„Wihanovo kvarteto nahradilo původní program zahajovacího koncertu sezóny orchestru PKO, a to opravdu vznešeně.“

„V první větě se znamenitě ukázala zkušenost hráčů Wihanova kvarteta ve výborné vzájemné souhře s rytmickou přesností.“

„Wihanovo kvarteto se dokázalo skvostně popasovat s častými chromatickými postupy a zdůraznilo je tak, aby vyzněly vkusně.“

Pražský komorní orchestr nabídl v uplynulém týdnu svým posluchačům několik koncertů, které zpřístupnil online. Nahradil tímto způsobem dokonce i svůj zahajovací koncert. Úkolu zpětně odstartovat sezónu 2020/2021 v „online době“ se chopilo Wihanovo kvarteto.

Korona krize mění svět. Od března 2020 se naše společnost musí vyrovnávat s nemocí Covid-19, která nečekaně vstoupila do našich životů. Kultura zažívá šok, zákaz pořádání kulturních akcí, koncertů nebo divadelních her s diváky je pořád aktuální a nikdo neví, kdy bude tomu všemu konec. Lidé z kulturního sektoru se však živit musí dál, a proto je potřeba hledat náhradní řešení, jak své původní plány aspoň částečně uskutečnit. Jednou z možností je využívání moderních technických prostředků naší doby a pořádat tak online přenosy živých akcí. Pražský komorní orchestr (dále jenom PKO), který musel v říjnu kvůli vládním opatřením zrušit řadu plánů, se rozhodl také sáhnout po této možnosti a uspořádat tři online přenosy svých koncertů. Ty si mohli diváci poslechnout od 25. do 27. listopadu přes sociální síť Facebook. Ten třetí, který byl naplánován na 27. listopad ve 20:00, se stal náhradou za zahajovací koncert PKO a jeho sezóny 2020/2021. Proslulé Wihanovo kvarteto ze sálu Pražské konzervatoře nabídlo smyčcové kvartety Mozarta a Dvořáka.

Wihanovo kvarteto vzniklo v roce 1985 a za tu dobu se vypracovalo na špičkový komorní soubor, který doposud nahrál přes čtyřicet CD. Toto smyčcové kvarteto je laureátem mezinárodní soutěže Pražské Jaro 1988 a své působení rozšířilo také do zahraničí, například Velké Británie. Tam v roce 1991 získalo první cenu a cenu obecenstva na Londýnské mezinárodní soutěži kvartet a třikrát bylo nominováno na cenu Královské filharmonické společnosti. Jeho primáriem je houslista Leoš Čepický, na druhé housle hraje Jan Schulmeister. Viola patří Jakubu Čepickému, synovi Leoše Čepického, a novým violoncellistou je Michal Kaňka. Z důvodu už zmíněných vládních opatření nahradilo Wihanovo kvarteto původní program zahajovacího koncertu sezóny orchestru PKO, a to opravdu vznešeně. Do programu si zvolilo dva smyčcové kvartety, jeden z období klasicismu a druhý z konce 19. století. Vsadilo na zvučná, známa jména – Wolfganga Amadea Mozarta a Antonína Dvořáka.

Nejdřív zazněl Mozartův Smyčcový kvartet č. 14 G dur, KV 387 (někdy nazýván i přízviskem „Jarní“). Toto dílo bylo zkomponované v roce 1782, tehdy rok poté, co se Mozart ve Vídni definitivně zabydlel jako svobodný umělec. Z celkových třiadvaceti smyčcových kvartetů, které jsou u Mozarta nadepsané jako smyčcový kvartet, se dané dílo v literatuře přiřazuje do skupiny takzvaných Haydnových kvartetů nebo Kvartetů věnovaných Haydnovi. Tento set šesti skladeb byl napsán v letech 1782 až 1785, přičemž je ovlivněn Haydnovým kompozičním stylem, ale s Mozartovým osobitým přístupem.

V první větě Allegro vivace assai se znamenitě ukázala zkušenost hráčů Wihanova kvarteta ve výborné vzájemné souhře s rytmickou přesností. Oceňuji, že zmíněný komorní soubor upřednostnil v celé své interpretaci svižnější tempa, čímž kompozici dodal jiskru a energii a zároveň si tak zajistil plnou pozornost posluchačů. V této první větě, která je v sonátové formě, a tudíž je založená na vytváření kontrastu, se instrumentalistům velmi dařilo poukázat na charakterové odstíny témat. K tomu zdůraznili i poněkud nestandardní dynamiku (prudké střídání forte a následného piana na každé notě v určité frázi) a přitom udrželi zvukovou vyváženost.

V druhé větě s názvem Menuetto se značně odráží vliv Josepha Haydna, u kterého se Mozart nechal inspirovat používáním čtyřvětého sonátového cyklu s pomalou částí a menuetem uprostřed. Tento třídobý tanec býval standardně umístěn jako třetí v pořadí, a proto je tento kvartet opět něčím nestandardní. Wihanovo kvarteto se zde dokázalo skvostně popasovat s častými chromatickými postupy a zdůraznilo je tak, aby vyzněly vkusně. Po třetí, zpěvné větě, Andante cantabile, rozhodně nejvíc upoutalo závěrečné Molto allegro. Hráči Wihanova kvarteta výborně vycítili energický charakter této závěrečné sonátové formy s fugatovými tématy a zahráli ji snad se vším svým nasazením.

Smyčcový kvartet č. 11 C dur, op. 61 (B 121), který ve večerním programu zazněl jako druhý v pořadí, napsal Antonín Dvořák v době, kdy byl už uznávaným skladatelem s mezinárodním úspěchem (Moravské dvojzpěvy a první řada Slovanských tanců byly v té době vydané berlínským nakladatelstvím Simrock). Smyčcový kvartet vznikal v roce 1881, kdy Dvořák pracoval na nové opeře Dimitrij. Po dopoledním skládání opery se odpoledne věnoval dnes už slavnému Smyčcovému kvartetu č. 12 F dur. Práci na něm však odložil na později a mezitím v říjnu a listopadu téhož roku zkomponoval zmiňovaný Smyčcový kvartet č. 11 C dur.

Wihanovo kvarteto ho v tento večer předvedlo kvalitně, avšak po Mozartově skladbě, kterou umělci zahráli se vší energií, bylo ve Dvořákově kompozici cítit postupné ubývání sil. To se nejvíc projevilo v závěrečné, čtvrté větě Finale, kde byly znát menší vzájemná souhra interpretů a místy ne úplně doladěné figurace ve vysokých polohách. Tento fakt byl ještě znásoben nepřesvědčivým ozvučením sálu, které vytvářelo ostřejší zvuk smyčců (především struny e v prvních houslích). Přes tyto nedostatky pro mě však celkový dojem ze skladby zůstal pozitivní, protože Wihanovo kvarteto podalo tento Dvořákův jedenáctý smyčcový kvartet (z celkových skladatelových čtrnácti kvartetů) velmi zpěvně a s grácií. A to je u skladeb klasického repertoáru také velmi důležité.

Foto: KlasikaPlus