„Už úvodní tóny Beethovenovy předehry Coriolanus dávaly jasně znát, v jaké skvělé formě se náš přední orchestr nachází, a to přes komplikace spojené s koronavirovou krizí.“

„Sólista ze svého nástroje skrze svou muzikalitu a skvělou techniku vyždímal maximum, a to i v tichých místech, která zněla doslova snově.“

„Mohutné úseky skladby zněly plně, pevně, soustředěně a celou skladbu jsem vnímal, jako když šéfdirigent Byčkov drží opratě silného koně.“

Česká filharmonie zvolila pro svůj druhý koncert v rámci cyklu Jarní hvězdy České filharmonie benefiční rozměr. Těleso tak ve čtvrtek 25. března zahájilo veřejnou sbírku založenou Nadací Via, a sice ve prospěch systémové psychosociální pomoci zdravotníkům. Program, který je ještě možné zhlédnout na stránkách ČT art nebo na sociálních sítích orchestru, se z důvodu karantény většího počtu hráčů musel změnit. Namísto Druhé symfonie Sergeje Rachmaninova zazněly pod taktovkou šéfdirigenta Semjona Byčkova dvě skladby Ludwiga van Beethovena – předehra Coriolanus a Třetí symfonie Eroica. Sólový part v Koncertu pro housle a orchestr č. 1 Maxe Brucha přednesl podle plánu dánský houslista a také dirigent Nikolaj Szeps-Znaider. Večerem provázel Marek Eben.

Už úvodní tóny Beethovenovy předehry Coriolanus dávaly jasně znát, v jaké skvělé formě se náš přední orchestr nachází, a to přes komplikace spojené s koronavirovou krizí. Semjon Byčkov zvolil optimální tempo a razanci orchestrálním „úderům“, které zněly dostatečně beethovensky závažně, avšak nelze mluvit o křečovité forzi, naopak fortissima zněla jakoby odpruženě, vzdušně. Přebírání zpěvných témat od houslí ke dřevům bylo měkké a každý tón se i v rámci kratších frází rozvíjel. Dynamicky orchestr opět ukázal svou širokou paletu, a sice i v přiznávkách, které některé orchestry vnímají pouze jako rytmickou složku. Pár zaváhání bylo znát v několika úsečných místech, například okolo čtvrté minuty skladby, kdy těleso nebylo zcela pospolu. Gesta pana dirigenta v tu chvíli ale nebyla tak ostrá, což by mohlo být příčinou oněch krátkých zaváhání.

Po úvodní Beethovenově předehře zazněl Bruchův Koncert pro housle a orchestr č. 1 g moll v podání dánského sólisty polsko-židovského původu Nikolaje Szeps-Znaidera. Ten s Českou filharmonií v minulosti už úspěšně vystupoval. Szeps-Znaider hraje s bravurou vlastní světovým houslistům a nezapře ve své hře svůj původ ani to, že on sám je dirigentem. Jeho smysl pro tklivou lyriku podtrženou glisy je jeho jasnou devízou. V razanci nástroj netlumí příliš tvrdými záběry smyčce, nechává housle stále znít, přestože umí dosáhnout mohutného zvuku. Sólista ze svého nástroje skrze svou muzikalitu a skvělou techniku vyždímal maximum, a to i v tichých místech, která zněla doslova snově. Orchestr ho doprovázel citlivě, jemně vstupoval do dialogů. Bylo zcela jasné, že se těleso se sólistou navzájem skvěle doplňují.

Beethovenova Třetí symfonie Eroica opět dala orchestru příležitost ukázat virtuozitu a že je ve skvělé kondici. Mohutné úseky skladby zněly plně, pevně, soustředěně a celou skladbu jsem vnímal, jako když šéfdirigent Byčkov drží opratě silného koně. Symfonie dává vyniknout žesťové skupině, která opulentnost zvuku perfektně doplňovala. Lyrická místa, například ve skupině dřev v druhé větě Marcia funebre, vyznívala sdílně, s příběhem. Třetí věta Scherzo připomíná svým charakterem hru přírody. Tempo bylo dostatečně živé, orchestr ji přednesl s patřičnou lehkostí a bylo radostí poslouchat hudbu umocněnou vstupy žesťové skupiny. Poslední věta symfonie je místy filosofická, umožňuje posluchači klást si různé otázky. Hymnický závěr vyzněl majestátně a ukončil tak večer plný kvalitní hudby, navíc takový, který svým benefičním charakterem pomáhá.

Foto: Petra Hajská