„Klasika, kterou Martin Glaser přečetl pozorně a bez velkého dojetí.“

„Titulní roli dostal jako zaslouženou příležitost na vrcholu sil barytonista Svatopluk Sem.“

„Přenos ´z první řady´ nabídl záběry z míst, kde by kamery s diváky v hledišti být asi nemohly, totiž vzácné, při přenosech nevídané celky, spojující současný pohled na scénu a do orchestřiště.“

Stav pandemie nepolevuje, nůžky mezi chtěným a možným se rozvírají stále víc. A začíná se snad i zdát, že to tak je normální… Národní divadlo Brno připravilo novou operní inscenaci, Čajkovského Evžena Oněgina. V pondělí se uskutečnila premiéra. Na scéně i v orchestru, soudě podle televizního přenosu, bez vládních omezení, která platí všude okolo mimo zdi Janáčkova divadla. Naštěstí bez nich! Roušky a rozestupy by představení rušily tak, že by se ztratil umělecký smysl celého počinu… Všichni ovšem s nezbytným negativním testem. Organizační balanc na pomyslné hraně propasti pro vedení divadla, pro některé jednotlivce možná i na osobně prožívané hraně obav. A publikum? Nadále doma, u obrazovek; posmutnělé, zdecimované, ale o to vděčnější.

Čajkovského Evžena Oněgina, lyrické scény podle Puškina – ve své době možná ne zcela běžný tvar hudebního divadla, dnes už ovšem jen a jen dokonalou romantickou operu – nastudoval se souborem ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser, zručný činoherní a už poněkolikáté i operní režisér. Připravil ruskou klasiku rozumně tradičně bez snahy přeznačovat ji do jiného prostředí a času, připravil ji s dostatečnou fantazií, obdařil ji dobře čitelnými symboly, dobře vyjádřenými emocemi, dávkou poezie i uvěřitelnou psychologií. Inscenace asi nedává důvody ke vstupu do historie v kategorii výjimečných událostí, ale typologii lidských charakterů a poselství o klíčových momentech lidských životů – na pozadí výjevů ze světa ruské společnosti – předává zdařile. Sleduje výstižně děj, graduje ke scéně souboje a pak k vášnivě rozehranému melodramatickému konci.

Taťána od dopisové scény dospěje, věrnost svému staršímu muži bolestně, ale rozhodně nadřadí v samém závěru opery vzpomínkám na dívčí okouzlení, které do jejích zážitků z četby románů tehdy vnesl reálný návštěvník, které se však záhy ukázalo být pouhou iluzí. Oněgin také dospěje. Z povýšeného, zkušeného a životem znuděného mladíka, který se tehdy nejen nechtěl, ale ani nemohl uvázat, je člověk vědomý si už, ovšem pozdě a marně, hodnoty citů; vynucuje si je ovšem teď stejně sobecky, jako když je předtím odmítal… Lenskij je tu zachycen jako nevyzrálý mládeneček, jeho smrt je stejně zbytečná jako žárlivost, probuzená ovšem Oněginem v chvilkovém krutém hnutí mysli a Olgou v bezmyšlenkovité bezstarostnosti. Nešťastné nedorozumění, ne úklady… Osudy se nesetkaly a neprotnuly. Situace ani trochu ideální… Klasika, kterou Martin Glaser přečetl pozorně a bez velkého dojetí. Ve výsledku režisér nestojí na ničí straně. I přes tragický konflikt a přes emotivní finále je vše vyprávěno spíše chladněji. Oněgina nemusíme příkře odsuzovat, ani nám ho nemusí být líto. Ani Taťány není třeba litovat: prožívá nakonec odpovědnou, rozumnou, klidnou lásku. Můžeme však jen hádat, jestli odpovídá snům, které provázely její dívčí četbu.

Titulní roli dostal v Brně jako zaslouženou příležitost na vrcholu sil barytonista Svatopluk Sem. Zpívá a hraje Oněgina nejprve jako rezervovaného, věcného, lhostejného a asi i bezcitného šviháka. V posledním dějství se v něm naopak probouzejí emoce, hraje i zpívá vášnivě, zoufale, přesto nadále není ubožákem, ale dobře situovaným mužem, který jakoby v životě náhle vypadl z role. Vokálně je skvělý jak technicky, tak ve výraze, v klenutí melodie a deklamaci i v odstínění celého spektra vývoje postavy od nezúčastněnosti po výčitky svědomí a touhu. Premiérové obsazení Ondřeje Koplíka do role Lenského naopak nebylo pěvecky nejšťastnější; není typický milovník, nepůsobil vyrovnaně, patří spíše k jinému hlasovému oboru, úlohu by měl ideálně zpívat s větším pěveckým nadhledem. Lze jen hádat, v čem všem pomohly dojmu televizní mikrofony… Ale zmíněného nezralého, vznětlivého nešťastníka zahrál dobře.

Pro splnění ideální představy o postavě Taťány by také sopranistka Linda Ballová musela mít v hlase ještě další odstíny, hlavně víc něhy. Zahrála ji ale výborně, ať už jako dívku s knihou v ruce, nebo jako vyzrálou mladou ženu se složitou změtí emocí v nitru. Taťána jako operní úloha vyzněla v jejím podání naprosto spolehlivě, ale věcněji a ostřeji. Mezzosopranistka Václava Krejčí Housková je pro obsazení úlohy její sestry Olgy ideálem; temperamentem i hlasem. Byla díky spojení dikce a barvy hlasu i pohybové uvolněnosti srdečná, čitelná, působila žensky. Z dalších postav zaujal Vít Nosek, hlasem i pohybem ve svém kupletu, jako rázovitá figurka francouzského souseda Triqueta. Především vemlouvavostí poutá pozornost také Jiří Sulženko, v osobě knížete Gremina ztělesnění solidnosti.

Robert Kružík odvedl za dirigentským pultem kus práce. Spolehlivě vedl, odstiňoval tempa a gradace, operu dovedl ke strhujícímu závěru. Na vizuální podobě inscenace se podíleli scénograf Pavel Borák a výtvarnice kostýmů Markéta Sládečková a s nimi světelným designem Martin Špetlík. Hraje se na velkém, navíc dozadu otevřeném a poměrně prázdném jevišti. Umožnilo to pěkné sborové scény a rozhýbání tanečních výjevů a na jejich pozadí o to kontrastnější soustředění na intimnější setkání. Sen o idealizovaném Oněginovi v zrcadle je dojemný, vznášející se postel s Taťánou snová, průhled do hloubky sálu na plese ve finále je impozantní, neodbytná zrcadla, v nichž pohled na sebe sama Oněgina konfrontuje s minulostí, i vpád tanečních dvojic do víru vášní mezi Taťánou a Oněginem je nesmírně působivý. Symboly zrcadel a košíků s útržky dopisů jsou výmluvné, pomáhají divadelní řečí dopovědět to, co se slovy ani zpěvem říci nedá. Že je právě tato opera vizuálně jakoby blízká baletním scénografiím, asi nepřekvapuje.

Televizní přenos měl své mouchy, především častěji zvuk hlasu sólistů zabíraný jakoby z přílišné vzdálenosti, také několik neuhlídaných švenků kamery, takových, které by neměly být vidět. Přenos opery „z první řady“, jak ho Česká televize nazvala, měl ovšem jednu skvělou stránku. Kamery na místech, kde by s diváky v hledišti být asi nemohly, zabíraly totiž i vzácné, při přenosech nevídané celky, spojující současný pohled na scénu a do orchestřiště. A z dění na jevišti vybíraly charakteristické detaily. Právě díky nim je sledování opery v televizi zajímavé. Nahradit přítomnost v divadle však divákovi nemůže. Doma u televize plnosti zážitku něco chybí. Stejně jako chybí plnosti prožitku interpretů potlesk a šumící auditorium. Národní divadlo Brno i v pandemii pracuje, jak to jde, chystá inscenace „do šuplíku“ a udržuje své umělce soustavnou prací ve formě. Navěky to tak ale ani doma, ani v divadle zůstat nemůže a nesmí. Pokud by snad koronakrize ale přinesla i do budoucna častější přítomnost kamer při představeních, nebylo by to jako alternativa špatné.

Foto: Janáčkova opera, Národní divadlo Brno