„Alena Baeva hrála vitálně a melodii krásně modelovala, jako by jí tryskala přímo z duše.“

„Hráči Janáčkovy filharmonie podali excelentní výkon a zdálo se, že mezi dirigentem a orchestrem jiskří tvořivá synergie.“

„Všechny tři kompozice vyzněly jako svěží, nestárnoucí díla, která zazářila čerstvou silou a nadčasovou invencí.“

Janáčkova filharmonie si na koncert s názvem Grandiózní Prokofjev pozvala stylově hned dva ruské umělce. Houslistka Alena Baeva patří k nejvýraznějším interpretkám své generace: záštita Mstislava Rostropoviče a spolupráce s pianistkou Marthou Argerich jsou jen zlomkem mnoha jejích pozoruhodných úspěchů. Provedení ve čtvrtek 30. ledna řídil nejmladší představitel slavné hudební dynastie, dirigent Dmitri Jurowski. Osou programu byla hudba klasiků 20. století Bély Bartóka, Sergeje Prokojfeva a také Leoše Janáčka.

Právě hudba hukvaldského génia jeden z nejočekávanějších večerů koncertní sezóny JFO otevřela. Předehru k poslední Janáčkově opeře Z mrtvého domu charakterizuje hutný, zatěžkaný rytmus, drsná instrumentace, zdůrazňující žestě a méně častá tónina as moll. V energickém pojetí ostravských filharmoniků pod taktovkou Jurowského se Janáčkova hudba odvíjela jako kulminace plná silných, turbulentních emocí, které evokují lidskou beznaděj a strohý rytmus nucené a ubíjející práce. Kontrastní motivy, zdařile vykreslené v žesťových i dechových nástrojích, nepostrádaly psychologicky vystupňované napětí vězeňského prostředí s veškerou jeho předimenzovanou touhou po odporu a vírou ve vysvobození.

Obdivuhodně svou roli sehrály sólové housle koncertního mistra Janáčkovy filharmonie, v dobré intonační kondici se zde prezentovali také hráči na žesťové nástroje. Pojetí Jurowského hned v úvodu přesvědčilo zdařilou dynamickou výstavbou, výstižně formulovanými tempy a adekvátní souhrou.

Pak přišla skladba, která může s jistou nadsázkou způsobit noční můry. Řeč je samozřejmě o 2. houslovém koncertu Bély Bartóka, mistrovském díle, jež je právem řazeno k nejpozoruhodnějším a interpretačně nejobtížnějším skladbám 20. století. Koncert vznikl na přání houslisty Zoltána Székelye, který jej uvedl v premiéře v březnu roku 1939. Bartókova hudba vyniká neobyčejnou psychologickou intenzitou, která i pomocí výsostně stylizovaných folklorních názvuků vyvolává širokou škálu emocí.

Sólového partu se Alena Baeva zhostila od prvních tónů s obdivuhodným nadhledem a osobním magnetismem. Vzletnému tématu úvodní věty Allegro non troppo houslistka vetkla nádhernou kantilénu, nepřeháněla nijak vibrato, ale zajímavě si pomocí akcentů „vypíchla“ konkrétní detaily frází. Její interpretace vynikala osobitostí, promyšleným názorem a přirozenou muzikalitou, která zasršela kupříkladu v kontrastní lyrické myšlence složené z dvanáctitónové řady. Baeva také perfektně ztvárnila motorické prvky variačního rázu vzdáleně připomínající lidovou melodiku verbuňku a přesvědčila znamenitou technickou úrovní své hry. Ta se projevila naplno v sólové kadenci, v níž s přehledem vysázela všechny tečkované noty a náročné dvojhmaty.

S podobnou jistotou si šarmantní houslistka vedla i v následujících větách. Andante tranquillo s šesti variacemi dýchalo plíživým tajemstvím, jakoby pronikavá psychologie Bartókovy hudby v jejím elektrizujícím podání strhávala všechny škrabošky a obnažila nahé lidství. Akceptace zpěvnosti se projevila ve výstavbě frází, kterým příjemně konvenovaly sólové kreace v dřevech a rytmicky přesné harfě. Třetí věta se nesla ve znamení roztančené stylizace folkloru, která vyzněla pod taktovkou Jurowského spontánně a nonšalantně. Jeden z nejnáročnějších interpretačních úkolů v oboru koncertantních skladeb 20. století zvládla Baeva vskutku výborně. Po celý čas neslevila z kultivovaného hřejivého tónu a báječné artikulace melodických ozdob, které často prostupují sólový part. Hrála vitálně a melodii krásně modelovala, jako by jí tryskala přímo z duše. Ačkoli ji publikum za bezprecedentní výkon třikrát energicky vytleskalo zpět na pódium, skvělá houslistka už přídavek nezahrála. To je také jediný černý puntík, který si ze své veleúspěšné ostravské mise vysloužila.

Sergej Prokojfev vytvořil 7 symfonií v poměrně velkém časovém rozpětí let 1917–1953. Své symfonické tažení zahájil neoklasicky miniaturním skvostem, posléze výhybku odklonil směrem k expresionismu. Neoklasické rysy má 3. symfonie, jejíž hudba zpracovává tematický materiál opery Ohnivý anděl. Ve 4. symfonii Prokofjev vytvořil neoklasický prototyp, který (byť s mírnými modifikacemi) už nikdy neopustil. Symfonie č. 5 B dur, op. 100 vznikla v roce 1944 a její premiéra se odehrála v Moskvě 13. ledna 1945. Oficiální kruhy předpokládaly, že nové dílo symbolizuje „světovou válečnou agónii a triumf“ a vytvoří určitý protějšek „Leningradské“ symfonie Dmitrije Šostakoviče. Nebylo to poprvé, co se šeredně zmýlily, protože implantovat umělcům, jak mají tvořit, končilo vždy nešťastným – a zvláště v Rusku pak někdy i tragickým – nedorozuměním. Pátá symfonie Sergeje Prokofjeva není zrcadlem válečných agonií, vždyť jeho scherzo bylo vypůjčeno z baletu Popelka a sám autor chápal svou symfonii jako dílo svědčící o velikosti lidského ducha. Formálním a tempovým modelem mu byla Šostakovičova Pátá symfonie, hudba je však, co se obsahu i stylu týče, melodicky geniální a neopakovatelně osobitá.

Andante v sonátové formě a lichém taktu ukázalo, že Janáčkova filharmonie s Jurowským toho večera neponechá nic náhodě. Poutavě vyznělo hlavní téma v oktávovém unisonu fléten a fagotů, stejně přitažlivá byla následná souhra fléten a hobojů. Do hry vstoupily důrazně i žestě, které zopakovaly úvodní téma v dramatičtější harmonické polaritě. Impozantně zapůsobila následující věta Allegro marcato scherzo. Jurowski si pohlídal každičký detail také v lyrickém Adagiu třetí věty, která začíná reminiscencí na jeho Alexandra Něvského. Grandiózní finále bylo skutečně velkolepým završením celé symfonie. Forma ronda zde našla důmyslné uplatnění v originálně koncipovaném průběhu, který melodicky zohlednil sólový klarinet i další nástroje. Kompaktním zvukem potěšily jednotlivé instrumentální sekce, včetně smyčců a bicích nástrojů. Hráči Janáčkovy filharmonie toho večera podali opravdu excelentní výkon a zdálo se, že mezi dirigentem a orchestrem jiskří tvořivá synergie a motivace zanechat na pódiu opravdu to nejlepší.

Sluší se rovněž pochválit neotřelou dramaturgii koncertu, který vsadil všechny karty na ikonická progresivní díla 20. století. Jako skutečný trumf se pak ukázala volba sólistky Baevy, která zanechala v Ostravě nejlepší možný dojem. Interpretační výklad, který zvolil Dmitri Jurowski, způsobil, že všechny tři kompozice vyzněly jako svěží, nestárnoucí díla, která zazářila čerstvou silou a nadčasovou invencí. Jednoduše jeden z nejzásadnějších a nejpřínosnějších koncertů ostravské filharmonické sezony.

Foto: Ivan Korč