„Matt Haimovitz se svého úkolu zhostil skvěle – se stoprocentní osobní účastí i s mistrovským interpretačním nadhledem.“

„Jeho projev byl po celou dobu přesvědčivý a v každé vteřině poutal posluchačovu pozornost.“

„Filharmonii Brno se podařilo vykreslit krásný romantický a poutavý příběh.“

Filharmonie Brno často ve svých programech spojuje hudbu moderní, postmoderní nebo současnou s hudbou klasicistní nebo romantickou. Posluchačům se tak během jednoho večera dostane nejen vhledu do odlišných koutů hudebního světa, ale možná také s tím často spojených odlišných pohledů na život. Ve čtvrtek 30. a pátek 31. ledna Filharmonie zdařile propojila dva světy v hudbě Schnittkeho Violoncellového koncertu č. 1, ve kterém se představil violoncellista Matt Haimovitz, se Sibeliovou 2. symfonií D dur. Vše pod taktovkou dirigenta Michaela Schønwandta. Působivá hudba v působivém provedení…

Filharmonie Brno si pro svůj 2. abonentní koncert v Kulturním centru Babylon připravila odvážný program – spojení dvou hudebních světů, z nichž jeden hovoří s vážností, niternou hloubkou, jindy dokonce s ironií o otázkách života a smrti, a druhý, který na život reaguje vstřícnějším pohledem plným naděje, odvahy a odhodlání k přicházejícím dobrodružným výzvám. Violoncellový koncert č. 1 rusko-německého skladatele Alfreda Garrijeviče Schnittkeho provedl uznávaný izraelský violoncellista Matt Haimovitz, který debutoval jako sólista již ve 13 letech s Izraelskou filharmonií pod taktovkou Zubina Mehty a byl vícekrát oceňován za své nahrávky skladeb pro violoncello Šostakoviče, Prokofjeva, Rachmaninova, ale také Isanga Yuna nebo Philipa Glasse.

Ve druhé části večera zazněla Symfonie č. 2 D dur finského skladatele Jeana Sibelia pod vedením dánského dirigenta Michaela Schønwandta, který byl v letech 2000–2011 mj. hudebním ředitelem v Královském orchestru a Královské opeře v Kodani a od roku 2015 je šéfdirigentem Orchestru Národní opery Montpellier. Díky velkému vhledu a osobnímu zaujetí dirigenta i sólisty spolu s kvalitním nastudováním Filharmonie mohlo spojení hudby postmoderní a pozdně romantické v jednom koncertním programu znít přesvědčivě a vytvořit krásný a inspirující večer.

Schnittke svůj Violloncellový koncert č. 1 začal psát v roce 1985, který byl pro něj osudný. Pro těžké mrtvici se změnilo autorovo pohlížení na svět, na život i na hudbu, což se odrazilo i v jeho tvorbě. Původně rozepsanou skladbu po prožitém kolapsu a prvním kontaktu se smrtí odložil a začal psát hudbu novou, ve které se slyšitelně zračí autorovo přemítání o životě a smrti. Zamýšlená třívětá kompozice se rozrostla o čtvrtou větu, která spontánně vytryskla z jeho duše. Hudba celého koncertu by mohla být niternou výpovědí člověka, který se srovnává s otázkami života a smrti, upřímně hledá, někdy tápe, ale nevzdává se, někdy vzdoruje a jindy jen odevzdaně přijímá realitu.

Už 1. věta Pesante – Moderato s sebou přinesla atmosféru závažnosti, s náznaky osudovosti. Člověk – violoncellista – zde vede rozhovor se samotným životem nebo osudem, kterým je nevyhnutelnost smrti. Ten je hudebně zastoupen v orchestru, slyšitelný zejména v jeho forte odpovědích. V tónech violoncella slyšíme neodbytné otázky plné nechápavosti, jindy bolesti a smutku. V části Moderato se v rozmanitých rytmických a čilejších plochách hlavní hrdina naopak zvedne k odporu, aktivitě a činnosti. Není jen slabou figurkou ve hře osudu. Largo přináší skutečně niterný zápas vyjádřený naříkajícím sólovým hlasem, který je místy až úpěnlivou prosbou a jindy přechází v pasivní odevzdanost.

Následující Allegro vivace nastolí však úplně jinou scénu ve „scherzovém“ živém rytmu. Celá věta je plná hudebního humoru, aktivity, energie, končí v modu až téměř divokém, a je tak efektním a potřebným kontrastem k ostatním závažným větám. Závěrečné Largo, ve kterém se autor nechal ovlivnit staroruskou duchovní hudbou, směřuje k vrcholu, k závěrečné výpovědi. Efekt zesílení expresivní melodické linky violoncella mikrofonem působil nečekaně mocně. Z intenzivního zvuku violoncella nad fortissimem orchestru mrazilo v zádech. V závěru se hudba opět stáhla do poklidného a mírného zvuku, aby všem otázkám i emocím nechala prostor doznít.

Kompozice samotná je velmi hluboká, ač v ní nalezneme často i humor, stopu nadhledu nebo ironie. Ale aby byl její účinek na posluchače přímý, aby skutečně mohla promlouvat a dotknout se lidského nitra, k tomu bylo třeba oslovit dobrého zkušeného a otevřeného interpreta. Matt Haimovitz se tohoto úkolu zhostil skvěle – se stoprocentní osobní účastí i s mistrovským interpretačním nadhledem. Hrál jakoby zcela ztotožněn se skladbou a autorovým poselstvím. Jeho projev byl v tomto smyslu po celou dobu přesvědčivý a v každé vteřině poutal posluchačovu pozornost. Hrál v mnoha expresivních a barevných odstínech. Vroucí tón svého violoncella okrašloval širokou škálou vibrata – od nejjemnějšího, sotva znatelného po velmi aktivní, úpěnlivě prosící a naléhavé.

Velkou předností interpreta je kromě zvukově krásné a barevné hry právě jeho projev, který dokázal nekompromisně přitáhnout posluchačovu pozornost až k jádru hudby a nedovolil mu zůstat na povrchu a poslouchat, zda jsou všechny části a pasáže zahrány v nejpreciznější souhře s orchestrem. Když hraje velký interpret, pak máte možnost se od takových věcí (přiznejme si, že vlastně okrajových) konečně odpoutat a pouze naplno vnímat. A to je dobře. Zároveň byl celý čtyřicetiminutový koncert velmi náročný na koncentraci a jistě i celkovou energii, kterou bylo nutné vložit, aby dílo dostalo patřičné vyznění. Matt Haimovitz však nepolevil ani minutu. Každý jím přednesený tón měl intenzivní výmluvnost. Orchestr rovněž pod výraznými gesty dirigenta dobře spolupracoval v maximální soustředěnosti, která ostatně panovala i v publiku. A takové provedení nemohlo zůstat bez účinku, svou katarzi prožil každý, kdo se tento večer hudbě otevřel.

Symfonie č. 2 D dur Jeana Sibelia přinesla do druhé půle večera zcela kontrastní atmosféru. Pozdně romantická hudba inspirovaná severskou krajinou vyjadřovala pohled na život plný energie a odhodlání. Nebyl to však optimismus naivní, ale naopak plný zvratů, dramat a vášní. První věta Allegretto přišla po předchozích Schnittkeho dramatech jako úleva. Zdánlivě bezstarostná pastorální témata, vykreslující jeden přírodní obraz za druhým, přinášela nový životní pocit. Vedle krásných lyrických melodií to byla zároveň hudba velmi živá a proměnlivá, jako je život sám. Jako by popisovala nějaký příběh.

Druhá věta Tempo andante, ma rubato sice začala tématem elegicky zadumaným, ale záhy ho vystřídaly myšlenky velmi vznětlivé, jako kolotoč nálad pohrávající si s lidským nitrem, který pak následovala hudba více konejšivá. Třetí věta Vivacissimo jako by chtěla zaskočit nebo překvapit posluchače divoce svižnou hudbou. Kontrasty ve střídání rychlých a mírnějších lyrických ploch utvářely půvab této věty. A čtvrtá věta Finale: Allegro moderato, která postupně gradovala ve hře barev a témat durových i mollových, kdy jedna skupina orchestru odpovídala a napodobovala druhou, byla výmluvným završením celého díla.

Orchestr měl nelehký úkol – ve velmi suché akustice sálu Kulturního centra Babylon ztvárnit toto hudební drama, příběh plný ohnivé vášně i líbezného klidu. Hráli po celou dobu s velkým nasazením a odvedli výbornou práci v souhře i komunikaci všech skupin orchestru. Velmi pěkná sóla dechové skupiny byla střídána jednotnými odpověďmi smyčcové sekce. S jednotlivými tématy si pohrávali pěkně barevně i dynamicky, vzrušivé pasáže se dařily přednést jednomyslně ve výborné souhře a jednotě, i po technické stránce se vypořádali se všemi obtížemi tak, že dílo mohlo znít plynule a přesvědčivě a posluchač si jen mohl užívat krásnou romantickou hudbu. Ačkoliv by Sibelius a romantická hudba obecně snesli jistě i výraznější změny temp nebo rozmanitější změny barev a dynamiky, čemuž vpravdě sál nebyl moc nápomocen, Filharmonii Brno se podařilo vykreslit krásný romantický a poutavý příběh.

Foto:  Jan Prokopius