„Vynikala Eliška Weissová, předvedla wagnerovskou postavu par excellence“
„Thomas Johannes Mayer přinesl jiskru i nově natažený pel čerstvosti.“
„Nezbývá, než se těšit na 22. únor 2019, kdy se k Mayerovi přidá Andreas Schager.“
Četné výkřiky „Bravi tutti“, nekončící potlesk, x-té otevření opony, které zaskočilo i samotné protagonisty na jevišti. Ptáte se, jakou slavnou premiéru jste pominuli? Můžete zůstat klidní. Řeč je o repríze po roce a půl od prvního uvedení inscenace. Wagnerův Lohengrin na scéně Národního divadla v Praze si ale tak nadšené reakce zasloužil, a nejen díky tomu, že v roli Telramunda vystoupil jako mimořádný host německý barytonista Thomas Johannes Mayer. Podíl má i skvělý výkon orchestru.
Několikanásobným déja vu se dá nazvat nejen řadové představení Lohengrina 12. listopadu, ale také inscenace jako taková. Vznikla totiž jako rekonstrukce premiéry v bayreuthském Festspielhausu po padesáti letech. Režii tehdy v červnu v roce 1967 měl a scénu vytvořil vnuk skladatele Wolfgang Wagner. Tým Národního divadla ale neměl nijak lehkou práci, o legendárním představení se dochovaly jen kusé zdroje, které jsou dnes uloženy v Národním archivu Nadace Richarda Wagnera v Bayreuthu, jde hlavně o obrazovou dokumentaci, opoznámkované klavírní výtahy a různé technické zápisky, třeba osvětlovací knihy. Režie obnoveného nastudování se ale ujal člověk nejpovolanější, dcera Wolfganga Wagnera Katharina. Richard Wagner spojil v Lohengrinovi hned dvě báje, o svatém grálu a o rytíři s labutí, zasadil je ale do vlastního hrdinského milostného příběhu, ve kterém lze najít i autentické historické postavy.
Současná scéna se netají kořenem sahajícím o půl století nazpět. Je statická, prostá novot a efektů, jednoduchá a přitom velkolepá, zejména palác ve druhém jednání, celkově temnější, nechává si světelnou rezervu jen pro efektní rozzářený příjezd Lohengrina na voze taženém labutí i na závěr, kdy se tento motiv opakuje. Dnes pomáhá projekce, ta je ale dostatečně decentní a nepůsobí nesourodě s konzervativnějším okolím. Scéna je jemně nakloněná směrem do publika, dominuje mozaikový střed s motivy připomínajícími mozaiku i pentagramy. Také kostýmy Thomase Kaisera zapadají do celku, působí historicky a přitom nadčasově. Jsou poměrně masivní, takže v nich pěvcům rozhodně nemůže být zima. Ale výsledný dojem příjemně koresponduje s bájnými náměty. Dominují odstíny ocelově šedé, červená, také výrazná žlutá pro intrikující Ortrud a samozřejmě nezbytná bílá pro panenskou Elsu a tajemného rytíře. Tempo pohybu je celkově na spodní hranici přirozenosti, místy připomíná až mírně zpomalené filmové záběry.
Návštěva má přednost, sluší se tedy začít od postavy, která není tou nejhlavnější. Thomas Johannes Mayer patří k vyhledávaným barytonům pro role Richarda Wagnera nebo Richarda Strausse. Jak KlasicePlus mimo jiné řekl v nedávném rozhovoru (Thomas J. Mayer zpívá Wagnera a učí se Vodníka), Friedricha von Telramund momentálně zpívá v Královské opeře Covent Garden v Londýně. Roli má tedy zažitou a bylo to znát. V prvním jednání sice nemá své party napsané ještě tak výrazně a několik úvodních pasáží tedy nevyznělo jednoznačně, brzy ale bylo jasné, že máme před sebou světový výkon podaný s přehledem a rezervou. Thomasův hlas je sytý, kulatý a příjemně podbarvený jak temnými odstíny, tak jasnými výškami. Nepůsobí okázale, roli zhrzeného krále dokázal podat přirozeně a bez patosu, který by se do takové postavy mohl vkrádat. Nepřehrával, ale jasně dal najevo pokoru i zášť, podlost i zbytky cti. Vyrovnaný a skvělý výkon.
Celkově vynikala Eliška Weissová coby intrikující žena Telramunda Ortrud. Učebnicový příklad dramatického sopránu, skvělého pěveckého i mimického výrazu a celkového charisma. Její hlas dokáže prásknout jako bič a vzápětí se přerodit do výhružné temné barvy, přitom ve stále příjemných mezích. Disponuje obrovskou energií i silou. Eliška celkově působí jako femme fatale, stačí jí často jen pohled nebo letmé gesto a výrazu je plné hlediště. Předvedla wagnerovskou postavu par excellence! Dana Burešová jako křehká Elsa působila subtilně i důstojně, zvlášť jemnější pasáže jí sluší, ale je celkově chladnější, v nejvyšších polohách je její hlas ostrý a některé tóny nemá intonačně přesné. Přesto celkově převažoval procítěný a hezký projev.
Wagnerovský tenor je vzácné zboží a v českých podmínkách navíc ne tolik pěstovaný. Aleš Briscein vytvořil mužného, krásného, ale jemnějšího Lohengrina. Typově by se k této postavě hodil méně lyrický projev a o něco temnější i říznější hlas. Jinak byl ale přesvědčivý, intonačně precizní, příjemný. Královská role panovníka Heinricha vyloženě sedla Jiřímu Sulženkovi. Nechal vyznít znělým a barevným odstínům, přitom si i v exponovanějších áriích podržel měkkost.
K výborným pěveckým výkonům jistě přispělo hudební nastudování a vedení mladého německého dirigenta Constantina Trinkse. A také mimořádný výkon Orchestru Národního divadla, hrál konsistentně, výrazně, byl svěží a skutečně napojený na děj. Zejména dechová sekce hrála skutečně výborně, byla sehraná, přesná a energická. A přitom část hudebníků měla ztíženou pozici, protože neseděla v orchestřišti, ale v lóžích přilehlých k jevišti. Hudba dostala příjemný prostor, vynikly slavnostní fanfáry, aniž by přebíjely orchestr, a také harfě slušela vyvýšená pozice. Orchestr se předvedl až v nezvykle skvělé formě. Dirigentovi se zároveň podařilo vypíchnout intimní stránky této opery. Upustil od zbytečných forte, nechal vyniknout niternost hudby a netradičně ztišil i některé scény, které bývají prováděny extrovertněji, výsledek byl skutečně působivý.
I několikátá repríza po roce a půl může být mimořádným zážitkem. Stačí zúročit zažitost a vykřesat jiskru - tou byl jistě Thomas Johannes Mayer a s ním i nově natažený pel čerstvosti, který inscenace Lohengrina získala. Nezbývá, než se těšit na 22. únor 2019, kdy se k Mayerovi přidá i další a osvědčený exkluzivní host – jeden z proslulých wagnerovských tenorů současnosti Andreas Schager. (O jeho nedávném pražském koncertě jsme informovali v ReflexiPlus: Muži fascinovaní Wagnerem a přijal i naše pozvání k rozhovoru: Otevřít dveře lidem, kteří nikdy neslyšeli Wagnera). Spojení jejich dvou hlasů slibuje lahodný zážitek.
Foto: archiv Národního divadla v Praze
