„Uchu nemohla uniknout podobnost řeckých popěvků s lidovou hudbou Moravy a Slovenska.“

„Typické nástroje dotvářely kolorit a ´fusion´, která je vyústěním neklidu v oblasti Malé Asie a Blízkého východu.“

„Kombinování  lehké elektroniky se sakrální hudbou bylo záležitostí velmi efektní.“

Devátý ročník Mezinárodního  festivalu pravoslavné hudby Archaion Kallos letos nabídl posluchačům několik koncertů a doprovodných akcí,  vztahujících se k tématu „Osvícený Východ aneb Hudba doby osvícenství na křesťanském východě“. Spolek Philokallia (z řečtiny „milovat krásu“), jejich umělecký vedoucí Marios Christou a řada českých i zahraničních souborů v něm vyzdvihli nutnost či, chcete-li, potřebu zaposlouchat se do své podstaty. 

Kromě toho si ze dvou koncertů, které jsem vyslechla, odnáším opětovné uvědomění si toho, jak tenká hranice je mezi hudbou světskou a duchovní a jak je toto kdysi striktní dělení, činěné oficiálními strukturami, relativní. Myšlenkově vycházím z koncertu 16. 10. Byzanc v Kampusu Hybernská a ze včerejšího, mohu říct i audiovizuálního, zážitku z Galerie HAMU.

V prvním případě se o hudební produkci postaralo vokální ženské trio Chorodia Agiu Georgiu a poté mužský „protiklad“ Qaraba Ensemble. V úvodu zazněly jednohlasé i vícehlasé duchovní a milostné písně, žalmy, hymny, písně o lásce, domově a životě z Kypru, Thrákie, Konstantinopole či jiných koutů Byzantské říše. Úsměvný postřeh: Jedna ze zpěvaček mi v obličeji silně připomínala Marii Callas…

Uchu českého posluchače nemohla uniknout podobnost řeckých popěvků s naší lidovou hudbou Moravy a Slovenska stran formy a modality. Mody jsou v řecké hudbě více než doma, když ale ochutnáme mikrointervaly v hudbě, přesouváme se více na východ a možná s pocitem toho, jak je v určitém smyslu omezená naše „západní“ tonalita. Pro tento hudební odkaz a bohatství nemusíme chodit až do Indie, Ensemble Qaraba představil hudbu Konstantinopole před a po pádu Byzantské říše. Zde už jsou vlivy orientální hudby, nepravidelné rytmy, mikrotonální mody a ruku v ruce s tím jdou nástroje až z arabského světa, které do Malé Asie „importovali“ osmanští Turkové. Taburas a buzuki jako typické řecké nástroje spolu s loutnou lavta dotvářely kolorit a „fusion“, která je vyústěním historického (i současného) neklidu v oblasti Malé Asie a Blízkého východu. Vzájemnými vlivy tamních kultur nás hudbou a slovem provázel hudebník Iannis Karampatzias spolu se svým kolegou houslistou Milanem Jakešem. Písně často uváděly drobné improvizace „taksim“, které tradičně předznamenávají náladu, a bavilo mě, jak charakter hudby nastřeloval ovzduší Arábie.

Ticho je stejně důležité jako zvuk. – John Cage

A nyní se láme atmosféra. Posluchač rozparáděný hybernskou ochutnávkou přichází na koncert ticha. V malém sále Lichtenštejnského paláce objevuje ono nedotknutelné za svitu malých lampiček u klavíru Sáry Medkové a před (č)cellem Sarah Jedličkové. Téma: duchovní hudba jako prostředek osvícení. 

Vnímám jakoukoli hudbu jako prostředek k osvícení, pokud má pro daného člověka k tomu potřebný rozměr. Jde především o schopnost hudby poskytnout příležitost ke vnitřnímu ztišení a koncentraci. Pro někoho to může být pravoslavný hymnus, nebo Spiegel im Spiegel Arvo Pärta, který v hudebním zrcadlení zachytil odraz nekonečna. Tato známá drobotina a jiné duchovní skladby v úpravě M. Christou zpracovávaly téma hesychasmu (mystické formy pravoslavné religiozity) v partech instrumentalistek a ve zvukových intervencích hudebního skladatele Jakuba Rataje… Ty vždy citlivě zaznívaly a spojovaly jednotlivé instrumentální vstupy. Jmenovitě šlo o díla Gennadije N. Lapajeva, Trojsvatá píseň K. Ioannidese či žalm Chvalte Hospodina od Petra Peloponnesia.

Kombinování  lehké elektroniky se sakrální hudbou bylo záležitostí velmi efektní a mně blízkou. Festival byl zakončen tentokrát živě zpívaným byzantským nápěvem Pojďte přijmout světlo. Kratší, ale o to výmluvnější koncert byl takovou malou výpovědí lidstva o pokusech dosáhnout onoho stavu čistého bytí a návratu tam, odkud jsme přišli. Domů, do sebe, do svého základu, v protikladu k nebi, k vyššímu. Člověk a Bůh ve vzájemné synergii.

Nezastírám, že jsem měla ohromnou chuť plácnout se někam k moři, jíst sluncem nasáklou zeleninu, olivy, fetu, musaku, toulat se po divoké magické Krétě, tiše našlapovat kolem malých horských kostelíčků a potkávat kláštery s ikonami. Asi to zní jako pěkný turistický kýč, ale pro mne je toto vše jen přidanou hodnotou k hlubokým kořenům, které vždy pocítím v blízkosti hudby (nejen) ve středozemním duchu, kde vyplavou vzpomínky na daleký Blízký východ. Lidová hudba jakéhokoli národa či etnika ve mně vzbudí touhu tyto kořeny objevovat, přijít na to, kam až sahají a jestli to není opět jen symbol hledání cesty k sobě samé = k Bohu. Není tedy i lidová/pouliční/světská/necírkevní/vesnická, hudba o slastech a strastech života stejně duchovní jako ta komponovaná cíleně k oslavě tajemství našeho stvoření a existence? Všichni máme stejný cíl…

Foto: Tomáš Bazika, Martin Pilpach a Petr Veber