„Radek Baborák má vynikající muzikantské cítění.“

„Suchoňova Sinfonietta rustica je jedním z jeho nejhranějších děl.“

„Písňový cyklus Ad astra reflektuje dobu prvních cest do vesmíru.“

K mohutným oslavám, které provázely stoleté výročí vzniku Československa, přispěl dvěma koncerty i Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Jeden řídil Radek Baborák, druhý Ondrej Lenárd. Oba obsahovaly českou a slovenskou hudbu.

Rozhlas má co slavit. Vždyť byl médiem, které po dlouhou dobu významně umožňovalo vedoucím politikům nového státu oslovovat své spoluobčany. Trvalou součástí vysílání byla i hudba. Pouhých osm let po vzniku státu vznikl i Symfonický orchestr Československého rozhlasu, který patří celou dobu své existence ke špičkovým tělesům a který nás reprezentoval a reprezentuje v celém světě, a to jak prostřednictvím rozhlasových vln, tak koncertními zájezdy. Jeho stálými dirigenty byly takové osobnosti naší hudby jako Karel Ančerl, Jaroslav Krombholz, František Vajnar. Výpočet skladatelů, kteří dirigovali se SOČRem své skladby, je impozantní, z těch nejvýznačnějších třeba Prokofjev, Penderecki, Honegger, Chačaturjan nebo Respighi.

Státní svátek oslavili rozhlasoví symfonikové ve Dvořákově síni Rudolfina koncertem nazvaným SOČR národu. Pořádal jej Český rozhlas ve spolupráci s Rozhlasem a televizí Slovenska a záštitu nad ním převzal prezident republiky. V hledišti bylo vidět členy vlády, diplomatického sboru, poslance i zastupitele. Přímým přenosem byl koncert vysílán na stanicí Českého rozhlasu Vltava a na Rádiu Devín Rozhlasu a televize Slovenska. Po proslovech generálních ředitelů pořádajících rádií zazněly státní hymny obou zemí. Pro starší generaci překvapivě a netradičně v opačném pořadí, než jak je byla zvyklá slýchat. Přednost dostala ta slovenská a teprve po ní následovala hymna česká.

Ve všech vybraných skladbách významnou roli hrají žestě. A tak není divu, že se za dirigentský pult postavil Radek Baborák, světový hornista, který se stále více věnuje i dirigování. Má vynikající muzikantské cítění, dokáže se vžít do skladby a volit vhodná tempa i zvýraznit zvuk jednotlivých nástrojů, tam, kde si to skladba vyžaduje. Dramaturgie večera mu k tomu dala skvělou příležitost.  Zahajovalo se Suchoňovou skladbou Symfonietta rustica. Eugen Suchoň ji napsal původně jako sonátu pro klavír a teprve později ji přepracoval pro orchestr, i když ponechal klavíru významnou roli. V Symfoniettě použil motivy slovenských lidových písní, a tak, jak to to v lidových písních bývá, střídají se momenty baladické s těmi jiskřivými, posluchač je neustále konfrontován s napětím, aby najednou byl pohlazen něhou strunných nástrojů. To je nejtypičtější ve třetí větě, kde se podařilo Baborákovi krásně propojit ostrý nástup žesťů s až idylickým zvukem houslí. První věta byla skvělá propojením bubínku i dechů, druhá nádherným zvukem horen. Symfonietta rustica je ve světě jedním z nejhranějších Suchoňových děl, o což se zasloužil Neeme Järvi s Estonským národním symfonickým orchestrem, který opus nahrál společně s Metamorfózami a Baladickou suitou.

Po slovenském skladateli následoval skladatel moravský, který stejně jako Eugen Suchoň významně čerpal z lidových písní a popěvků. Zazněla Sinfonietta Leoše Janáčka. Janáček měl původně napsat pouze fanfáry pro VIII. všesokolský slet v roce 1926. Práce ho však tak chytla, že napsal celou koncertantní symfonietu, která byly nejen kompletně provedena během sletu, ale posléze získala trvalé místo na koncertních pódiích celého světa. Tímto dílem Janáček také oslavil vznik republiky a na koncert k jejímu výročí proto toto dílo bezesporu patří. Úvodní fanfáry posílené žesťové sekce náležejí k tomu nejmonumentálnějšímu, co Janáček napsal. I poté se dílo nese v podobném stylu, je barvité, dokáže dojmout lyrickými pasážemi i vyvolávat pocity hrdosti. Provedení proto vyžaduje velmi pečlivou práci s dynamikou, a to se SOČRu pod vedení Radka Baboráka podařilo.

Po přestávce se Rudolfinem rozezněla Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“. Snad nejznámější a nejhranější Dvořákovo dílo. Vždyť zaznělo i při přistání člověka na Měsíci. Antonín Dvořák, plný nových vlivů, od spirituálů až po Longfellowu Píseň o Hiawathovi, ale naplněn i steskem a touhou po domově napsal zcela mimořádné dílo. Neobyčejně zpěvné, rytmicky strhující, tematicky různorodé a přitom homogenní. Provádět dílo takto všeobecné známé je pro každého dirigenta velká výzva. Vždyť je známe z tolika provedení od špičkových dirigentů i orchestrů. Radek Baborák tuto výzvu naplnil bezezbytku. Snad ta třetí věta mohla být trochu více zpěvná, ale jinak to bylo provedení, které snese ta nejpřísnější měřítka. Pochválit lze všechny nástrojové skupiny a obzvláště vyzdvihnout hobojové sólo, které dojemně rozechvělo publikum.

Radek Baborák dirigoval SOČR poprvé a je nutno říci, že se uvedl velmi dobře. Je třeba také ocenit, že celý koncert  měl perfektně připravený a oddirigoval ho zpaměti.

Hudebníci si moc neodpočinuli. Hned následující den, 29.10.2018 SOČR opět vzdal hold stoletému výročí koncertem Vivat republica! I tentokrát bylo Rudolfinum vyzdobeno vlajkami České i Slovenské republiky, i tentokrát dramaturgie sáhla po slovenském skladateli, ale nebyly oficiality, zato zněla hudba.

Před orchestr se postavil jeho nedávný šéfdirigent ze Slovenska, Ondrej Lenárd. Obecenstvo jej přivítalo bouřlivým potleskem. Lenárd vedl orchestr osm let a zanechal v něm nesmazatelnou stopu. Má velkou zásluhu na vysokém renomé, kterému se nyní orchestr těší.

Program začal symbolicky symfonickou básní V Tatrách Vítězslava Nováka. Novák Tatry miloval. Jezdil tam na túry každý rok, měl je prochozené křížem krážem, zažil v nich bouře, mlhy i horské štíty zalité sluncem. Tatry se mu staly velkým uměleckým podnětem. Proto zvolil formu symfonické básně, aby mohl onomatopoicky popsat vše, co v Tatrách zažil. Hoboje a flétny stoupají vzhůru, jako by šplhaly až na samé vrcholky hor. Pizzicato smyčců evokuje světelné paprsky prozařující krajiny. Harfa a flétny přinášejí přeryvy větru. Jsme svědky bouře, která ale odezní a nad Tatrami zazní zvonek klidné pohody. Ondrej Lenárd výborně pracoval s dynamikou, pizzicato smyčců bylo kouzelné, lyrické pasáže i pasáže bouřlivé byly dobře zpracované. Bývá zvykem porovnávat Novákovo dílo s Alpskou symfonií Richarda Strausse. Nemyslím si, že je to vhodné. Strauss, třebaže napsal své dílo až 13 let po Novákovi, je stále v zajetí doznívajícího romantismu, kdežto Vítězslav Novák právě v této své symfonické básni prokazuje schopnost sloučit novoromantismus s impresionismem a symbolismem.

Novákovým žákem na pražské konzervatoři byl i Eugen Suchoň. Suchoň měl titul národního umělce a jako málokomu tento titul příslušel. Byl zakladatelem moderní slovenské hudby, napsal první „národní“ slovenskou operu Krůtňava i Baladickou suitu, první dílo novodobého slovenského skladatele, které si prorazilo cestu na světová pódia. V roce 1960 píše Suchoň písňový cyklus Ad astra na texty z básnické sbírky Zázračný triezvy koráb slovenského básníka Štefana Žaryho. Byla to doba prvních letů do vesmíru, doba významných technologických změn, proto dal Žary své básnické sbírce podtitul Báseň o víťazstvách človeka mȏjho veku. Na koncertě zaznělo celkem pět písní v podání Simony Houdy Šaturové, renomované slovenské sopranistky. Je specialistkou na italské belcanto a Mozarta, k Suchoňovi si hledala cestu. To bylo vidět především na prvních dvou písních, Pieseň milému a Pieseň vesmírných milencov. Ve třetí písni, Živlom, už to byl skvělý dramatický soprán, s lehkými výškami a plným tónem. Čtvrtá píseň, Bodka do večnosti a poté hlavně závěrečná píseň Návrat, to jen potvrdily.

Večer zakončila symfonie pro velký orchestr Asrael od Josefa Suka. Byl zetěm Antonína Dvořáka a jeho smrt velmi těžce nesl. Když pracoval na symfonii, kterou chtěl Dvořáka posmrtně uctít, život mu připravil další zkoušku. Zemřela jeho choť Otylie. Svou bolest vtělil Suk do symfonie Asrael, nazvané podle anděla smrti, který odvádí duše do věčné blaženosti. Symfonie exponuje dvě základní témata – boj osudu s představitelem smrti. Jestliže v prvních třech větách jde o boj, pak čtvrtá část je jímavým popisem někdejšího štěstí. Jednotlivá témata se přelévala z nástroje na nástroj, těžko vypíchnout, který sólista byl lepší. Závěr opět patřil boji osudu se smrtí, ale i když je smrt zlá, nakonec přináší klid a smíření. Orchestr reagoval na nejjemnější záchvěvy a gesta Ondreje Lenárda, symfonie měla zvukovou plastičnost a na hudebníky jako by ani nedolehla únava z dvou těžkých koncertů. S takovou hráli radostí a chutí.

Foto: Petr Horník, Filip Jandourek