„Brittenova Sinfonia da requiem je jeho nejdramatičtější dílo vůbec.“

„Žalmová symfonie Igora Stravinského má velmi neobvyklou instrumentaci.“

„Bernsteinův Kaddish není chvalozpěv, ale dialog člověka s Bohem.“

FILHARMONIE BRNO připomněla koncertem stručně nazvaným Bernstein 100 letošní jubileum narození amerického skladatele a dirigenta. Byl věnován hudbě dvacátého století, třem výjimečným duchovním dílům. V sále Stadionu zazněla po první dva listopadové večery Sinfonia da requiem Benjamina Brittena, Žalmová symfonie Igora Stravinského a Symfonie Kaddish Leonarda Bernsteina.

Nového šéfdirigenta hledala Filharmonie Brno dlouho. Našla ho nakonec nedaleko našich hranic – v Linci, kde Dennis Russel Davies šéfoval opeře a Brucknerovu orchestru. Byla to šťastná volba. Davies je mezinárodně známý, úspěšně řídil řadu orchestrů i operních domů jak v USA, tak na evropském kontinentě. Navíc se rozhodl s brněnskou filharmonií pracovat pravidelně, což může orchestru, který delší dobu neměl trvalého šéfa, jen prospět. Davies sice v Brně bydlet nebude, dojíždí z Lince, ale jak sám pravil, „vlakem je to kousek“. Že to myslí skutečně vážně, ukazuje jeho angažmá – za měsíc a půl stanul u dirigentského pultu filharmonie už třikrát, věc v minulosti nevídaná.

Dennis Russel Davies je také znám svým vztahem k současné hudbě. Řada soudobých skladatelů jsou jeho přáteli a rádi mu svěřují svá díla k provedení. Jestliže jeho inaugurační koncert kombinoval dílo Antonína Dvořáka s Johnem Adamsem (česká premiéra) a druhý uvedl Dvořákovu Novosvětskou, Charlese Ivese a Lou Harrisona (česká premiéra), pak třetí koncert, který Davies připravil pro brněnské publikum, byl celý věnován skladatelům dvacátého století. A protože koncerty byly uvedeny na den Všech svatých a na Dušičky, jeho dramaturgie těmto svátkům odpovídala.

Koncert zahájila Sinfonia da requiem Benjamina Brittena. Britten ji napsal v šestadvaceti letech, a to na objednávku japonské vlády, která chtěla oslavit 2600. výročí založení japonského císařství; stalo se tak roku 660 před Kristem císařem Jimmu. Britten se ovšem Japoncům nezavděčil. Těm se nelíbilo, že zvolil jako titul katolické rekviem a že všechny tři věty mají názvy podle katolické věrouky. Marně Britten namítal, že je to spíše emociální než liturgický dokument. Sinfonii odmítli a Britten ji potom dedikoval svým rodičům. Sinfonia da requiem je přes mládí autora již vyzrálé dílo a je rozhodně nejlepším opusem z jeho mladého období. Podle řady muzikologů je to jeho nejdramatičtější partitura vůbec. Skladatel dodržuje klasické třívěté schéma s jedním hlavním tématem, které se vine přes všechny tři části. První část, Lacrymosa, to je skutečný pláč, lamentace nad smrtí. Skvěle to vystihuje dialog violoncella s fagotem, který Davies tempově výborně zdůraznil. Líbila se mi i pasáž piana, harfy a trombonů. Dies irae, prostřední věta, to je vize Posledního soudu, pochmurná a přitom zběsilá. Vynikly trubky i flétny. Xylofon připomněl Saint-Saënsův Tanec kostlivců, podle skladatele to bylo úmyslné. Poslední část, Requiem aeternam, je už klidná a snad i vroucí, pokud se to tak dá říci o prosbě za věčný odpočinek zemřelých. Vyznamenaly se smyčce, které v této části nesou tematickou linku.

Dušičkový večer pokračoval Žalmovou symfonií Igora Stravinského. V roce 1930 slavil Bostonský symfonický orchestr 50. výročí založení. Při té příležitosti si objednal řadu skladeb a jedním z oslovených byl i Igor Stravinskij. Ten se rozhodl napsat skladbu pro sbor a orchestr, přičemž si obě složky měly být rovnocenné, ani jedna neměla převyšovat druhou. Proto zvolil i velmi neobvyklou instrumentaci – chybějí housle a violy, smyčcovou skupinu reprezentují pouze violoncella a kontrabasy, jako primární je pojata skupina dechových nástrojů. Pěvecký part zpívá smíšený sbor, skladatel sice doporučoval použít chlapecké hlasy, běžně je ale zpíván soprány. Symfonie má obvyklou třívětou formu, jednotlivé věty ale nejsou odděleny pauzami. Stravinskij také neoznačuje tempo, omezuje se pouze na metronomické pokyny. Symfonie je zhudebněním latinských textů Vulgaty, a to části žalmů 38 a 39 a celého žalmu 150.

První část začíná krásnými akordy hoboje a fagotu, které přebírá později klavír a lesní roh. Sbor zpívá na staccatovém orchestrálním pozadí Exaudi orationem meam, Domine. Jednotlivé hlasy se proplétají až postupně splynou do kulminačního bodu. Druhá část začíná překrásnou fugou, splétanou mezi hobojem a flétnou. Není to ale fuga bachovská, je zcela originální svými intervaly i rytmem. Soprány zahajují žalm Expectans expectavi Dominum v nové fuze, kterou hrají dechové nástroje, do níž se proplétá téma první fugy, hrané smyčcovými nástroji. Pak se přidávají další hlasy, od altu až po basy. Závěr je v obrovském fortissimo přecházejícím kontrastně do pianissima. To zvládly Český filharmonický sbor i Filharmonie Brno naprosto mistrně. Poslední věta začíná pomalým Alleluja (v doprovodném českém překladu v programu koncertu i na světelné tabuli je používán novodobý ekumenický překlad Bible do češtiny, takže je to Haleluja). Orchestr jen harmonicky podkresluje sborový zpěv, aby posléze převzal iniciativu. Novým zpěvem Laudate Dominum přebírá iniciativu sbor a po nedlouhém fugatu přichází vyvrcholení, snad nejkrásnější část celého díla. Symfonie pochází z neoklasicistního období Stravinského, připomíná styl starého církevního zpěvu, ale přitom je moderní a nekonvenčně zpracovaná. Davies výborně pochopil požadavek autora, přenášení důrazu mezi orchestrem a sborem bylo neznatelné a přitom naprosto plynulé.

Bostonskému symfonickému orchestru vděčíme nejen za Žalmovou symfonii Igora Stravinského, ale i za 3. symfonii Leonarda Bernsteina nazvanou Kaddish. Bostonští si ji přáli ke svým 75. narozeninám. Bernstein byl nejen hudební skladatel, ale i náboženský myslitel. Všechny jeho symfonie mají náboženský charakter, napsal chorální skladby pro synagogu, ale i netradiční mši. Filharmonie Brno se mimochodem chlubí, že díky svému dirigentu Casparu Richtrovi byla součástí její evropské premiéry na festivalu v Innsbrucku. Napsat symfonii k výročí Bostonské filharmonie Bernstein nestihl, dokončil ji až o osm let později, v roce 1963, kdy byl zavražděn John Fitzgerald Kennedy, jehož památce je symfonie věnována. Kadiš je responsivní modlitba požehnání a chvály, přednášená jako předěl liturgie v synagoze, domě smutku za zemřelé, o pohřbu a podobně. Existuje ve čtyřech podobách, jež jsou všechny složeny v hovorové aramejštině prvního židovského exilu, Bernstein se ovšem touto podobou neřídil a sám napsal celý text, který místo chvalozpěvu se stal dialogem mezi člověk a Bohem, jenž si ho stvořil k obrazu svému.

Symfonie je psána pro vypravěče, soprán, dětský sbor, smíšený sbor a orchestr s výrazně posilněnou bicí sekcí. I Bernstein dodržuje třívětou skladbu symfonie a vytváří prokomponovaný vícežánrový hudební obraz, ve kterém se člověk prostřednictvím lidského hlasu – recitace, sólového zpěvu a vokálních složek sborů – emocionálně vyrovnává s mezilidskými vztahy a existenciálními otázkami. Vypravěčem byla původně žena, těsně před svou smrtí ovšem Bernstein text přepracoval pro Samuela Pisara, který přežil holokaust. I v brněnském provedení byl vypravěčem muž, anglický herec Brian Caspe žijící v Praze. Text je totiž v angličtině s prokládaným aramejskými a hebrejskými větami. Caspeho vypravěč měl patos, dramatičnost i žalost, skvěle souzněl s hudbou, jeho hlas zněl ostře a tvrdě i tiše a hebce. Sólového sopránového partu se ujala členka brněnského Národního divadla Pavla Vykopalová, která zpívala tento part již na letošním Pražské jaru s FOK a pod taktovkou Tomáše Braunera. Pavla Vykopalová dala vyniknout plastičnosti Bernsteinovy hudby, zpívala jistě a bezchybně. V pozadí se k ní přidával ženský sbor (nikoliv dětský). Dětský sbor Kantiléna se přidal k vypravěči až ve třetím kadiši s krásnou taneční pasáží. Bernstein využíval jazzové i lidové americké melodie, které přetavoval do symfonické podoby. Ve finále byla skvělá sóla trubky i koncertního mistra houslí a impozantně se prolínaly oba sbory, Český filharmonický sbor i Kantiléna, sólový soprán i orchestr. Provedení sklidilo zasloužené ovace.

Je jen škoda, že filharmonie musí stále hrát v sále, který se za 70 let nezměnil. Orchestr v předepsané instrumentaci měl problémy se na pódium směstnat, stejně jako oba sbory. Údajně rada Jihomoravského kraje odložila rozhodnutí o poskytnutí prvních 25 milionů korun z celkové částky 100 milionů, kterými má přispět na stavbu Janáčkova kulturního centra. Snad jde skutečně pouze o odklad, nikoliv o změnu postoje. Brno má dneska dirigenta světového jména, který dokáže filharmonii motivovat k výborným výkonům, má Český filharmonický sbor evropského renomé a cenami ověnčený dětský sbor Kantiléna. Snad bude mít i politiky, kteří umožní ukázat jejich umění v důstojných podmínkách.

Foto: Jiří Jelínek