„Možná více než v předešlých ročnících se ukázalo, jakou ozdobou celého festivalu komorní koncerty jsou. A také – jakou hráčskou elitou Česko disponuje na poli komorní hry.“

„Byla to univerzita komorní hry, kterou doprovázelo až jakési bratrské spiklenectví, jež na každém večeru vyvrcholilo objetím kolem ramen ztělesňujícím onu sounáležitost.“

„Komorní orchestr filharmoniků povýšil Sukovu serenádu na vrcholnou radost z muzicírování, propracovaného v jemných detailech a dynamických frázích.“

Třetím večerem se ve čtvrtek 17. září uzavřela komorní řada Dvořákovy Prahy. S účastí Komorního orchestru České filharmonie, který vedl Josef Špaček, a jeho kolegů z předcházejících večerů Tomáše Jamníka a Lukáše Vondráčka. A také vděčného publika, které tentokrát takřka zaplnilo Dvořákovu síň pražského Rudolfina, aby si vyslechlo serenády Josefa Suka a Antonína Dvořáka a Grand Rondeau Jana Václava Huga Voříška.

Záměr svěřit komorní řadu do rukou známého umělce, který se bude více či méně podílet na dramaturgii a výběru spoluhráčů, byl prozíravý, vždyť během sedmi let se v této roli vystřídali naši i zahraniční muzikanti zvučných jmen: Jiří Bárta, Daniel Hope, Radek Baborák, Sharon Kam, Ivo Kahánek, Gil Shaham a letos Lukáš Vondráček, který vlastně naplňuje obě kategorie – rodák z Opavy trvale žije v Bostonu. V letošním roce se kvůli známým okolnostem uskutečnily pouze tři koncerty komorní řady, a to ve stabilním „komorním“ obsazení: houslista Josef Špaček, violoncellista Tomáš Jamník a klavírista Lukáš Vondráček. Na dvou večerech je střídavě doplnili violisté Pavel Nikl a Jakub Fišer. Tato minimalistická verze komorní řady zdůraznila přednosti vystupujících hudebníků i sevřeného programu soustředěného na Beethovena a Dvořáka, které kontrastně doplnil v prvních dvou večerech Dohnányi a Schnittke, v závěrečném pak harmonicky Suk a Voříšek. Možná více než v předešlých ročnících se ukázalo, jakou ozdobou celého festivalu komorní koncerty jsou. A také – jakou hráčskou elitou Česko disponuje na poli komorní hry.

Od prvního večera bylo jasné, že tři špičkoví hráči si sedli umělecky i lidsky. Umělecké srozumění bylo patrné v jejich souhře, uměleckém názoru, předvídání kroků partnerů, vzájemném poslouchání a poskytování prostoru kolegům. Byla to univerzita komorní hry, kterou doprovázelo až jakési bratrské spiklenectví při signalizování nástupů, jež na každém večeru vyvrcholilo objetím kolem ramen ztělesňujícím onu sounáležitost.

To všechno se projevilo i ve čtvrtečním Grand Rondeau pro klavírní trio a orchestr Jana Václava Huga Voříška. Poprvé se tu hráči představili v uskupení klavírního tria (předtím to byla tria smyčcová nebo klavírní kvarteto) a opět bylo co obdivovat: vzájemné podněcování, schopnost poskytnout prostor druhému, ohleduplnost… Navíc je Voříškova hudba tak zářivá, veselá, taneční a plná energie, že strhla Lukáše Vondráčka k úsměvům, jimiž častoval své spoluhráče, a až jazzmanské řeči těla. Partnerem byl Komorní orchestr České filharmonie posílený ve smyčcích a doplněný žesti a tympány, od houslí vedený Josefem Špačkem. Všichni hráči si doslova vychutnávali půvabná témata plná hravosti a lehkosti, jaká Voříšek ve svých skladbách stvořil. Škoda že tento skladatel zemřel tak mladý – ve věku čtyřiatřiceti let. Jako přídavek zazněla Dvořákova Dumka č. 6.

Zarámování večera dvěma notoricky známými, ale oblíbenými a hudebně krásnými skladbami bylo šťastnou volbou. Serenáda pro smyčcový orchestr Es dur, op. 6 Josefa Suka je prosvětlené dílo, které mají mnozí z nás spojené s Vánocemi. Komorní orchestr filharmoniků ji povýšil na vrcholnou radost z muzicírování, propracovaného v jemných detailech a dynamických frázích, které máme zaryté pod kůží, protože Suk se musí hrát právě takto – líbezně i srdceryvně. Rozklenuté pasáže, sóla houslí (a Josef Špaček je hraje opravdu krásně), tlumená pizzicata a hlavně – ten hebký orchestrální zvuk, který vyjadřuje tolik citu! Je to hudba, kterou máme uloženou v naší genetické informaci, podobně jako Serenádu pro smyčcový orchestr E dur, op. 22, B. 52 Antonína Dvořáka. Její interpretaci bych nazvala jako hold a poklonu Dvořákovi, zahranou s naprostou oddaností. Jak se filharmonici těšili z tohoto repertoáru, se zračilo i na jejich tvářích – úsměvy se nešetřilo v žádných skupinách (ovšem prim v tomto ohledu vedl koncertní mistr violoncell Václav Petr). Podobně jako u Suka jsme slyšeli tu pověstnou filharmonickou sametovost zvuku, lehkost, vřelost, zpěvnost a košatost. Hráči doslova dýchali společně v jednotlivých frázích (souhra viol a violoncell), ansámbl zkušeně vedl Josef Špaček.

Ten večer byl více než důstojnou tečkou za komorními koncerty Dvořákovy Prahy. A jeho radostnost jako by podtrhovala ty šťastné dva týdny naplněné hudbou, kdy se festivalu vedenému Janem Simonem podařilo každý večer uskutečnit naplánovaný koncert, což je v současné době takřka zázrak. Zázrak, který společně prožívali umělci na pódiu i posluchači.

Foto: Petra Hajská