„Představení komorní opery Lenky Noty Jsem kněžna bláznů bylo pro festivalové publikum dvojí sondou.“
„Opera má po hudební stránce drive, nepřipouští nudu, trapné propady, moralizování.“
„Jarmila Balážová i Lukáš Rieger se svých rolí zhostili výborně.“
Festival Opera 2020 přivítal na svých prknech Ensemble Opera Diversa z Brna, který v pátek 7. února představil publiku komorní operu Jsem kněžna bláznů autorské dvojice Lenka Nota a Olga Sommerová. Současně tak uskutečnil derniéru své inscenace v tomto nastudování. Na nové se můžeme těšit na Smetanově Litomyšli.
Představení komorní opery Lenky Noty Jsem kněžna bláznů bylo pro festivalové publikum dvojí sondou: za prvé do poetiky Ensemblu Opera Diversa, který se už dvacet let osvědčuje jako tvůrčí kotel, pod nímž oheň nikdy nevyhasíná, a kontinuálně sytí hudební život ze svého domovského působiště v Brně zajímavými hudebními a hudebně-divadelními projekty, za druhé do portfolia skladatelky, jejíž hudba tkví v povědomí tuzemských posluchačů spíše jen okrajově – pokud vůbec.
Lenka Nota byla svého času členkou spolku Hudbaby, žije ve Vídni a komponuje především komorní hudbu. Jsem kněžna bláznů je její první opera, nicméně vokální hudba pro ni není polem neoraným, je autorkou písní a v práci s hlasem je rozhodně kreativní. Její opera je toho svědectvím v podstatě od samého začátku až do konce.
Jako „kněžnu bláznů“ prezentují tvůrkyně opery – spolu se skladatelkou autorka libreta Olga Sommerová – Boženu Němcovou. V devíti obrazech je více méně chronologicky mapován spisovatelčin život od sňatku po úmrtí s použitím faktografických, ale též literárních pramenů, na jejichž základě se udržuje literárně-historický konsensus o Boženě Němcové jako po všech stránkách výjimečné ženě své doby. Třináctičlenný orchestr je na scéně vlevo, operní dění se odehrává vpravo v kulise kuchyně asi tak ze 60. let minulého století. Ze strany inscenátorů – režisérky Kristiany Belcredi a scénografky (též autorky kostýmů) Sylvy Markové – to však není nějaký násilný posun do současnosti. Je to spíše – jak se ukazuje brzy po začátku – vtipné a nanejvýš účelné řešení mnohavrstevných vazeb mezi četnými postavami (na jejichž ztvárnění musí stačit kromě hlavní postavy kvarteto pěvců), dějovými epizodami, reáliemi a významy.
Pevným bodem, k němuž se vše sbíhá, je protagonistka. Všechno, o čem se v opeře zpívá nebo mluví, se vztahuje k ní, a zatímco představitelka Boženy Němcové (mezzosopranistka Jarmila Balážová) se po celou dobu nehne ze scény, ostatní postavy – včetně herce Lukáše Riegera jako Josefa Němce – jsou v dramaturgickém plánu díla nositeli dějové dynamiky. S hutným libretem si skladatelka poradila tak, že mnoho textu ponechává v deklamované podobě nejen Josefu Němcovi, který je důsledně mluvenou rolí, ale i zbývajícím pěti pěvcům. Místy tak opera působí spíš jako melodram anebo – protože třináctičlenný orchestr má (místy) velmi úspornou sazbu – jako hudební divadlo.
Party účinkujících postav zní často simultánně, prolínají se, doplňují, text se láme do slov, zní v několika různých vrstvách. Je to sice citelně na úkor srozumitelnosti slovy zprostředkovávané akce, ale opera má díky tomu po hudební stránce drive, nepřipouští nudu, trapné propady, moralizování, což je o to chvályhodnější, že jazyk dobových pramenů (dopisy Boženy Němcové, policejní hlášení) je nevyhnutelně lehce anachronický a nalézt pro něj soudobě adekvátní hudební prostředky jistě nebylo snadné. Lenka Nota se vyhýbá – až na výjimky, které však působí o to přesvědčivěji –disonancím či drsné zvukovosti. Melodika opery je zpěvná, oporou pěvcům je předvídatelný harmonický plán, s rytmem skladatelka pracuje s až lidovou syrovostí. V mluvených pasážích se i pěvci dokáží pružně přepólovat do hereckých rolí a vložit do přednesu patřičný afekt. Jednotlivé obrazy na sebe navazují čistými střihy, výrazným spojovacím elementem je repetitivnost – v instrumentálních partech i ve způsobu zacházení s textem.
Ensemble Opera Diversa přivezl operu Lenky Noty na festival jako derniéru, což je trochu škoda, protože je to pěkná inscenace právě tím, jak se v ní daří předávat závažná témata napínavě, s podprahovým humorem (když poprvé jeden z účinkujících vstoupí na scénu z lednice, je to legrační, posléze se vstupy z trouby, přednes ze sporáku, skrz dlaždice nebo „nad“ linkou stávají součástí přijatého komunikačního kódu) anebo také třeba jako naturalisticky drsné drama (scéna hádky v devátém obraze).
Jarmila Balážová i Lukáš Rieger se svých rolí zhostili výborně. Z kvarteta (Aneta Podracká Bendová, Pavla Radostová, Martin Javorský, Aleš Janiga – představují glosátory děje, hosty, udavače, děti, milence atd., plus účinkují i jako sbor) mi nepřipadala úplně v pohodě sopranistka. Možná to bylo jiným prostředím. Mimochodem nevím, jak je to v brněnské Redutě, ale v pražském Divadle Komedie oslňovaly diváky v parteru vpravo lampičky z pultu dirigentky, takže jim = nám nezbylo, než nespouštět oči z dějové poloviny jeviště.
Gabriela Tardonová, která operu nastudovala, vedla účinkující nejen gestem, ale i nápovědou. V této podobě tedy už zřejmě nebudeme mít možnost operu vidět, ale vzhledem k tomu, že se docela šikovně sešla s 200. výročím spisovatelčina narození (Lenka Nota na ní ve skutečnosti začala pracovat už asi před patnácti lety), svítá jí naděje na další život (podobně jako Boženě Němcové v Epilogu opery) na letošním ročníku festivalu Smetanova Litomyšl v novém hudebním nastudování i režijním pojetí. Tak snad se máme na co těšit.
Foto: archiv festivalu
