„Když zazněly fanfáry, nebylo v sále snad nikoho, komu by nešel mráz po zádech.“

„Výkon Jany Bouškové byl přesně takový, jak ji už léta známe – naprosto perfektní.“

„Koncert zakončila slavná rapsodie pro orchestr Taras Bulba Leoše Janáčka, jedno z největších Janáčkových děl vůbec.“

Mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha si v letošním roce dal jako podtitul tak trochu obrozenecké „Češi hrají (nejen) Čechům“. Z koronavirové nouze tak vytvořil vlastně skvělý nápad. A aby toho nebylo dost, součástí festivalu se stala i programová řada „Pro budoucnost“ jako projekt na vzdělávání a podporu mladých umělců. Proto také při koncertě 16. září 2020 k notovým pultům PKF – Prague Philharmonia zasedli nejen stálí hráči, ale i členové Orchestrální akademie PKF – Prague Philharmonia, mladí umělci, kteří díky členství v Orchestrální akademii získávají první orchestrální ostruhy. Přesto byl výkon orchestru jednolitý.

Program středečního koncertu byl sestaven mimořádně zajímavě. Ke dvěma stálicím koncertních pódií, Franzi Lisztovi a Leoši Janáčkovi, byl přiřazen koncert Eliase Alvarse a dílko Samuela Barbera. Přidáte-li k tomu i sólistku Janu Bouškovou, pak je to jistě dost na vzbuzení zájmu nejen publika, ale i kritiků.

Kdo by neznal Preludia, symfonickou báseň Franze Liszta. Je to v pořadí třetí symfonická báseň ze třinácti, které Liszt složil, byť původně to měla být ouvertura ke sborovému cyklu Les quatre éléments na slova básní francouzského básníka a dramatika Josepha Autrana. Když už byla ouvertura prakticky hotová, seznámil se skladatel s dílem jiného francouzského básníka, který mimochodem měl na Josepha Autrana velký vliv – s Alphonsem de Lamartinem. Jeho sbírka básní Nouvelles Méditations poétiques jej tak nadchla, že z předehry udělal samostatný opus a podle jedné z básní ji nazval Preludia. A poněvadž to měla být symfonická báseň, forma, kterou Liszt zavedl, sám dodatečně jednotlivým částem symfonické básně (Otázka, Láska, Bouře, Bukolický klid a Bitva a vítězství) dodal významy. Nikdy je ale nesepsal, takže se otevřela půda pro „vykladače“. Vznikly nejméně tři verze, z nichž ta třetí, kterou sepsal Hans von Bülow při příležitosti premiéry díla v Praze, už má z Lamartina věru málo. Podstatná je ovšem hudba a ta zařadila Preludia mezi nejznámější a nejhranější Lisztovy skladby. Dirigent Marek Šedivý skvěle pracoval s jednotlivými tématy, výtečně nechával doznívat fráze, zvýrazňoval dynamiku, pro toto dílo tak příznačnou. Orchestr zněl jednolitě, přesto je třeba vyzvednout výtečně připravená sóla trombonů, hoboje nebo harfy. Když zazněly fanfáry, nebylo v sále snad nikoho, komu by nešel mráz po zádech. Bylo to jedno z nejlepších provedení Preludií, která jsem kdy slyšel.

Světová literatura pro harfu zdaleka neoplývá takovým množstvím opusů jako literatura klavírní nebo houslová. Ba i dechové nástroje jsou na tom lépe. Dramaturgii se podařilo najít dílo, u nás málokdy uváděné a přitom zajímavé. Jméno Eliase Parishe Alvarse znali u nás pouze odborníci. Přitom Hector Berlioz jej nazval Lisztem harfy a Liszt sám obdivoval Alvarsovu představivost v kompozicích. Elias Alvars, Angličan, studoval harfu v Paříži a Florencii, aby nakonec zakotvil ve Vídni, kde byl jmenován prvním harfistou opery. Byl nejen virtuos, ale pro svá vystoupení si psal i opusy. Jeho dílo čítá celkem 122 skladeb, v nichž uplatnil harfu i v takových formách, jako je třeba pochod. Vedle Velkého koncertu g moll op. 81 se stále hraje také Koncert pro harfu a orchestr Es dur op. 98. Alvars jej psal rok před svou smrtí jako uznávaný skladatel, který vstřebal všechny vlivy tehdejšího vídeňského hudebního života.

Spolu s PKF – Prague Philharmonia ji přednesla naše nejlepší harfistka Jana Boušková. Sotva zazněly první takty tohoto romantického koncertu, přihodilo se něco, co se přihází skutečně zřídka. Aspoň já to skutečně nepamatuji. Na harfě praskla struna F. A tak to Marek Šedivý musel odklepat a Jana Boušková se ze sólistky změnila v ladiče. Vzala to ale s humorem („Teď uvidíte to, co jste nikdy neviděli.“), nasadila strunu, naladila a začalo se znovu. Prasklá struna ji nijak nerozhodila a její výkon byl přesně takový, jak ji už léta známe – naprosto perfektní. Musím pochválit i orchestr, který se sólistce dobře přizpůsobil, skvěle reagoval na její dynamiku a společně vytvořili z toho romantického koncertu skutečný zážitek.

Samuel Barber je skladatelem 20. století. Po dvou romantických dílech by se dalo očekávat dílo se stopami hudebního modernismu. To by ovšem nemohla dramaturgie vybrat z jeho prací to nejznámější – Adagio pro smyčce. Typické dílo neoromantismu. Adagio bylo původně střední větou ze Smyčcového kvartetu h moll, která se ovšem začala hrát pro svou melodickou líbivost samostatně. Barber ji tedy upravil pro smyčcový orchestr a v této úpravě ji také provedla smyčcová sekce PKF – Prague Philharmonia. Mohu ocenit precizní sehranost všech smyčců v různých dynamických polohách i dobrou vyváženost mezi barevností a tónovou výrazností. Skladba, která se dobře poslouchá. Jen tomu tvrzení v programu, že ji lze považovat za jednu z nejoblíbenějších a nejčastěji provozovaných skladeb 20. století, bych si dovolil oponovat. V USA snad, ale v Evropě a Asii, to snad ne.

To už bych spíše vsadil na následující dílo. Koncert zakončila slavná rapsodie pro orchestr Taras Bulba Leoše Janáčka, jedno z největších Janáčkových děl vůbec. Dílo veskrze dramatické, reagující na první světovou válku, harmonicky neobyčejně složité. Dílo vyžadující od orchestru obrovskou disciplínu. Tu se Marku Šedivému podařilo udržet. Zvláště závěr třetí části, fanfárový, byl skutečně velkolepý. Zdálo se mi to až příznačné – Lisztovými fanfárami koncert začal, Janáčkovými skončil. Fanfárami, které dokazují, že přes všechny restrikce živá kultura žije.

Foto: Archiv a Fb MHF Dvořákova Praha