„Pověstný Gardinerův smysl pro výstavbu díla a lpění na detailu doplněný vstřícností a kvalitami orchestru zaujal a vyvolal očekávání, co bude následovat.“

„První věta z Voříškovy symfonie je v Gardinerově pojetí zvukově bohatá, až monumentální, dirigent vede orchestr k vyjádření dynamických kontrastů, dechberoucí jsou propracované fráze dohrané do zlomku sekundy.“

„Ivo Kahánek na sebe nestrhával pozornost, ale tu se stával součástí orchestru, onde zas dával vyniknout klavírnímu partu s energickými akordy a rychlými pasážemi.“

Česká filharmonie zahájila v době covidové novou tradici – televizní přenosy adventních koncertů. O první adventní neděli 29. listopadu přivítala jednoho z nejlepších současných dirigentů – Angličana Sira Johna Eliota Gardinera. Pod jeho vedením hrála skladby Jana Václava Huga Voříška a Bohuslava Martinů. Třetí opus – Janáčkovo Capriccio – řídil Ondřej Vrabec. Koncert přenášely ČTart a do zahraničí německá digitální platforma Takt1. KlasikaPlus koncert vyslechla přímo v Dvořákově síni Rudolfina, tentokrát s absencí publika.

Takřka se tomu nechce věřit, ale naposledy tu John Eliot Gardiner, kterému Charles Mackerras předal pomyslnou štafetu péče o českou hudbu, hostoval před deseti lety. Čekání bylo dlouhé, ale odměna sladká. Minuty před zahájením přímého televizního přenosu vyplněné rozehráváním hráčů na pódiu vyvolávaly až protichůdné emoce: velké těšení se na živý koncert i obavu z prázdnoty sálu, která by mohla zploštit výsledný zážitek. Však i John Eliot Gardiner v rozhovoru s Markem Ebenem připomněl, že publikum je pro umělce zásadní. Ono jim dodává energii, z které se rodí výjimečné výkony, vzniká synergie, jejímž výsledkem jsou koncerty mimořádných kvalit. I tento věhlasný dirigent projevil před koncertem obavu, jak se vyrovná s prázdným sálem, kde mu publikum nebude „dýchat na paty“. Nejen on, ale i orchestr (v malém obsazení) a sólisté se s tím vyrovnali naprosto bezpečně. Těm několika osamělým posluchačům dal po pár taktech zapomenout, že se hraje pro prázdný sál, a opět dovedl Českou filharmonii k jedinečnému výkonu.

Jan Václav Hugo Voříšek, velký obdivovatel Beethovena, napsal svou Symfonii D dur v roce 1821. Dílo na pomezí klasicismu a romantismu je přirovnáváno k prvním dvěma Beethovenovým symfoniím i k romantismu děl Franze Schuberta. První věta Allegro con brio byla v Gardinerově pojetí zvukově bohatá, až monumentální, dirigent, který tuto symfonii dirigoval v Praze poprvé, vedl orchestr k vyjádření dynamických kontrastů, doslova dechberoucí byly propracované fráze dohrané do zlomku sekundy. Pověstný Gardinerův smysl pro výstavbu díla a lpění na detailu doplněný vstřícností a kvalitami orchestru zaujal a vyvolal očekávání, co bude následovat. Smyčcové skupiny nasadily v první větě tak vysokou laťku svou precizností, artikulací tónu a frázováním, že překonat ji mohla jen jímavá, romanticky melancholická druhá věta Andante. Stalo se. Ovšem ne ve smyslu překonání, šlo spíše o rozvíjení, předestírání nových a nových kvalit orchestru a jeho porozumění s dirigentem. Nádherné melodické oblouky, podrobná práce s dynamikou, to vše se náhle rozklenulo v sytý, temně sametový zvuk, na jaký nejsme u České filharmonie v tomto sále zvyklí. Zdůrazňuji v tomto sále, protože je možné, že na charakteristice zvuku se odrazil jak prázdný sál bez posluchačů, tak místo poslechu (krajní lóže na balkonu vpravo).

Ve třetí větě Scherzo. Allegro ma non troppo – Trio se blýskly dechy způsobem, který si zaslouží poklonu. V závěrečném Finale. Allegro con brio se na posluchače valila témata, která se přelévala jako mořské vlny v překotném (ale hráči kontrolovaném) tempu, ovšem ani v nejrychlejším tempu se neslila jediná nota. Orchestr podal v úvodním Voříškovi vynikající výkon, o který se zasloužili všichni hráči, přesto je spravedlivé jmenovat inspirativní energii koncertního mistra Jana Mráčka, který bezpečně orchestr vedl „z vlastních řad“.

Do vlastních řad sáhla Česká filharmonie i při volbě dirigenta Capriccia pro klavír levou rukou a soubor dechových nástrojů Leoše Janáčka. Na popud Johna Eliota Gardinera se před hráče postavil Ondřej Vrabec, hornista orchestru, který se dirigování věnuje soustavně. Capriccio je jedna z posledních komorních skladeb skladatele, vznikla na podzim roku 1926 z popudu klavíristy Otakara Hollmanna, který na bojišti první světové války přišel o pravou ruku. V čtyřvětém díle hrají s klavírním partem rovnocenně flétna (pikola), dvě trubky, tři pozouny a tenorová tuba. Jako sólista vystoupil Igor Ardašev, klavírista s kultivovaným tónem, přirozenou virtuozitou a hlubokým pochopením pro Janáčka. Bylo zážitkem poslouchat, jak tlumočí janáčkovskou osobitost – vřelost i odtažitost, vroucnost i vzpurnost. Velmi obtížný part hrál Igor Ardašev zpaměti. Nadlouho posluchači utkvěly neobvyklé souzvuky jednotlivých dechových nástrojů, ať už to byla zadumaná trubka, snivě romantická flétna, vzdorná pikola či svíravost vzbuzující pozouny.

Jestliže jsem si myslela, že Voříška ten večer už nic nepřekoná, hrubě jsem se mýlila. Na závěr totiž zazněla Sinfonietta La Jolla pro klavír a komorní orchestr, H 328 Bohuslava Martinů, v níž orchestr ukázal svou další, neméně přitažlivou tvář. Česká filharmonie ji uvedla poměrně nedávno – vloni v březnu, kdy původně ohlášeného Davida Robertsona nahradil Tomáš Brauner a klavírního partu se ujal Daniel Wiesner. Na adventním koncertu se ke klavíru posadil Ivo Kahánek, který potvrdil své kvality jako specialisty na interpretaci skladeb Bohuslava Martinů.

Sinfoniettu napsal Martinů v roce 1950 na objednávku v Kalifornii a až marnotratně v ní hýří mnoha motivy a inspiracemi. Ty americké, jazzové, doplňují jímavé české a moravské melodie, které zejména ve třetí větě působí nostalgicky až tesklivě s upomínkou na vzdálený domov. První věta Poco allegro přináší krásné hobojové a pikolové sólo (Vladislav Borovka a Jan Machat), nepřeslechnutelně tepe a rytmizuje klavír (výborný Ivo Kahánek, který na sebe nestrhával pozornost, ale tu se stával součástí orchestru, onde zas dával vyniknout klavírnímu partu s energickými akordy a rychlými pasážemi), smyčce opět hrály dokonale a vše dotvrzovala vynikající skupina bicích. V následujícím Largu byly hodny obdivu překrásné tiché dynamické proměny, opakující se téma vyznělo jako naléhavá ozvěna, která se vytrácí do naprostého ztišení. Naléhavost klarinetového partu skvěle vystihl Tomáš Kopáček. Vrcholem nejen této skladby, ale v mysli dlouho přetrvávající tečkou celého večera byla závěrečná věta La Jolly Allegro, v níž sólista gradoval energické nasazení a orchestr zářil svou barevností a frázováním smyčců, virtuózní emocionalitou dechů a pozornou přesností bicích. Na poměrně malé ploše této Martinů skladby vytvořil John Eliot Gardiner přesně vybroušený skvost, kde každá skupina, každý nástroj i sólista zapadali do jednoho promyšleného a ve výsledku silnými emocemi překypujícího celku.

Úvodní koncert adventního cyklu České filharmonie nasadil laťku opravdu velmi vysoko. A to nejen provedením, ale i dramaturgií složenou z českých autorů. Těšme se příští neděli na beethovenský program Manfreda Honecka a Rudolfa Buchbindera.

Foto: Petr Kadlec