„Jsou koncerty, na kterých lze slyšet interpretace vymykající se běžné posluchačské zkušenosti. Ten sobotní na Slezské Ostravě k nim patřil.“

„V Beethovenově sonátě se Jiří Vodička a Martin Kasík ukázali jako zkušení muzikanti, které komorní hra velmi baví a dává jim prostor k vyjádření vlastní osobnosti.“

„Igor Františák krásnými prodlužovanými tóny vyvolával touhu po věčnosti, vroucnost a naléhavost vzbuzovaly zdání osamělosti.“

Severomoravský Svatováclavský hudební festival je znám zajímavou dramaturgií. Koncert v ostravském Husově sboru v sobotu 5. září stál však ještě o stupínek výš. Beethovenova Kreutzerova sonáta a Messiaenův Kvartet pro konec času jsou základní hudební kameny, které vynikající interpreti dokážou povznést k nezapomenutelným posluchačským zážitkům.

Společné vystoupení Jiřího Vodičky (housle), Martina Kasíka (klavír), Tomáše Jamníka (violoncello) a Igora Františáka (klarinet) bylo událostí, která přitáhla pozornost i mnoha osobností ostravského uměleckého života. Právem. Spolupráce Jiřího Vodičky s Martinem Kasíkem, která se v nejbližší době ještě více rozvine v Triu České filharmonie (spolu s violoncellistou Václavem Petrem), je šťastnou volbou pro hráče i pro posluchače. V Beethovenově Sonátě č. 9 A dur pro housle a klavír, op. 47, zvané Kreutzerova, která vyžaduje dokonalou virtuozitu obou hráčů, se ukázali jako zkušení a zaujatí muzikanti, které komorní hra velmi baví a dává jim prostor k vyjádření vlastní osobnosti. Tolik tváří, poloh, nálad, emocí – vedle samozřejmého technického zvládnutí – jsem během jedné skladby už dávno neslyšela, jestli vůbec kdy. V interpretaci této sonáty bylo všechno jaksi „víc“: víc než virtuozita, víc než vášnivost, víc než drama, víc než plná dynamika, víc než ztišení… A přesto to byl zážitek komplexní, harmonický, celistvý, podložený vzájemným porozuměním obou hráčů a jejich oddaností skladbě.

Díky Vodičkovi a Kasíkovi se stal posluchač přímým účastníkem, ne jen příjemcem hudby. Technická brilance, u obou interpretů zcela samozřejmá, sloužila výrazu, obsahu, sdělení. Bylo slyšet, jak oba tuto sonátu dokonale znají a pohrávají si s jednotlivými tématy. Možnost vychutnat si zvukově Kasíkovy úhozy – tu ostré až drsné, tu oble hebké – a Vodičkovy smyky, flažolety, pizzicata a především kouzlení s dynamikou od mužné dravosti po nejtišší rozechvění se nenaskytne každý den. Proslulá druhá věta s variacemi je pro posluchače velmi přitažlivá. Jako by si interpreti s nádherně zahranou první větou připravovali prostor pro téma druhé věty, tak přesvědčivě a radostně zahrané, doprovázené vnitřním úsměvem Jiřího Vodičky, který naznačoval, jak je umělec s touto skladbou spjat.

Nelze však vyzdvihovat jen houslistu, sledovat komunikaci a vzájemnou podporu obou umělců byl neopakovatelný zážitek. Pauzy promyšlené na milisekundu, agogika provedená jedním dechem, vzrušující pizzicato s vůdčím hlasem klavíru… Závěrečné Presto s přebíráním hlavních hlasů potvrdilo viditelné souznění Jiřího Vodičky a Martina Kasíka, intimitu jejich souhry i ohromující účinek beethovenovské interpretace. Publikum vědomé si mimořádné interpretace dlouho a vřele aplaudovalo.

Odlišná skladba, která však s Beethovenem interpretovaným s hlubokou zaujatostí nebyla posluchačsky v kontrastu, následovala v druhé polovině večera. Kvartet pro konec času Oliviera Messiaena přináší životní přesah vyjádřený hudebními prostředky. Neuvádí se příliš často, o to vítanější příležitost byla slyšet ho v rámci Svatováclavských hudebních slavností. K houslovému pultu usedl Jiří Vodička, za klavír Martin Kasík, klarinetového partu se ujal Igor Františák a violoncellového Tomáš Jamník.

Historie Kvartetu pro konec času je dostatečně známá. Messiaen, vězněný v koncentračním táboře v Görlitz, napsal původně trio, ale vzápětí ho přepracoval na kvartet rozšířený o klavír. Poprvé byl proveden mrazivé středeční noci 15. ledna 1941 v táborovém divadle před pěti tisíci posluchači, mezi nimiž byli profesionální vojáci, obchodníci, rolníci, dělníci, kněží a lékaři. Věřím, že tehdy všichni vnímali ten existenciální a mystický přesah skladby obracející se k biblické Apokalypse, Zjevení sv. Jana, právě jako ztvárnění nepřetržitého plynutí času, který trvá a kdekoli přestává. Nezávisle na naší vůli.

Housle a klarinet v úvodní Křišťálové liturgii otevírají s účastí klavíru a violoncella nebesa. Náhle je tu jiná dimenze – posluchači se ocitají mimo tento svět, kam je doprovází čtveřice hudebníků. Nebudu zastírat, že v uších jsem stále měla poslední uvedení Messiaenova kvartetu provedeného na Dvořákově Praze v roce 2018 klarinetistkou Sharon Kam, houslistou Josefem Špačkem, klavíristou Matanem Poratem a violoncellistou Michalem Kaňkou ve zcela excelentním výkonu. A že jsem se i trochu bála, aby ostravské složení muzikantů tehdejší interpretaci „přebilo“. Jak liché byly tyto obavy! Vokalíza, to byl skutečný zpěv andělů – pokorných a zvěstujících – v nádherné souhře houslí a violoncella. Tito výteční hráči v závěru svou energií doslova strhli nebesa. Údolí ptáků je velké sólo pro klarinet a Igor Františák ukázal, jak velkým muzikantem je. Krásnými prodlužovanými tóny vyvolával touhu po věčnosti, vroucnost a naléhavost vzbuzovaly zdání osamělosti.

Velebení Ježíšovy věčnosti je velké sólo pro violoncellistu a jeho hudební ztvárnění důvěry, spočinutí a víry, že vše se v dobré obrátí. Nezaměnitelný zvuk Jamníkova violoncella a jeho tón, v němž se současně ozývala krása i drsnost, jako by napovídaly, že nic není černobílé, jen vše spěje k věčnosti. Dlouhé trvání jednoho tónu v proměňující se kvalitě a intenzitě dospělo do bolestivého maxima, po němž nastává smířlivé ztišení. Violoncellista zahrál toto vyústění tak, že si posluchač uvědomoval, že jsme teď a tady, ale současně kdesi existuje věčnost a nekonečné trvání… Následující Tanec hněvu, v němž nástroje imitují zvuk trubek se všemi zvukovými odstíny a zejména rytmickými proměnami, je patrně nejdrtivější částí skladby. Martin Kasík svými akordy jako by ovlivňoval další hudební dění, Jiří Vodička byl primáriem, který určuje a vede rytmicky přesnou hru. Směs duhy pro anděla byla další příležitostí pro Tomáše Jamníka, aby vtělil veškerou naléhavost světa do své hry, rovněž ostatní hráči díky harmoniím a zvukovému přelévání jednotlivých nástrojů jako by odváděli posluchače do jiného světa. Závěrečná Chvála Ježíšovy nesmrtelnosti je velkým úkolem pro houslistu. Jiří Vodička svůj part zahrál pokorně, citlivě a korunoval ho přenádherným pianissimem, které se dlouho předlouho vznášelo prostorem.

Jsou koncerty, na kterých lze slyšet interpretace vymykající se běžné posluchačské zkušenosti. Ten sobotní na Slezské Ostravě k nim patřil.

Foto: archiv festivalu – Ivan Korč