„Ivesův výjev zůstává natrvalo s námi a zároveň mizí v minulosti.“

„Pärtova 3. symfonie by se dala nazvat symfonií ´chorální´, možná i ´gotickou´.“

„Těžko si představit symboličtější a příznačnější rozloučení s živě znějící hudbou, než jaké nabídla Pärtova symfonie.“

Vzhledem k vládním zákazům musel také festival Janáček Brno ukončit programy s přítomností publika. Tím posledním povoleným se stal nedělní večerní koncert Filharmonie Brno a Dennise Russella Daviese v bazilice Nanebevzetí Panny Marie u augustiniánů, tam, co vyrůstal Janáček. Narychlo se měnil program, aby v něm nebyla hygienicky nežádoucí vokální hudba, ale zvolené symfonické skladby Leoše Janáčka, Charlese Ivese a Arvo Pärta připravily publiku tak silné okamžiky, že nebylo ani vteřinu čeho litovat.

Zatímco v Praze se změny koncertních programů z plánovaných na náhradní odehrávaly v posledních týdnech většinou podle scénáře „…za velké skladby hledejme nějaké menší a za náročné, když je nemůžeme zahrát, raději známější nebo rovnou ty nejznámější…“, v Brně na to šli opačně. Vláda zakázala zpívat a nemůže se uvést Glagolská mše a Věčné evangelium od Janáčka? Tak se vytvoří úplně nový program, z nouze se učiní výhoda a uvede se jako událost něco zcela jedinečného, po čem se pokukovalo už dlouho…

A tak Filharmonie Brno ozdobila program festivalu Janáček Brno 2020 v nouzovém režimu způsobem, na který se pražské orchestry jen tak hned nezmůžou ani za normálního provozu, natož za koronaviru. Postavila vedle sebe Třetí symfonii Charlese Ivese a Třetí symfonii Arvo Pärta, mezi ně vložila Janáčkovo Adagio a nabídla úžasný, naprosto neoposlouchaný hodinový koncert, během něhož z hrané hudby vyzařovala mimořádná duchovní síla. – Tedy přesněji řečeno neučinila tak „filharmonie“, ale zcela konkrétně její skvělý a nápaditý dramaturg Vítězslav Mikeš, který už do Brna za uplynulé roky přinesl nejednu víc než hodnotnou a velmi zajímavou položku hudby dvacátého století.

Symfonii Charlese Ivese, jejíž název „The Camp Meeting“ se překládá Táborové shromáždění, už brněnská filharmonie hrála před dvěma roky, ale jde o natolik zajímavou a v tuzemsku neznámou položku orchestrálního repertoáru, že opakované zařazení je jen a jen dobré. Symfonie není tak překvapivě a nadčasově novátorská jako Ivesova Nezodpovězená otázka, ale přesto zní značně nekonvenčně. Vznikala během prvního desetiletí dvacátého století a premiéru měla až po druhé světové válce. Evokuje svět amerického protestantismu raného devatenáctého století, velká a dlouhá shromáždění lidí s kázáním, modlitbami a zpěvem, konaná pod širým nebem. Tři věty proto vycházejí z motivů duchovních písní, ale velmi volně. Stejně tak nejde o popisné líčení. Komorní sazba umožňuje autorovi jako zpovzdálí vyjádřit ducha a atmosféru táborových pobožností, ostatně zažil je sám jako dítě, ale na konci století už ze společenského a náboženského života vymizely, zůstaly jen vzpomínkou. Ives není romantik, ani pravý modernista, ale zcela osobitě se pohybuje kdesi mezi těmito dvěma póly.

Symfonie působí téměř vlastenecky a duchovně, ale ještě výrazněji idylicky a možná až idealisticky; je prodchnuta jakoby nekonfliktností víry. V první větě (Společenství starců) převládá pomalejší plynutí, polyfonie, do písňových témat ve smyčcích vstupují v jiných pásmech sólové epizody… Druhá věta (Dětský den) nebyla nijak výrazně hravá, i tady zvolil dirigent spíše pomalejší tempo, ale podařilo se mu v hudbě najít a vyvolat dojem bezstarostnosti. Proud plynul dál, měl své gradace a závěrečné zjihnutí. Třetí větu nazval Charles Ives Communion (Přijímání). Obřad nijak neilustruje, hudba, převážně naprosto tonální, zní oduševněle, vznešeně, její struktury se sice místy rozvolňují a unikají, ale řád a nakonec i zjednodušení a zvroucnění nese jasné poselství. V závěru tlumeně zaznívají zvony. Výjev zůstává natrvalo s námi a zároveň mizí v minulosti.

K dlouhému dozvuku, který by možná jinak u této kompozice vadil, přidala mimořádnost tohoto večera pocity ukazující k přemítání, zklidnění, duchovnímu spočinutí se směsicí nostalgie po starých časech i naděje.

Janáčkovo Adagio představuje skladatele v jeho romantických východiscích. Partituru prý objevili uloženou v jeho pověstné truhle. Při vědomí kompozičního vývoje, během něhož se nakonec stal solitérním modernistou, není vlastně divu, že tohle věc odložil. Pomalá, nedlouhá, ani trochu úsečná skladba byla nicméně vhodným intermezzem.

Třetí symfonie Arvo Pärta, premiérovaná v roce 1972 v Tallinnu, podivuhodným způsobem osvětluje skladatelovu tvůrčí etapu hledání a nalezení nové cesty, jeho už jasné směřování k charakteristickému, zcela osobnímu stylu spirituálního minimalismu. Dala by se nazvat symfonií „chorální“, možná i „gotickou“. Tak výrazně se v ní ozývají motivy vycházející ze středověké hudby: gregoriánské melodie i prázdné souzvuky, vážné zpěvy a duchovní písně. Právě na toto dílo, uvedené už před lety na festivalu Hudební fórum Hradec Králové, ale v Brně doposud ne, pomýšlel Vítězslav Mikeš už delší dobu. Je skoro zázrak, že se podařilo skladbu narychlo získat a připravit. Za záměr se postavil šéfdirigent a ukázalo se, že to celé byl vynikající tah, zcela výjimečný. A výsledek měl plnou hodnotu zasvěceného dirigentova uchopení a ze strany filharmoniků vcítění a pochopení.

Chrámová akustika dala nádherně vyniknout vesměs pomalému plynutí skladby, instrumentačním postupům využívajícím základního kontrastu mezi masivním zvukem smyčců a chóry žesťů, mezi tichými akordy podpořenými zvony a výraznými sóly či mezi unisony nebo jednohlasem a monumentálně vyznívajícími vrcholy. Ozývaly se výrazné a naléhavé vstupy jednotlivých nástrojů, úryvky chorálů. Skladba působí častými konsonancemi a tonálním ukotvením velmi klidně a pozitivně, ale jsou v ní i temnější a vzrušenější místa, zámlky a přeryvy. Mimořádným předělem je postupně zrychlované tympánové sólo následované významným tichem. Ve skladbě je přítomen i patos, ale vždy střídmý a zdrženlivý. Nazvat Pärtovu naléhavou a sugestivní, čistou a až stroze jednoduchou Třetí symfonii i přes její kaleidoskopickou stavbu ryze duchovní hudbou není vůbec nadnesené.

Její poslední tóny doznívaly v zaplněném kostele těsně po osmé večerní, kdy se zrovna zavíraly restaurace a Brno, jako celá republika s umlčenou kulturou a osekanou lidskou pospolitostí, se letos už podruhé vydalo v zájmu boje s virem do čekání kdoví na co, do prázdné nicoty, která zřejmě ještě hned tak nebude mít konce. Těžko si představit symboličtější a příznačnější rozloučení s živě znějící hudbou, než jaké nabídla Pärtova symfonie, vznešeně krásná a závažná, nijak veselá, ale přes všechnu temnotu doby, ve které vznikala, znějící i do naší neveselé současnosti docela dost očistně a nadějeplně.

Foto: Marek Olbrzymek