„Teprve ze hry sester Labèqueových jsem pochopila, co znamená být interpretačně svobodný.“

„Všechny Glassovy skladby se v jejich podání vylouply jako hudební skvosty v pravých rukou.“

„Bernsteina zahráli takovým způsobem, že publikum aplaudovalo po jednotlivých částech a na konci vyskočilo ze sedadel.“

Pozdě, ale přece, chtělo by se napsat v souvislosti se dvěma pražskými koncerty sester Katii a Marielle Labèqueových 3. a 4. listopadu. Klavírní duo, v současnosti považované kritiky za nejlepší na světě, vystoupilo na svém sólovém pražském debutu v Rudolfinu s výhradně americkým programem složeným z děl Philipa Glasse a Leonarda Bernsteina.

Sestry, které od sebe věkově dělí jen dva roky, původem Baskičanky, jejichž první učitelkou hry na klavír byla jejich matka, pražské publikum oslnily. Svou mladistvou energií, vitalitou, radostí ze hry a pochopitelně svou virtuozitou a souhrou. Jak řekly v rozhovoru pro časopis Harmonie, je dobré vybrousit si techniku na sólovém repertoáru a až potom začít hrát v duu. „Problém klavírního dua spočívá podle nás v tom, že souhra na dva klavíry je natolik obtížná, že často vede k metrickému, mechanickému způsobu hry. Jestli něco opravdu z duše nesnášíme, tak je to metrické, školské, hranaté hraní. Celý život jsme hledaly rovnováhu v tom, abychom hudbu vnímaly ve vlnách, ne jako něco vertikálního. Chceme hrát horizontálně i za cenu toho, že občas nebudeme dokonale spolu, protože to vůbec není důležité. Zásadní je, aby mluvila každá hudební fráze. Celý život pracujeme na tom, abychom dosáhly alespoň určité svobody ve frázování a společném dýchání, abychom byly sehrané a nemusely si přitom dávat žádná znamení,“ uvedly sestry.

Pražské vystoupení dalo jejich slovům za pravdu. Souhra, technika a obdivuhodné frázování byly samozřejmostí a nad tím vším čněly nezměrná energie, společné zaujetí, dvojjediný dech. Maně se mi vybavil loňský pražský koncert sester Khatii a Gvantsy Buniatishviliových, oslňujících technicky i výrazově, souhrou i vzájemností – ale teprve ze hry sester Labèqueových jsem pochopila, co znamená být interpretačně svobodný. Musí být splněna veškerá interpretační kritéria – a muzikant pak navrch dodá ještě sám sebe, svou osobnost. V případě blízkých bytostí, jako jsou sestry, má tato „přidaná hodnota“ takřka synergický účinek.

Pro první polovinu svého pražského programu zvolily klavíristky hudbu Philipa Glasse, známého, úspěšného i provokativního skladatele, který bývá řazen mezi klasiky americké minimalistické školy. Sám ovšem dává přednost termínu „hudba s repetitivními strukturami“. Jako první zazněl The Chase (Pronásledování), část komorní opery Orfeus, zkomponované v roce 1991 v úpravě pro dva klavíry, následoval Stoke’s duet, část soundtracku mysteriózního psychologického thrilleru Tajemství rodiny Stokerů, a nakonec Čtyři věty pro dva klavíry, které nyní sestry uvádějí na koncertech ve Francii a v Rakousku a v Praze se uskutečnila jejich česká premiéra. Zdánlivě jednoduchá Glassova hudba, vršící nové a nové motivy, až jakoby neočekávaně spojuje jednotlivé pramínky v mohutnou řeku. Přestože zkušený posluchač ví, že ono vyvrcholení přijít musí, vždy je jím zaskočen a unášen jako silným proudem. Aby se však tento zážitek mohl bezezbytku uskutečnit, musí mít Glass vynikající interprety. Sestry Labèqueovy jimi jsou svrchovaně. Jejich interpretace Glassovy hudby byla omračující až hypnotizující, posluchač si však zároveň uvědomoval, jak těžké je minimalismus zahrát: vyžaduje změny rytmu, tempa, dynamiky, nároky na souhru… Tohle všechno klavíristky zvládly výtečně, všechny Glassovy skladby se v jejich podání vylouply jako hudební skvosty v pravých rukou.

V druhé půli večera sesterské duo posílili dva perkusisté – multiinstrumentalista a skladatel Gonzalo Grau a Raphaël Séguinier. Společně zahráli Symfonické tance a písně z muzikálu West Side Story Leonarda Bernsteina takovým způsobem, že publikum aplaudovalo po jednotlivých částech a na konci vyskočilo ze sedadel. Plným právem. Irwin Kostal, dvorní Bernsteinův aranžér, napsal tuto sedmnáctidílnou suitu na žádost samotného Bernsteina přímo pro Katiu a Marielle Labèqueovy a je to jediná skladatelem autorizovaná upravená verze. Nelze se divit. Kostal vytvořil nesmírně barvitou skladbu-úpravu složenou z těch nejznámějších písní (Maria, America, Tonight, Somewhere…) a dalších hudebních čísel muzikálu. Zvuk dvou klavírů a rovnocenných perkusí byl tak barvitý, že dal zapomenout na orchestrální a zpívané verze. Klavíristky hrály snad s ještě větším nasazením než v první půlce, vášnivě i zádumčivě, láskyplně i s překypující energií. Není divu, že chytlavou – s tančícími, tleskajícími a bubnujícími Grauem a Séguinierem – Ameriku darovaly okouzleným pražským posluchačům jako přídavek.

Foto: Česká filharmonie, autorka