neděle, 02 únor 2020 13:30

Porgy a Bess. Strhující přenos z Metropolitní opery

Autor:

„Dirigent Robertson, tentýž, který příští týden diriguje v Praze Českou filharmonii, vedl představení ke komplexnímu účinku melodií a rytmů, děje a nálady, atmosféry a koloritu.“

„Nejde ani tak o sociálně zabarvené drama, jako především o dojemnou, nádhernou love story.“

„Davové výjevy a scény, ve kterých zaznívají žalozpěvy, modlitby nebo téměř magická zaklínání, patří k nejsilnějším okamžikům tohoto nastudování opery.“

 

1

 

Američtější opera snad neexistuje. A silnější zážitek v této sezóně přímých přenosů z Metropolitní opery už asi také nepřijde. Porgy a Bess bratří Gershwinů se hraje v New Yorku v nové inscenaci od loňského září. První únorový den vtrhl operní příběh z afroamerické komunity do kinosálů po celém světě, i do těch našich, nabit neuvěřitelnou hudební i divadelní silou a kulturní autenticitou, kterou mu stejným dílem vdechli tvůrci projektu i jeho interpreti.

Vzhledem k době vzniku je vlastně s podivem, že první skutečná americká opera je hned černošská. Však také Porgy a Bess z poloviny třicátých let plného docenění dosáhla až o dost později; definitivní zrušení veškerých forem rasové segregace v USA se ostatně datuje teprve rokem 1968. Ještě pozoruhodnější je, jak dokázali bílí umělci, původem přistěhovalci z východní Evropy, uchopit výrazně zabarvené téma, a jak se podařilo Georgu Gershwinovi propojit charakteristické afroamerické hudební projevy s dobovým jazzem a to vše s evropskými hudebními tradicemi. Nicméně aktuálně nejobdivuhodnější je, jakým způsobem v Met operu teď hrají.

 

2

 

Sestava sólistů od hlavních rolí po menší i epizodní je skvělá a naprosto vyrovnaná, sbor dokonalý, scéna funkční, děj má spád a reálnou podobu a provázejí ho silné emoce a mimořádně přirozená charakteristika prostředí.

A dirigent David Robertson, mimochodem tentýž, který příští týden diriguje v Praze s Českou filharmonii Reicha, Bartóka a Beethovena, vedl představení ke strhujícímu komplexnímu účinku melodií a rytmů, děje a nálady, atmosféry a koloritu.

Chromý Porgy miluje Bess, nezištně jí pomáhá, odpouští jí její minulost, Bess však opakovaně podléhá dvěma mužům. Jedním je násilník Crown, kterého Porgy v souboji usmrtí, druhým je však hejsek Sportin' Life, který Bess odláká za pomoci drogy. Opera má otevřený konec – Porgy se vydává na cestu do New Yorku, aby ji našel… Režiér James Robinson a velkým vkladem také choreografka Camille A. Brown oživili příběh realistickým způsobem, který svou přirozeností až magicky vtahuje. Nejde ani tak o sociálně zabarvené drama, jako především o dojemnou, nádhernou love story.

 

3

 

Základem díla je román Porgy z roku 1925. Věrohodně zachycené vyprávění o lidech ze slumu, o jejich každodenním životě i snech, situoval spisovatel Edwin DuBose Heyward do Charlestonu v Jižní Karolíně, kde sám žil, do komunity kreolsky mluvících Afroameričanů. O dva roky později knihu s manželkou adaptoval na divadelní hru, která slavila úspěchy na Broadwayi. Jeho představa, že by mohla posloužit jako předloha pro operu (ale ne pro muzikál) se protnula s Gershwinovým záměrem. Jak se ukazuje, byl to šťastný okamžik. Spisovatel spolupracoval i na libretu opery, autorem textů některých songů se však stal skladatelův bratr Ira. Také šťastné řešení. Síla této opery však zdaleka není jen v hitech typu Summertime, které si dávno žijí vlastním životem. Spočívá především v dramatické přesvědčivosti celku.

Právě tu současná režie neomylně vyhmátla. Nepodtrhuje však na obrazech z černošského prostředí hledisko sociální nespravedlnosti, vykořisťování, utrpení nebo vyloučení ze společnosti, nezmiňuje práci. Umožňuje identifikovat se s komunitou a příběh Porgy a Bess z pera bratří Gershwinových podává idealizovaně. Obec si žije v chudobě vlastním životem, do něhož patří každodenní rituály, radosti vyplňující volný čas, jako je cesta parníkem na piknik, i tragédie, jako jsou vraždy nebo ztracené životy rybářů, které zastihla bouře. Když dvakrát přijde někdo z bílých, aby se pokusil vyšetřovat, co se stalo, má divák neodbytný pocit, že i on sám patří tam, kam právě přichází kdosi z podivného cizího světa. A úplně proto také chápe dialog před koncem opery: Kam odešla Bess? – Do New Yorku. – Kde to je?

 

4

 

Dědictví bratří Gershwinových vyžaduje, aby v opeře účinkovali jen Afroameričané. Je to zcela pochopitelné. A nejen z vizuálního, ale i z hudebního hlediska. Porgyho nádherně zahrál Eric Owens, pěvec, který ztvárňuje i některé wagnerovské role. Byl v čistotě myšlení a poctivém a vyrovnaném dobráctví jako postava s přirozenou autoritou naprosto uvěřitelný. Tělesně postižený, ale vnitřně krásný člověk. Zpíval sice v ohlášené indispozici, ale až na pár chraplavých slabik to dojem z pěveckého výkonu nepoznamenalo. Sopranistka Angel Blue, jinak třeba také Pucciniho Mimi, byla jako Bess podobně věrohodná. Alfred Walker a Frederick Ballentine v rolích obou záporných hrdinů, jednoho primitivního a jednoho sebevědomého, vystihli své úlohy také přesně; jsou napsány mrazivě výstižně, s ohledem na tradice klasické hudby.

Čím blíž k rolím epizodním, tím víc vyvstává jako interpretační úkol nechat projevu co nejvíc původního zázemí. Na inscenaci se podílejí ti nejlepší. Nikdo ze zpěváků nezanechává ani stín pocitu, že by to někdo jiný zahrál a zazpíval ještě lépe. A když se zapojí do impozantních sborových scén, běhá až mráz po zádech z toho, jak autenticky vyznívají.

 

7

 

George Gershwin se po návštěvě Jižní Karolíny rozhodl podpořit lidový charakter hudby tím, že bude komponovat v duchu písní a spirituálů, které tam lidé zpívají. Styl Porgyho a Bess proto současně se scénami připomínajícími operní klasiku (a spolu s typickými Gershwinovými songy) značně novátorsky spoluvytvářejí také stylizované projevy kultury potomků černých otroků z amerického Jihu. Davové výjevy a scény, ve kterých zaznívají žalozpěvy, modlitby nebo téměř magická zaklínání, patří k nejsilnějším okamžikům tohoto nastudování opery. Vše bez výjimky zazpívané a ztvárněné dokonale. Nádherným koloritem je i volání pouličních prodavačů, s potleskem na otevřené scéně.

Když před lety začínaly přenosy z Met do českých kin, někdy se i tleskalo. Tentokrát byl dojem tak sugestivní a podmanivý a zážitek tak strhující, že by potlesk byl na místě. Nepřekvapil by, pokud by se ozval. Zvláště když bylo do titulků vidět, jak newyorské publikum sobotního odpoledního představení, kompletně stojící, nadšeně a hlasitě reaguje. Vzbuzovalo neodbytnou touhu a potřebu být tam také a stejně nadšeně a hlasitě se přidat.

 

6

 

Foto: Archiv Aerofilms a MET

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.