čtvrtek, 10 září 2020 19:17

Sborové mistrovství pod rukama Lukáše Vasilka

Autor:

„Čtyři barvité a temné příběhy zhudebněné velice působivým způsobem a zazpívané opravdu famózně.“

„Janáčkův sbor Potulný šílenec je hraniční záležitost.“

„Mužská část sboru se prezentovala na koncertě jako lepší – zvukově kompaktnější, tvárnější.“

 

PFS-7

 

Pražský filharmonický sbor čeká řada krásných úkolů ve spolupráci s orchestry, ale hned na začátku sezóny umožnil publiku dokonalý zážitek svým ryze vokálním, samostatným a capellovým koncertem. Sestava děl českých klasiků dala vyniknout napřed ženské a pak mužské části tělesa a nakonec i celému smíšenému sboru. Uvedení Foersterovy hudby bylo víc než záslužné, Janáček zapůsobil neopakovatelně přímočaře a Vítězslav Novák vyzněl mimořádně dramaticky.

Právě Balady na slova lidové poesie moravské od Vítězslava Nováka byly v podání Pražského filharmonického sboru v úterý večer v kostele sv. Šimona a Judy na prvním z koncertů vlastního cyklu strhujícím finálním číslem. Byla to jediná půlhodinová položka po přestávce, čtyři barvité a temné příběhy zhudebněné velice působivým způsobem a zazpívané opravdu famózně. Dvě balady z opusu 19, dvě z opusu 23, dohromady jakoby jednolitý čtyřdílný cyklus, gradují do pregnantního rytmicky-melodického vrcholu, opakovaného se zdrcující pravdivostí, do hrůzostrašné pointy příběhu o mladíkovi, který odešel na vojnu s nevrátil se… A teď „na francúzském na pomezí, tvého bratra hlava leží, leží, leží porubaná, podkovama rozšlapaná“. Hudební motiv, který se zaryje do paměti...

 

PFS-8

 

Novákovy sbory nazvané Čtyři básně Otokara Březiny, které předtím zazněly ve výběru, v počtu dvou (Magické půlnoci a Zpívaly hořící hvězdy), jsou jiné. I v hutné sazbě a složitější harmonii a s typickými polyfonními výměnami a imitacemi podchycují srozumitelným, hudebně zralým způsobem texty, které jsou jemnější, oduševnělé. Vítězslava Nováka sice naše současnost moc nesleduje, nevnímá a neoceňuje, ale není pochyb o tom, že byl skvělým komponistou, který uměl vyprecizovat a rozlišit vyjadřovací a výrazové prostředky velmi cíleně a přesně.

 

PFS-6

 

Na začátku koncertu se na pódiu objevila nejprve ženská část tělesa. Posvěcení noci, sbor Josefa Bohuslava Foerstera na německý text s doprovodem klavíru, zazněl jemně, v dokonale sjednoceném souzvuku a výslovnosti, působivě, stejně jako hned poté Janáčkova Vlčí stopa, ovšemže už střihově různorodá a vypjatější. Mužská část sboru se nicméně tento večer prezentovala na koncertě jako lepší – zvukově kompaktnější, tvárnější. Oproti ženám nezazněl opravdu ani jediný z hlasů ostřeji, neintegrovaně. Foersterova Večerní píseň měla v mužských hlasech krásné barvy a přesnost, kulatost a kultivovanost. Radost poslouchat.

 

PFS-2

 

Janáčkův sbor Potulný šílenec je hraniční záležitost. Výrazově a pěvecky mimořádně obtížná partitura z roku 1922 patří k moderně a plně i do okruhu skladatelovy nezařaditelné svéráznosti. Text Rabíndranátha Thákura směsí mystiky a moudrosti na pomezí reálna a pověsti umožnil Janáčkovi plně rozvinout jeho zkratkovité a barvité vyjadřování, nehledící v tomto případě na zpěvnost, ale vzrušeně sdělující na samu dřeň odkryté poselství. Způsob, jakým mužský sbor – za spoluúčasti sólistů Martina Slavíka a Jiřího Brücklera – suverénně v tónech modeloval a pointoval do krajnosti vokálních možností slova a věty, bral dech.

Novákovy čtyři balady pak ve zvuku smíšeného sboru a za přesného bravurního doprovodu čtyřručního klavíru (Slávka Vernerová-Pěchočová a Marcel Javorček) korunovaly koncert druhým a konečným vrcholem. Pražský filharmonický sbor, pod rukama a za sugestivní bezhlesé návodné deklamace Lukáše Vasilka, ukázal tento večer obdivuhodně široké spektrum svých možností, dynamiku, výraz, kompaktní sazbu, kultivovanost i dramatickou sílu; celé své stálé mistrovství, které tvoří reálný obsah jeho značky. 

 

PFS-4

 

PFS-5


PFS-3

 

 

Foto: Pražský filharmonický  sbor  

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.