„Šéfdirigent vyhmátl ve Dvořákově Vodníkovi obojí, tradiční i novátorské.“

„Sibeliovy pozoruhodně exotické Oceanidy Inkinen vymodeloval a vyložil zdařile.“

„Fuchsovo cítění Mozarta bylo překvapivě neobvyklé, vlastně nestylové.“

Tři velké symfonické skladby inspirované vodním živlem – a k tomu pro kontrast Mozartův Klarinetový koncert… Sestava abonentního koncertu Pražských symfoniků v prvním březnovém týdnu byla nápaditá. Dvořákův Vodník vyšel Pietaru Inkinenovi velmi pěkně, Sibeliovy Oceanidy byly mimořádně zajímavé. Přesně to, co dostatečně působivému Debussyho Moři přece jen přebývalo na věcnosti, mohlo ale ubýt příliš romantizující interpretaci Mozarta.

Symfonické básně Antonína Dvořáka z devadesátých let, komponované na náměty Erbenových balad, jsou pozoruhodnou částí jeho odkazu. Vodník, první z nich, tak ve středu jednoznačně vyzněl. Tónomalebné, náladové, epické i dramatické okamžiky jsou v partituře neseny motivy, tématy a prostředky, které jsou rozkročeny mezi typicky dvořákovskou líbeznost a mezi výhledy do budoucna. Ozývá se tu vedle symfonismu typu Dvořákova Karnevalu i cosi z budoucího světa Rusalky, tedy impresionistický potenciál, také trochu verismu, ale možná i tušení něčeho ještě modernějšího – mimoděk přišlo na mysl v jednom místě dokonce pocitové srovnání s pochodem ve volné větě Mahlerovy vizionářské První symfonie, která už měla pár let po premiéře… Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK umí zahrát, když je potřeba, opravdu dobře. Dvořákova hudba zněla inspirovaně. Neúprosný rytmus tympánu v podání jedinečně empatického bicisty, názorné smyčcové plochy, jakoby smutný balet, temné trombony, sóla hoboje a flétny, strašidelný úder gongu… to vše spoluvytvářelo vyprávění i děsivé okamžiky, jednu epizodu za druhou. Šéfdirigent vyhmátl ve Dvořákově hudbě obojí, tradiční i novátorské. Při poslechu Vodníka není potřeba počítat verše a uvědomovat si, jak zajímavě a opravdu neotřele Dvořák vychází v hudebních motivech z rytmu Erbenovy básně. Jeho hudba je i bez toho podmanivá.

Oceanidy Jeana Sibelia měly premiéru v roce 1914 ve Spojených státech, kde je skladatel na festivalu v Norfolku ve státě Connectitut sám dirigoval, mimochodem společně s Novosvětskou symfonií. Pietari Inkinen v tomto případě seznámil pražské publikum s něčím, co by bez finského umělce v čele orchestru hned tak v tuzemsku asi nezaznělo; jako když čeští dirigenti vozí do ciziny Dvořákovy symfonické básně… Námět z řecké mytologie Sibeliovi nepřekážel v tom, aby napsal hudbu „seversky“ temnou. Není to v jeho případě klišé, tematický materiál a instrumentace jsou u něj opravdu jiné než u francouzských impresionistů, třebaže námět a průběh díla k impresionistickému slyšení vede. Hlavní téma sice svou hravostí a modelováním silně upomíná na charakteristické místo z jedné z jeho hranějších symfonií, ale převažující a čím dál víc převládající náladou této básně jsou hlubší polohy, přelévání ploch a pásem, jakýsi baladický podtón… A je v ní vedle častého užívání dvou harf téměř neustále přítomno tiché dunění tympánu. Pozoruhodně „exotická“ skladba, kterou Pietari Inkinen vymodeloval a vyložil velmi podrobně a zdařile.

Debussyho Moři v závěru večera nechyběly impresionisticky měkké barvy a náhlé monumentální nárazy, mohlo ale přece jen být přítomno ještě víc mihotání, básnivosti a jemnosti v konturách i v dynamice. V některých místech nástroje spouštěly příliš konkrétně.

Sólistou abonentního programu byl Wenzel Fuchs, sóloklarinetista Berlínských filharmoniků. Jeho pojetí Mozartova Koncertu A dur, opravdu slavného díla, bylo překvapivě neobvyklé, vlastně i nestylové. Interpret si až moc zakládal na kulatých pianissimech. Měl tendenci hrát skladbu s takovým přístupem téměř celou – klasicistní invence však vyžaduje méně zakrytých a zahalených míst, víc konkrétnosti, zřetelnosti, veselosti. I v pomalé větě, která samozřejmě potřebuje jemný a měkký tón, hrál však Mozarta spíše jako Webera, tedy – obrazně řečeno – o jeden stupeň emotivněji než bývá zvykem. Nicméně ani orchestr nepřinesl do společného projektu mozartovskou lehkost. Artikuloval rovněž mlhavěji a zněl zatěžkaněji, než by skladba v krajních větách potřebovala. Klarinetový koncert bohužel vrcholem večera nebyl.

Neobvyklý byl před přestávkou i Fuchsův přídavek. Nezahrál sám, ale s orchestrem. A jak se ukázalo, šlo o podmanivý vyšší populár. Autorem byl italský aranžér, skladatel a dirigent Michele Mangani, věc se jmenuje Pagina d´album. Fuchsovi tento typ hudby paradoxně „sedl“ mnohem lépe než klasika.

Foto: Petr Dyrc