„PKF soudobá hudba sluší.“

 “Z Hudby pro Prahu 1968 Karla Husy až mrazí.”

“Je škoda, že se Hanušův Concerto pro hoboj a harfu nehraje častěji.”

Všechny významné orchestry v letošní sezóně neopomněly uvést slavnostní koncerty ke stému výročí vzniku Československa. Výjimkou není ani PKF – Prague Philharmonia. V neděli 7. října 2018 ve Dvořákově síni Rudolfina uvedla koncert, kterým chtěla dokumentovat neuvěřitelnou hudební bohatost českého národa. Pozvala si k tomu slovenského dirigenta Mariána Lejavu.

Připravit dramaturgický plán v Praze, kde o pozornost soutěží každý týden nejméně čtyři symfonické orchestry, není jednoduché, Je ke cti PKF, že se snaží, tak jak si to přál její zakladatel Jiří Bělohlávek, být orchestrem mladým a průbojným. Nebojí se do svého repertoáru zařazovat hudbu XX. a XXI. století. A soudobá hudba PKF sluší. Dramaturgie slavnostního koncertu toho byla skvělým dokladem. Už výběrem dirigenta.

Marián Lejava už osmnáct let uvádí na koncertní pódia soudobou hudbu. V roce 2000 debutoval s VENI ensemble, kde je dodnes hlavním dirigentem. Je spoluautorem, dirigentem a lektorem jím založené VENI Akademie. Spolupracuje s dalšími tělesy, specialisovanými na současnou hudbu jako jsou Opera Aperta ensemble, Musica Aeterna, SOOZVUK ensemble, Melos Ethos ensemble, Prague Modern i se Státní filharmonií Košice a jejím Festivalem současné hudby. Ve svých dva-a-čtyřiceti letech už premiéroval více než stovku soudobých skladeb.

Program ovšem zahájilo dílo z nejslavnostnějších. Smetanova Libuše provázela tento stát od jeho vzniku. Léta neexistoval státní svátek bez jejího uvedení. A až do nedávné doby byly slavnostní fanfáry předehry nerozlučně spojeny s úřadem prezidenta republiky. Tisíckrát slyšená a přesto nikdy neomrzí. Trochu rychlejší tempo zvolené dirigentem nic neubralo na slavnostním a majestátním zvuku. Orchestr hrál skutečně maestoso.

První republiku reprezentovala skladba Carla Nielsena pro smyčcový orchestr Bøhmisk-Dansk folketone z roku 1928, napsaná na objednávku šéfdirigenta Symfonického orchestru Dánského rozhlasu Emila Holma. Poprvé zazněla v dánském rozhlase 1.listopadu 1928 pod taktovkou Jaroslava Krupky. Nielsen se rozhodl pro prolínání dvou motivů, české a dánské lidové písně. U dánské písně byla volba jasná – Dobrá královna Dagmar, kterou dodnes oslavují Dánové jako českou princeznu Markétu Přemyslovnu. Jako český pandán navrhl Krupka Nielsenovi oblíbenou píseň TGM Teče voda teče. Její parafrází skladba začíná, aby se pak prolnula s písní dánskou. Smyčce PKF hrály soustředěně, snad to pizzicato mohlo být tišší, ale hudba krásně plynula a posluchač snad i litoval, že už je konec.

První část večera uzavřel vrchol koncertu. Hudba pro Prahu1968 Karla Husy patří k jeho nejhranějším dílům a zajistila mu světovou proslulost. Husa jí reagoval na okupaci Československa v srpnu 1968 a zašifroval do ní odkazy na Smetanu, pražské zvony i slavný husitský chorál. Je až k neuvěření, že tato skladba, tak česká, dosáhla takového světového ohlasu. Orchestr se pod vedením Mariána Lejavy překonával. Sóla bicích byla jedna z nejlepších, co jsem kdy slyšel, na špičkové úrovni hrály i žestě.  Orchestr si sál plně podmanil, až mrazilo v zádech. Obecenstvo ocenilo provedení dlouhodobým potleskem a voláním bravo

Po přestávce nabídla dramaturgie Doppio Concerto pro hoboj a harfu Jana Hanuše. Bylo to logické následnictví. Hanuš byl dlouholetým přítelem Karla Husy, byť si šel svou vlastní cestou a nenechal se Husou skladatelsky ovlivnit. Koncert vznikl v roce 1965 a Hanuš v něm navázal na svou 5. symfonii, s níž má mnoho společných znaků. Koncert má atypickou skladbu třívětého schématu. Zvláště druhá věta je mistrovským dílem, ve kterém skladatel staví do kontrastu sólisty a orchestr, melodičnost hoboje a harfy je konfrontována s razantními vstupy orchestru. Sóla hoboje i flažolety harfy a hlavně závěrečná kadence hoboje na konci této věty kladou vysoké nároky na interprety, stejně jako duet obou sólistů na začátku třetí věty. Harfistka Kateřina Englichová a hobojista Vilém Veverka společně vystupují již několik let a patří k naši interpretačním špičkám. Není tedy divu, že se obtížných partů zhostili s přehledem. Samotný charakter hudby vyžaduje přes svou vysokou technickou náročnost odlehčenost, a přitom i přirozenou dominanci vůči orchestru. Toho se podařilo oběma sólistům i dirigentovi docílit. Literatura pro harfu a hoboj není příliš bohatá a je škoda, že se tento koncert nehraje častěji.

Byl-li program zahájen Smetanou, nemohl končit jinak než Dvořákem.  Výběr z jeho Slovanských tanců byl sice prezentován trochu chaoticky (po 8. přišel 6. a po něm 4., následovaný 7., aby končil 10. a 15.), ale záměr dirigenta byl vystavět dramatickou linku, což se mu bezesporu podařilo. Dirigent se nesnažil přijít s nějakou novou interpretací, ono to snad u tak známého a stále opakovaně prováděného díla ani nejde, bylo to provedení, jaké jsme slyšeli už mnohokrát, ale které vždy pohladí po duši. Orchestr hrál s chutí, radost z něj přímo čišela. Chytrá dramaturgie, dobré výkony sólistů i orchestru – prostě oslava 100 let založení republiky jak se patří.

Foto: Milan Mošna