„Režisér Tomáš Studený vytváří pěknou, jevištně barvitou inscenaci.“

„Svatopluk Sem zvládá roli pěvecky suverénně ve všech polohách svého voluminózního, barevně příjemného hlasu.“

„Průbojný, svěží tenorový hlas Jána Ruska vzbuzoval svým milým projevem pozornost.“

Opera Jihočeského divadla uvedla ve dnech 6. a 7. března v DK Metropol premiéru Smetanovy opery Tajemství. V režii Tomáše Studeného, uměleckého šéfa operního souboru Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, a v hudebním nastudovaní dirigenta Martina Peschíka, na scéně Davida Janoška a v kostýmech Evy Jiříkovské. Jevištním ztvárněním Tomáše Studeného se jedná o převzatou inscenaci z Ostravy, kde měla premiéru v dubnu 2017, v červnu téhož roku byla úspěšně provedena na významném hudebním festivalu Smetanova Litomyšl. Po Daliborovi a Prodané nevěstě se jedná o třetí titul ze Smetanovy operní tvorby v posledních třech letech na jihu Čech, což rád chválím.

Smetanovo operní dílo má až výjimečný charakter kompoziční vyrovnanosti, jaký u jiných skladatelů málokdy nalézáme, od Braniborů v Čechách až po Čertovu stěnu. Je velmi obtížné určit hierarchii kvality Smetanových oper, a pokud tak kdokoliv činí, jde spíše o subjektivní úhel pohledu. Jistě, vyspělé kompoziční mistrovství posledních Smetanových oper imponuje mnoha hudebním analytikům a estetikům, takže preference Tajemství a Čertovy stěny jsou jistě zdůvodněné. Jsou to poslední Smetanova dokončená operní díla, takže tyto rozbory a úvahy mají logiku. Tajemství znamenalo pro skladatele v Praze roku 1878 obrovský úspěch, obdobně jako předchozí Hubička.

Námět libreta Elišky Krásnohorské o šuškané pověsti o zakopaném pokladu, kdy pravý poklad se překvapivě objeví v podobě milované ženy, je zasazen do českého maloměsta konce 18. století. V dnešní době mi však připadá docela aktuální. Lidé se hodnotí navzájem podle peněz, za chudobu se stydí, velmi bohaté jedince ale obdivují. „Peníze jsou až na prvním místě,“ zní podivuhodný leitmotiv naší doby. Společnost je díky tomu rozdělena. Není tedy libreto Tajemství dokonce vysoce aktuální? „Ó plémě, říci tys’ nám příliš chud! S tou hanou dvacet let se potýkám, a život můj je klopot, práce trud… Ač boháčem se býti zdám, a přec jsem chud a zadlužen a chud!“ zpívá nám Kalina v nádherné barytonové árii.

Výtky, že libreta Krásnohorské jsou spíše slabinou pozdních děl Smetanových, neodpovídají tak docela pravdě. Pro cizinu je jistě dílo námětově příliš provinční, světu je méně srozumitelné než silně nadčasová Má vlast či Prodaná nevěsta. Ostatně na podobnou námětovou provinčnost doplácí i Dvořákův tolik hudebně skvostný Jakobín. Sotva si ovšem vybavím jiné dílo, které tak dobře padne na míru soudobému myšlení obdobného českého maloměsta, námět je tedy nadčasový.

Režisér Tomáš Studený vytváří pěknou, jevištně barvitou inscenaci, která nechce děj překládat do jiných souvislostí, byť ona „touha po mamonu“ by to i nabízela. „Není potřeba režijních transformací, aby zde byl děj čitelný, je situován do konce 19. století,“ řekl Tomáš Studený na vlnách Českého rozhlasu. Na barevné, pro diváky vizuálně příjemné scéně Davida Janoška, s flexibilně se proměňujícími polohami praktikáblů, je kladen důraz na psychologii vztahů postav na jevišti. Na jejich zajímavou polyfonii v mixu vážných prvků s odstíny komicky „strašidelného“ humoru, u celkově romanticky laděného děje. Dobře režii vychází kouzelná polyfonie jednajících postav v závěru prvního dějství, kdy každý má ono „své“ vlastní tajemství. Resumé ve třetím jednání, které bývá vždy trochu ožehavé, aby propletenec komického a vážného aspektu vyšel jevištně přesvědčivě, působí věrohodně. Režie dobře zdůrazňuje vlídný humor díla, jenž se u Smetany kouzelně obráží na postavách a situacích z maloměstského prostředí. Figurky Skřivánka, Bonifáce i Mistra zednického nesou pečeť přirozeného situačního humoru, bez snahy o přehrávání.

Obsazení opery Tajemství volili inscenátoři na jihu Čech bez alternací, pouze lyrická tenorová role Víta má dva představitele. Není vůbec tajemství, že obsadit českou klasickou tvorbu není dnes v Čechách snadné. Vida, máme další tajemství! Interpretační tradice ze zlaté operní éry se nám trochu vypařila, současné generace si zvykají na častější cizí jazyky, kde nesrozumitelnost slov málokomu vadí, leč v české tvorbě ano. Promítaný text v češtině je dříve těžko představitelný, neb nebyl vůbec potřebný. Na straně druhé promítaný německý překlad pokládám za velmi cenný. Do Metropolu přijel na premiéru autobus z Rakouska. Přivezl členy Klubu přátel divadla z oblasti Lince. S některými se právě z Lince osobně znám z divadla a jeho generálek. Na otázku motivace cesty mi říkali: „Přece Smetana je pro nás motivem, my ho u nás nemáme možnost vidět! Na Smetanu jedeme, milujeme jeho hudbu!“ To je pravda. Nic z české tvorby, zdaleka nejen z děl Smetany, jsem za 6 let pravidelného sledování Musiktheateru v Linci – při osmi operních premiérách ročně(!) – dosud nezaznamenal. Není ani ve výhledu, takže za českou klasikou se musí do Čech.

V popředí obsazení v Českých Budějovicích stál dle očekávání barytonista Svatopluk Sem, sólista pražského Národního divadla, dnes přední český barytonista. Krásnou roli Kaliny má již dobře nazpívanou a zažitou. Pěvecky ji zvládá suverénně ve všech polohách svého voluminózního, barevně příjemného hlasu. Velká árie ve druhém dějství mu vyšla na premiéře znamenitě technicky i ve výrazu. Má velmi dobrou dikci, ve srozumitelnosti textu působí až příkladným způsobem. Obdobně přesvědčivě, přirozeně působí v komplexnosti svého jevištního výkonu František Brantalík v méně rozměrné roli Maliny, rovněž výborný v dikci. Jeho nosný basbaryton je vždy nositelem srozumitelného textu v prostoru. Milým překvapením byl pro mne pěkný výkon tenoristy Jána Ruska v půvabné buffo roli Skřivánka. Vytvořil jevištně živou, plastickou postavu, které dal svým mladým věkem jakoby jinou jevištní charakteristiku. Pamatuji legendy této role – Oldřicha Kováře, Karla Hrušku nebo plzeňského Oldřicha Černocha. Ti nám roli vtiskli do paměti coby vizuálně starší typ písničkáře. Průbojný, svěží tenorový hlas, jevištně přirozený a tvárný, vzbuzoval ve svých výstupech svým milým projevem pozornost. Jeho mimika příznačně reaguje na dění kolem i ve chvílích, kdy nezpívá, což v jeho herectví velmi oceňuji. Oborové zaměření se jeví jako správné.

Bonifáce Josefa Škarky jsem vnímal pozitivně již v červnu 2017 na Smetanově Litomyšli, tehdy s Ostravskou operou. Jeho kreace Bonifáce vyznívá střídmým humorem, bez sebemenší snahy o přehrávání. Technicky zvládá rozsah role bez problémů. V polohách partu panny Rózy se zřejmě necítila ideálně v řadě rolí již osvědčená mezzosopranistka Šárka Hrbáčková. Známou árii přednesla velmi pěkně ve frázování. Častější hlubší polohy role, ale ani menší textová srozumitelnost celku nepatřily v tomto večeru ke zřetelným kladům. Srozumitelnost textu mi trochu chyběla i ve výkonu Blaženky Lucie Kašpárkové. Hlasovým témbrem i představitelsky pěkný výkon – v prostoru divadla je soprán zpěvačky příjemně nosný a barevně zajímavý. Texty Smetanových oper znám zpaměti, čili domyslím si snadno nesrozumitelná místa frází daná přílišnou neutralizací úzkých vokálů, ale posluchač, který slova nezná, musí přejít očima na textové zařízení.

Lyrická role Víta patří k pokladům české operní lyriky. Velký duet s Blaženkou ve druhém dějství je doslova jejím nejčistším drahokamem, jaký jinde nenajdeme. Na obou premiérách dostal ze dvou Vítů přednost tenorista Ondřej Koplík, pěvec oborově adekvátního, čistě lyrického, příjemného a kultivovaného fondu. Zvládl partii technicky s nadhledem. Jeho hlas zvládá dobře nástrahy častých přechodových poloh této role, s preferencí úzkých vokálů „ů“ a „í“. V roli Víta je obsazen také domácí tenorista Peter Malý, ale na žádné z premiér neúčinkoval, ač na generální zkoušce ano. Ryze vizuálně jsou režisérem jistě velmi dobře zvoleni. Oběma mladým, sympatickým pěvcům bych přál jen trochu více horoucnosti a citové hloubky ve výrazu. Hezkou figurku Mistra zednického vytvořil mladý barytonista Tomáš Maliniak s velmi hezkým, znělým hlasovým projevem, v rozsahu partu i ve frázovaní přesvědčivým. Obdobně jako v nedávné roli Budivoje v Daliborovi mi byla sympatická srozumitelnost slova, již musím vyzdvihovat, neboť dnes není v české opeře samozřejmostí. V epizodních rolích na sebe dobře upozornili Peter Paleček coby Duch frátera Barnabáše i tenorista Přemysl Filous v roli Jirky, zvoníka.

Hudební nastudování bylo v rukou Martina Peschíka, dirigenta dnes již středního věku, který má s operním žánrem řadu zkušeností. Rád vzpomínám na zdařilou inscenaci Verdiho Otella, kterou nastudoval a dirigoval. U Smetany se snaží jít s orchestrem a sólisty více po velkorysém globálním celku. Volí uvážlivá tempa se zřetelným ohledem na možnosti pěvců, méně se již soustřeďuje na vypracování detailů, pokud mu to ovšem reálný počet zkoušek umožňoval. Orchestr opery Jihočeského divadla zněl v sálu Metropolu poněkud hluše v dozvuku, trochu bez alikvót, v souhře nicméně solidně. V prostoru historického divadla či na koncertech, kdy je orchestr na pódiu, bývá tento akustický charakter tónů se suchým dozvukem v orchestřišti přece jen potlačen. Snad to per futurum vyřeší nová budova divadla, nicméně dílčí úprava akustiky orchestřiště by snad mnoho nestála a vizitku hry orchestru, jeho barvy a homogenity by jistě promptně pozvedla. Souhra mezi orchestrem a jevištěm byla na dobré úrovni. Místy dokázal dirigent Peschík dostat hru i do pianové dynamiky (pěkný vstup a vývoj dynamiky ve velké ansámblové scéně Largo ma un poco animato: „Ó, klamné domnění, že lásky soužení, těch marných statků dbá“, počínaje od Víta s Blaženkou) a tektonicky pěkně rozvinout k vrcholu do plného zvuku orchestru, sólistů a velkého sboru.

Sbor opery Jihočeského divadla, který byl rozšířen, připravil sbormistr Martin Veselý. Roli má sbor v rámci opery Tajemství značnou, až bychom mohli téměř hovořit o sborové opeře. Vedl si solidně, pěvecky zejména jeho ženská část.

Převzaté představení jsem vnímal pozitivně již na Smetanově Litomyšli 2017 a vítám jeho využití v Jihočeském divadle, zejména když je Tomáš Studený režisérem inscenace. Kooperací tohoto typu u nás není mnoho, ačkoliv jsou praktické, ekonomicky výhodné a v sousedním Rakousku a Německou poměrně uplatňované. Naposledy se využila na jihu Čech Burianova inscenace Pucciniho opery Tosca z Plzně. Může sloužit i jako výzva k větší spolupráci operních scén, když ji na poli sólistů vnímáme již jako samozřejmost. Svým jevištně spíše tradičním, nekonfliktním typem ztvárnění si Tajemství zajisté najde vděčné posluchače. Nebylo by marné ani pro letní ztvárnění v Českém Krumlově, jak jsem avizoval již u podzimního Smetanova Dalibora. Plný autobus z Rakouska na premiéře naznačuje, že by hudební fandové z Rakouska jezdili za českou klasikou rádi i v létě do Českého Krumlova.

Foto: Petr Zikmund