a náležitě si to užili. Kačo se tu stáhl a dal vyniknout Ondrově témbru. Klavíristu jsme nechali odejít až po několika přídavcích. Srdečnost jeho projevu upoutala od první noty a bylo cítit, jak ho neustále provází ono uvědomění si, z čeho vzešel, a dodává mu sílu. Příklon k rodné zemi a svým kořenům, šmrnclým romským původem. Jeho tvorba tak boří hranice a omezení, ta mizí v nedohlednu a zůstává jen ono: „Jsem tu pro vás a prostě vám zahraji od srdce“. To je, pokud jsem dobře pochopila jeho slova, cílem klavíristova hudebního snažení, propojovat lidi podobně rezonující a předávat zkrátka a dobře radost. Prosté na někoho, kdo má ve svých 31 letech za sebou už opravdu slušné mety, které by mu spousta umělců mohla závidět. Přála bych mu, aby byl vždy „at home“, ve své autenticitě, které je si dobře vědom a uvolněně s ní pracuje, a naočkoval a inspiroval co nejvíce lidí.

Baví mě pozorovat, jak ke mně mluví koncerty, které navštěvuji a o kterých mohu psát. Vždy mi nabízejí inspiraci a mají konkrétní myšlenku, kterou si potřebuji odnést. Už jen uvědomění si potřeby nepřetržitě pracovat na své otevřenosti, srdečnosti a sdílení je prostě dárek. Pak odcházíte z koncertu s úsměvem, písničkou na rtech a říkáte si, jak je všechno vlastně na svém místě. A vše může proudit dál, jako když z Tomáše tryská jeho láska k tomu, co dělá. A má jedinečný charakter, protože každý je originál a dva otisky prstu nejsou stejné. Závěr je jasný. Kdo chce a maká srdcem, život se o něj postará a štěstí je nevyhnutelné. Pro každého má jiný kabátek.

Foto: Zdeňka Hanáková / Hybatelé rezonance