úterý, 13 listopad 2018 08:26

Ovace pro pražského Lohengrina

Autorka:

„Vynikala Eliška Weissová, předvedla wagnerovskou postavu par excellence“

„Thomas Johannes Mayer přinesl jiskru i nově natažený pel čerstvosti.“

„Nezbývá, než se těšit na 22. únor 2019, kdy se k Mayerovi přidá Andreas Schager.“

 

DSC09758

 

Četné výkřiky „Bravi tutti“, nekončící potlesk, x-té otevření opony, které zaskočilo i samotné protagonisty na jevišti. Ptáte se, jakou slavnou premiéru jste pominuli? Můžete zůstat klidní. Řeč je o repríze po roce a půl od prvního uvedení inscenace. Wagnerův Lohengrin na scéně Národního divadla v Praze si ale tak nadšené reakce zasloužil, a nejen díky tomu, že v roli Telramunda vystoupil jako mimořádný host německý barytonista Thomas Johannes Mayer. Podíl má i skvělý výkon orchestru.

Několikanásobným déja vu se dá nazvat nejen řadové představení Lohengrina 12. listopadu, ale také inscenace jako taková. Vznikla totiž jako rekonstrukce premiéry v bayreuthském Festspielhausu po padesáti letech. Režii tehdy v červnu v roce 1967 měl a scénu vytvořil vnuk skladatele Wolfgang Wagner. Tým Národního divadla ale neměl nijak lehkou práci, o legendárním představení se dochovaly jen kusé zdroje, které jsou dnes uloženy v Národním archivu Nadace Richarda Wagnera v Bayreuthu, jde hlavně o obrazovou dokumentaci, opoznámkované klavírní výtahy a různé technické zápisky, třeba osvětlovací knihy. Režie obnoveného nastudování se ale ujal člověk nejpovolanější, dcera Wolfganga Wagnera Katharina. Richard Wagner spojil v Lohengrinovi hned dvě báje, o svatém grálu a o rytíři s labutí, zasadil je ale do vlastního hrdinského milostného příběhu, ve kterém lze najít i autentické historické postavy.

 

dana-buresova-2017-1

 

Současná scéna se netají kořenem sahajícím o půl století nazpět. Je statická, prostá novot a efektů, jednoduchá a přitom velkolepá, zejména palác ve druhém jednání, celkově temnější, nechává si světelnou rezervu jen pro efektní rozzářený příjezd Lohengrina na voze taženém labutí i na závěr, kdy se tento motiv opakuje. Dnes pomáhá projekce, ta je ale dostatečně decentní a nepůsobí nesourodě s konzervativnějším okolím. Scéna je jemně nakloněná směrem do publika, dominuje mozaikový střed s motivy připomínajícími mozaiku i pentagramy. Také kostýmy Thomase Kaisera zapadají do celku, působí historicky a přitom nadčasově. Jsou poměrně masivní, takže v nich pěvcům rozhodně nemůže být zima. Ale výsledný dojem příjemně koresponduje s bájnými náměty. Dominují odstíny ocelově šedé, červená, také výrazná žlutá pro intrikující Ortrud a samozřejmě nezbytná bílá pro panenskou Elsu a tajemného rytíře. Tempo pohybu je celkově na spodní hranici přirozenosti, místy připomíná až mírně zpomalené filmové záběry.

 

lohengrin-kl-g-272

 

Návštěva má přednost, sluší se tedy začít od postavy, která není tou nejhlavnější. Thomas Johannes Mayer patří k vyhledávaným barytonům pro role Richarda Wagnera nebo Richarda Strausse. Jak KlasicePlus mimo jiné řekl v nedávném rozhovoru (Thomas J. Mayer zpívá Wagnera a učí se Vodníka), Friedricha von Telramund momentálně zpívá v Královské opeře Covent Garden v Londýně. Roli má tedy zažitou a bylo to znát. V prvním jednání sice nemá své party napsané ještě tak výrazně a několik úvodních pasáží tedy nevyznělo jednoznačně, brzy ale bylo jasné, že máme před sebou světový výkon podaný s přehledem a rezervou. Thomasův hlas je sytý, kulatý a příjemně podbarvený jak temnými odstíny, tak jasnými výškami. Nepůsobí okázale, roli zhrzeného krále dokázal podat přirozeně a bez patosu, který by se do takové postavy mohl vkrádat. Nepřehrával, ale jasně dal najevo pokoru i zášť, podlost i zbytky cti. Vyrovnaný a skvělý výkon.

 

DSC09667

 

Celkově vynikala Eliška Weissová coby intrikující žena Telramunda Ortrud. Učebnicový příklad dramatického sopránu, skvělého pěveckého i mimického výrazu a celkového charisma. Její hlas dokáže prásknout jako bič a vzápětí se přerodit do výhružné temné barvy, přitom ve stále příjemných mezích. Disponuje obrovskou energií i silou. Eliška celkově působí jako femme fatale, stačí jí často jen pohled nebo letmé gesto a výrazu je plné hlediště. Předvedla wagnerovskou postavu par excellence! Dana Burešová jako křehká Elsa působila subtilně i důstojně, zvlášť jemnější pasáže jí sluší, ale je celkově chladnější, v nejvyšších polohách je její hlas ostrý a některé tóny nemá intonačně přesné. Přesto celkově převažoval procítěný a hezký projev.

 

eliska-weissova-dana-buresova-2017-1

 

Wagnerovský tenor je vzácné zboží a v českých podmínkách navíc ne tolik pěstovaný. Aleš Briscein vytvořil mužného, krásného, ale jemnějšího Lohengrina. Typově by se k této postavě hodil méně lyrický projev a o něco temnější i říznější hlas. Jinak byl ale přesvědčivý, intonačně precizní, příjemný. Královská role panovníka Heinricha vyloženě sedla Jiřímu Sulženkovi. Nechal vyznít znělým a barevným odstínům, přitom si i v exponovanějších áriích podržel měkkost.

 

jiri-sluzenko-2017-1

 

K výborným pěveckým výkonům jistě přispělo hudební nastudování a vedení mladého německého dirigenta Constantina Trinkse. A také mimořádný výkon Orchestru Národního divadla, hrál konsistentně, výrazně, byl svěží a skutečně napojený na děj. Zejména dechová sekce hrála skutečně výborně, byla sehraná, přesná a energická. A přitom část hudebníků měla ztíženou pozici, protože neseděla v orchestřišti, ale v lóžích přilehlých k jevišti. Hudba dostala příjemný prostor, vynikly slavnostní fanfáry, aniž by přebíjely orchestr, a také harfě slušela vyvýšená pozice. Orchestr se předvedl až v nezvykle skvělé formě. Dirigentovi se zároveň podařilo vypíchnout intimní stránky této opery. Upustil od zbytečných forte, nechal vyniknout niternost hudby a netradičně ztišil i některé scény, které bývají prováděny extrovertněji, výsledek byl skutečně působivý.

I několikátá repríza po roce a půl může být mimořádným zážitkem. Stačí zúročit zažitost a vykřesat jiskru - tou byl jistě Thomas Johannes Mayer a s ním i nově natažený pel čerstvosti, který inscenace Lohengrina získala. Nezbývá, než se těšit na 22. únor 2019, kdy se k Mayerovi přidá i další a osvědčený exkluzivní host – jeden z proslulých wagnerovských tenorů současnosti Andreas Schager. (O jeho nedávném pražském koncertě jsme informovali v ReflexiPlus: Muži fascinovaní Wagnerem a přijal i naše pozvání k rozhovoru: Otevřít dveře lidem, kteří nikdy neslyšeli Wagnera). Spojení jejich dvou hlasů slibuje lahodný zážitek.

 

 

Foto: archiv Národního divadla v Praze

Veronika Paroulková

Vyrostla v hudebně výtvarné rodině. Vystudovala Právnickou fakultu UK, zpěv na Konzervatoři J. Ježka a soukromě hru na klavír a klarinet. Od 17 let se věnuje moderování a působí za mikrofonem nebo před televizní kamerou bez přestávky dodnes. Pracovala jako moderátorka na Classic FM (dnes Classic Praha), moderátorka zpravodajství v Radiu City, v ČRo Region a Radiožurnálu, poté vedoucí zpravodajství a publicistiky ČRo Region. Připravovala a moderovala pořad Telefonotéka a přenosy koncertů klasické hudby pro ČRo Vltava, publicistický pořad Proti srsti TV Prima, v České televizi pořady Před půlnocí, Před polednem, Studio 6, Politické spektrum, vědecký pořad Milenium a Zprávy ČT 24. V současné době moderuje Magazín Leonardo pro Český rozhlas Plus. Kromě toho psala články o klasické hudbě pro Divadelní noviny a spolupracuje jako moderátorka i s několika festivaly klasické hudby, s ČT ART, s pořadateli koncertů nebo s vědeckými institucemi. Její zálibou je golf a fotografování, ráda cestuje, chodí v přírodě, tančí nebo lyžuje. Jako koníčka má i vaření, kvalitní vína a gastronomii. A kde to jde, potkáte ji s fenkou Westíka pojmenovanou Mimi podle Pucciniho Bohémy, se kterou tvoří nerozlučnou dvojici. Založení portálu KlasikaPlus.cz považuje za zpečetění svého hlubokého vztahu s vážnou hudbou…

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.