„Protagonistům koncertu patří největší uznání, kterého je pozorný posluchač schopen.“

„Provedení obou kompozic svědčilo o naprostém pochopení a dokonalém zvládnutí celé škály interpretačních rolí.“

„Svatováclavský festival přinesl další svědectví, že interpretační laťka jmenovaných umělců splňuje nejvyšší nároky na kvalitu.“

Předposlední koncert Svatováclavského hudebního festivalu na zámku Nová Horka u Studénky se stal oslavou velkolepé komorní hry. Bennewitzovo kvarteto posílené o klarinetistu Igora Františáka, hornistu Ondřeje Vrabce, fagotistu Martina Petráka a kontrabasistu Petra Riese zahrálo během jediného večera dvě rozsáhlé skladby Ludwiga van Beethovena a Franze Schuberta. S ohledem na fyzické možnosti se jednalo o „sportovní výkon“, jen Schubertův oktet trvá více než hodinu. Úchvatná souhra a znamenité nastudování všech interpretů však svědčily ve prospěch času, který se v hudbě vídeňských mistrů zrcadlí v té nejkrásnější možné podobě.

Septet Es dur pro smyčce a dechové nástroje, op. 20 Beethoven komponoval v blízkosti své První symfonie. Jeho atmosféra vyrůstá ze vzpomínek na rodný Bonn, v kterých ožívá představa porýnské krajiny, kde Beethoven prožil své dětství. V literatuře se jeho Septet obvykle řadí ke skladbám, které byly napsány s cílem zahájit bezproblémově vlastní nezávislou kariéru, nikoli šokovat mecenáše a posluchače. Starosvětská idyla, která celým dílem prostupuje, připomíná, že nikdo se nerodí jako okamžitý inovátor. Naopak naznačuje, že kdo chtěl změnit běh hudebních dějin, musel ovládnout dokonale hudební řeč své doby. Beethovenův septet má šest vět, což byla praxe odpovídající hravé a bezstarostné formě divertimenta. Na rozdíl od této spíše skromné a nenáročné formičky má Beethovenova kompozice krajní věty v sonátové formě a jeho hudba rozhodně nepřináší jen „levnou“ zábavu.

První věta Adagio – Allegro con brio přináší hlavní melodii převážně v houslích, které primárius Bennewitzova kvarteta Jakub Fišer rozezněl v nádherně měkké a sametové kantiléně. Téma se opakovalo také v klarinetu Igora Františáka, opět s příjemně kultivovaným zvukem a brilancí. Adagio cantabile druhé věty vyznělo nejen svou široce koncipovanou melodií, ale i dramatickými kontrasty. Byly to opět housle a klarinet, které vnesly do této věty nejvíc líbeznosti, ale klíčová byla především dynamická vyváženost a filigránská souhra všech interpretů. Tempo di menuetto mělo příjemně taneční charakter, následující Tema con variazioni – Andante v živém tempu zaujalo skvělou variační prací, která měla ve všech nástrojích přehlednou a srozumitelnou podobu. Pátou větu tvoří jedno z prvních beethovenovských scherz, které zde supluje funkci druhého menuetu, jenž byl v divertimentech 18. století obvyklý. Scherzo nepostrádalo v interpretaci celého souboru impulzivní energii a patřičný lesk, ve kterém vyniknul hornista Ondřej Vrabec a také violoncellista Štěpán Doležal. Andante con motto alla marcia – Presto poslední věty vneslo do kompozice krásný kontrast svou mollovou introdukcí se sólovými interjekcemi lesního rohu. Presto se rozeběhlo v živém tempu a energii, která by se dala krájet. Velkolepé a strhující zakončení par excellence.

Své pověsti Bennewitzovo kvarteto s hosty nezůstalo nic dlužno ani v následující skladbě. Oktet F dur D. 803 Franze Schuberta pro dvoje housle, violu, violoncello, kontrabas, klarinet, lesní roh a fagot vznikl v březnu roku 1824 na popud hraběte Ferdinanda von Troyer. V domácnosti tohoto šlechtice také dílo zaznělo poprvé, hostitel se dokonce sám ujal klarinetového partu. Od té doby se skladba prováděla nejčastěji právě spolu s Beethovenovým Septetem. Oktet je dílo úctyhodných rozměrů a symfonické zvukovosti. Obvyklá délka provedení je přes hodinu, strukturace do šest vět a další shody v tempovém označení nasvědčují tomu, že Schubertova kompozice je svého druhu uměleckou reakcí na Beethovenovo dílo. Je ovšem reakcí naprosto svébytnou a osobitou, z níž doslova vyzařuje obrovská muzikálnost a zurčivý melodický fond.

Bylo to zřejmé od úvodní věty Adagio – Allegro, jejíž introdukce měla dramatický náboj. Následující vzletné téma probíhalo smyčcovými i dechovými nástroji ve vzrušené dynamice a precizní souhře. Druhá věta potěšila krásnou, meditativní melodií klarinetu, kterou převzaly s podobnou něhou první housle. Následující Allegro vivace – Trio zastává funkci scherza, které svým tečkovaným rytmem a jadrným temperamentem, s nímž jej všichni hudebníci provedli, způsobilo doslova senzaci. Podivuhodně instrumentované Trio, svěřené pouze smyčcovému kvartetu, později dobarvily vzdušné kontury dechů s šarmantní lehkostí. Variační věta s jednoduchým tématem v podání houslí a klarinetu ukázala geniální talent skladatele. Zahájilo ji prostinké, až infantilní téma, připomínající lidovou melodii, ovšem hned následující variace přinesly obměny v podobě sextolových a posléze i dvaatřicetinových notových hodnot v houslích a viole. Četné synkopy a kinetické změny si hudebníci opravdu vychutnali s bravurním nadhledem a hravostí.

Pohodový Menuet páté části odstínily nádherně zaoblené fráze a dynamicky souvztažné dialogy houslí a klarinetu. Vytříbené byly rovněž instrumentální vstupy fagotu a lesního rohu. Finále v sonátové formě je jednou z nejpodivuhodnějších vět komorní hudby. Už její zahájení má v tremolu violoncella a napínavých souzvucích ostatních nástrojů dechberoucí atmosféru něčeho naprosto výjimečného. Následné energické a opojné téma zažehlo explozi radosti a pozitivních emocí, která byla důvtipně variována aluzí vzrušujícího úvodu.

Srovnání obou skladeb přineslo také zajímavé analogie. Zatímco Beethovenův Septet zapůsobil spíše po stránce hráčských výkonů a přehlednou stavbou, Oktet Franze Schuberta strhnul svou bezprecedentní muzikálností, živočišností a drajvem. Melodickou potencí, ale i schopností dramaticky vyklenuté formy přesvědčil, že v osobnosti tohoto skladatele doutnal jeden z nejvýraznějších melodiků hudebních dějin.

Protagonistům koncertu patří největší uznání, kterého je pozorný posluchač schopen. Provedení obou kompozic svědčilo o naprostém pochopení a dokonalém zvládnutí celé škály interpretačních rolí. Vynikající souhra, muzikalita, strhující výstavba, citlivé a elegantní zvládnutí sólových detailů, ale i koncepční vyřešení strukturních bloků, celků a dynamické souvztažnosti v nesnadné instrumentaci. Tyto atributy Bennewitzovo kvarteto s Igorem Františákem, Martinem Petrákem, Ondřejem Vrabcem a Petrem Riesem dokázalo svým výkonem ztvárnit přirozeně a mimoděk, jako by se nechumelilo. Nádherné výkony zazněly vskutku napříč přítomným instrumentálním spektrem. Tak kultivovaná intonace (obdiv za úžasnou natur hornu v podání Vrabce!) a prožitek se často neslyší a nevidí.

Přitom program, trvající i s krátkou pauzou dvě hodiny, kladl na hráče ty největší nároky. Svatováclavský festival přinesl další svědectví, že interpretační laťka jmenovaných umělců splňuje nejvyšší nároky na kvalitu. Vnímalo to tak nepochybně i obecenstvo, které kapli zámku Nová Horka u Studénky zaplnilo do posledního místa a vyprovodilo umělce nadšeným potleskem vestoje.

Foto: Fb festivalu