„Inscenaci má Miriam Němcová hudebně opravdu pevně v rukou.“

„Ke stylu Rossiniho veseloher se přimyká režie Constance Larrieu ideálně.“

„Je hudebním divadlem, které ani ve třetí hodině nedovolí ztratit pozornost.“

Typická italská opera buffa. Virtuózní a barevná, i po dvou staletích stále zábavná. Přesně taková je Rossiniho Popelka v nové inscenaci libereckého operního souboru. Taková, jaká má být, a to rovným dílem díky dirigentce, režisérce i pěvcům.

Páteční premiéra v Šaldově divadle vrátila tohoto skladatele do Liberce po patnácti letech. Popelka je pohádkou, ale ještě víc klasickou operou belcantových parametrů, veselou, rozvernou, děj prezentující v nadsázce a v centru pozornosti mající hudbu. Inscenaci má Miriam Němcová hudebně opravdu pevně v rukou. Počítat orchestru opatrnější předehru nebo potom několikeré zaváhání nebo nějakou nepřesnost nemá v nejmenším smysl. Z devětadevadesáti procent zůstává z prvního představení pěkný dojem z živé, zvládnuté a dostatečně energické hudby, která je tak háklivá na souhru, tempa i artikulaci, že dosáhnout zcela samozřejmě působící brilance není vůbec snadné. Orchestru Divadla F. X. Šaldy pod mimořádně angažovaným vedením dirigentky patří za víc než uspokojivý a opravdu stylový výsledek uznání.

Rossiniho dvacáté z téměř čtyřiceti operních děl mělo premiéru roku 1817, rok po Lazebníku sevillském. Obsahuje zcela typickou autorovu hudbu – jeho chytlavé melodie, obvyklý způsob hudební výstavby, gradace ansámblů, charakteristické nápady a obraty a vždy znovu a znovu působivá překvapení. Je zřejmé, že v některých místech jde v Popelce ještě o něco jiného než o inovaci postupů, o něco jiného než o variace na daný styl a na osobní idiomy – že jde přímo o užití hudby z předchozích oper. Rossini takovou praxi ostatně přiznával. Ale proč ne. Kontext je jiným příběhem nový a jeho hudba je svou invenčností natolik odzbrojující, že není důvodu se nad tím pozastavovat. A evidentně měl natolik dobrý vkus, že užití již napsaného nepřehnal, původního materiálu je také dostatek. Mimochodem, podobně jako v Lazebníku sevillském nebo v Hraběti Orym, i v Popelce integroval libretista do děje bouřku. Jako vděčnou příležitost pro mezihru, pro kontrast – a skladateli evidentně pro potěšení. Zrovna její kompoziční vyřešení je tu zase jiné; podle šablony, ale v jejím rámci nové.

Ke stylu Rossiniho veseloher se přimyká režie hostující Francouzky Constance Larrieu ideálně. Víc než poetickou pohádkou je totiž italská verze Popelky komedií, a tak je jen otázkou dostatku invence, jak moc se potenciál příběhu rozvine a rozehraje, hranice skoro neexistují. V Liberci se podařilo udržet spoustu nápadů a vychytávek v přiměřeném rámci. Dění se ani na chvilku nezastaví, přitom nejde o žádné schválnosti, výplně nebo přehánění. Naopak. Kostýmy z výtvarné dílny Renaty Slámkové nejsou reálné a pomáhají rozpoutat gejzír bufózních situací. Nadsázka je ale v každém okamžiku držena vyváženě a přesně na potřebné hranici.

Příběh rozehrávají dvě fintivé a dcery až trapně samolibého barona; jeho nevlastní dcera Angelina, ponižovaná Popelka, je naopak laskavá. Nenápadným hybatelem hry je tajemný žebrák, ve skutečnosti učitel prince. K jeho spokojenosti nakonec zvítězí spravedlnost, pýcha je potrestána a skromnost odměněna. Princ vystupuje v převleku a jedná za něj jeho lazebník. Právě díky tomu se s motivy křesťanských ctností výrazně prolínají komediální a pohádkové motivy. Všechno je však především idylické, náznakové, nevážné, hravé, divadelní – v pojetí Constance Larrieu rozpohybované do detailů, veselé, rozverné. První dějství, obvyklým hudebním způsobem směřující k vrcholu, graduje režie při usednutí protagonistů k tabuli stejně neodolatelně, jako to dělá v partituře Rossini. Místo je v této hře pro legraci, naparování a zpupnost i pro lyriku a smíření. Režisérka dokázala najít v podstatě obvyklý, ale přesto osobitý přístup. Stejně jako Rossini vytváří nekonečné, ale stále nápadité variace na svou hudbu, i ona nepřidává zbytečné aktualizace, ale s novými a novými podněty se pohybuje v předpokládaném lyricko-groteskním světě. Jako on s potěšením, grácií a nadhledem.

Liberecká scéna není příliš velká, zpěváci ve všech rolích ovládli prostor hlasově i herecky bez výhrad. Premiérové obsazení bylo vzácně vyrovnané. Mezzosopranistka Michaela Zajmi v hlavní roli ostatní nepřebíjí, je i s koloraturami spíše jemnější než muzikantsky dravá, a to i ve velké árii před finále. Vytváří spolu s princem ostatním prvoplánově zábavným postavám příjemný protějšek. Role jejích nevlastních sester nabízejí o to víc příležitostí komediálních, oč méně bohaté jsou -v porovnání k jejímu partu – hudebně. Miroslava Časarová a Petra Vondrová využily příležitost naplno. Skvělý byl herecky i vokálně, tedy kultivovaným plným hlasem, barytonista Jiří Brückler v bravurně napsané a zahrané úloze komorníka Dandiniho, majícího za úkol na přechodnou dobu hrát prince. Andrij Škurhan jako napálený Don Magnifico byl v typické buffo úloze uvolněně neodolatelný, ale role mu vyšla i pěvecky, přestože on sám nesměřuje k basu, ale naprosto jasně k barytonu. Pěkně se zapojil i Jaroslav Patočka jako Alidoro.

Mimořádným dojmem zapůsobil nenápadný Ondřej Koplík, v roli Dona Ramira vynikajícím způsobem obhajující u nás vzácný obor hodně vysoko sahajícího, lehkého, lahodného, ozdob schopného tenoru. Speciálně on dotvrzuje, že liberecká scéna sáhla k Rossinimu s rozmyslem, s vědomím, že má k dispozici vhodně disponované pěvce, bez nichž by Popelka nakonec zůstala více méně jen pokusem. Takhle – s daným obsazením a s daným inscenačním týmem –  je však zdařilým hudebním divadlem, které opravdu stojí za to vidět a slyšet. Které ani ve třetí hodině nedovolí ztratit pozornost.

Foto: Divadlo F. X. Šaldy, Petr Veber