„Michaela Katráková se představila jako umělec s velmi srozumitelným a dynamickým projevem.“

„Plzeňská filharmonie hrála od prvních tónů soustředěně.“

„Katráková v Chambre séparée zaujala temnou barvou hlasu. Její podání nejvyššího dvoučárkovaného „h“ bylo naprosto přesvědčivé.“

Také Plzeň vítá první den v roce již asi podesáté spolu se svým orchestrem. Plzeňská filharmonie připravila pod taktovkou svého šéfdirigenta Ronalda Zollmana zajímavý program napříč žánry a navíc obohacený o vokální složku – k letošnímu „Novoročnímu gala 2020“ byla přizvána jako sólistka mladá operní pěvkyně Michaela Katráková.

V první řadě bych si dovolil vyzdvihnout dramaturgii plzeňského koncertu. Zatímco například Česká filharmonie oslavila Nový rok čtyřmi závažnými díly českých skladatelů a sousední Vídeň vyslechla díla jen dynastie Straussů, v Plzni zvolilo vedení orchestru vedle známých a očekávaných kusů díla, kde se blýskla přizvaná sólistka.

Program zahájila, po obligátních proslovech ředitelky orchestru Lenky Kavalové, hejtmana Plzeňského kraje Josefa Bernarda a primátora města Plzně Martina Baxy, předehra k baletu Stvoření Prometheova Ludwiga van Beethovena. Šéfdirigent orchestru, zkušený Belgičan Ronald Zollman, navodil v úvodu atmosféru přímo nebeského klidu. Plzeňská filharmonie, která mimochodem letošní sezónu slaví 100 let od svých počátků, hrála od prvních tónů soustředěně a díky pevným gestům dirigenta vyzněl i konec díla v absolutní souhře. V průběhu zaujaly dynamické kontrasty díla a jejich přesvědčivé podání.

Následovala první árie večera, Welche Wonne, welche Lust z opery Únos ze serailu Wolfganga Amadea Mozarta. Michaela Katráková se představila jako umělec s velmi srozumitelným a dynamickým projevem. Přestože s orchestrem v Plzni již spolupracovala mj. při jeho Open-air koncertu na Náměstí Republiky, byl bohužel její první vstup pravděpodobně poznamenán nervozitou. Působila místy intonačně rozevlátě a v jednom místě se s orchestrem lehce rozešla. Nicméně její další čísla byla těchto počátečních nejistot ušetřena a sólistka si plzeňské publikum nakonec doslova získala.

Poté zazněla polonéza z opery Evžen Oněgin Petra Iljiče Čajkovského. Plzeňská filharmonie přesvědčila svým kompaktním zvukem. Vynikající výkon podali zejména hráči žesťových nástrojů (trombony a lesní rohy). Dirigent dovedl vytvořit i udržet obrovský tah. Následoval blok z děl Antonína Dvořáka. První Slovanský tanec z II. řady H dur zaujal zejména něžným pojetím své klidné střední části a jejím dokonale zvládnutým přechodem zpět do rychlé. Píseň Struna naladěna ze sbírky Cigánské melodie byla Katrákovou interpretována přímo s národním citem, již v dokonalé spolupráci s orchestrem.

Po Antonínu Dvořákovi logicky zazněly dva Uherské tance Johannesa Brahmse. První, g moll, dal příležitost šéfdirigentu Zollmanovi i ke komunikaci s publikem, když se před nástupem dílu A s čarou otočil na chvíli k publiku a podtrhl tím jakousi autorovu otázku. Výborně, možná až příliš hlasitě vynikly odpovědi fléten, pikoly a klarinetů na hlavní melodii hned v úvodu. V dalším tanci, D dur č. 6, zaujal vroucí zvuk smyčců ve středním díle. Veškeré změny temp proběhly opět kontinuálně. Do žánru operety posluchače přivedlo číslo Chambre séparée Richarda Heubergera. Katráková zde zaujala temnou barvou hlasu. Její podání nejvyššího přítomného dvoučárkovaného „h“ bylo naprosto přesvědčivé.

Po přestávce se program uchýlil k dílům Johanna Strausse mladšího. V klidném pojetí zazněla polka Na Vltavě následovaná árií Mein Herr Marquis z operety Netopýr. Přestože se Michaela Katráková dle svého životopisu věnuje spíše opeře, operetní melodie jsou jí, dle mého, mnohem bližší. Využití velké škály výrazových prostředků a umění jejich rychlého střídání přimělo posluchače po doznění árie k volání „bravo“. V následující vtipně pojaté polce Rychlá pošta vyzněly srozumitelně až do konce sálu plzeňské Měšťanské besedy šestnáctinové pasáže v dřevěných dechových nástrojích. Dalším valčíkem byly Hlasy jara. Katráková vynikajícím způsobem artikulovala střídání staccat a legat, zaujala její naprosto čistá intonace a dlouho držený vysoký závěrečný tón vyzněl nejen čistě, ale i v příjemném vibratu.

Publikum si po tomto čísle, kdy naposledy účinkovala přizvaná sólistka, vyžádalo přídavek. Alleluia z Exsultate jubilate Wolfganga Amadea Mozarta vyznělo – včetně tříčárkovaného „c“ těsně před koncem – vynikajícím způsobem. Konečně na závěr programu byl zařazen obligátní valčík Na krásném modrém Dunaji, před kterým dirigent Zollman spolu se všemi hráči orchestru popřál šťastný Nový rok. Jeho přání bylo o to cennější, že poprvé za dobu, co je v angažmá v Plzni, promluvil před publikem česky. Jak se ukázalo, nebylo to ani naposled, protože v zápětí česky uvedl přídavek – další Straussovu polku. Zde jakoby dirigent omládl, v průběhu totiž sešel z dirigentského pultu a chvíli tak dirigoval.

Asi by novoroční koncert nebyl novoročním koncertem bez Radeckého pochodu Johanna Strausse staršího. Zazněl jako další přídavek s bonusem, že se k orchestru připojilo publikum v rytmickém tleskání. Ronald Zollman dirigoval obrácen do hlediště a podařilo se mu dynamicky odstínit dvě roviny tleskání. Co se mu nepodařilo, byl záměr před koncem skladby přimět publikum tleskat na druhou a čtvrtou dobu, nicméně odměnil posluchače za jejich aktivní přístup tím, že je zvedl ze židlí. Tím si vlastně šalamounsky řekl o standing ovation, dnes již při takových slavnostních příležitostech běžnou záležitost. Budeme se těšit, jaký zajímavý program připraví Plzeňská filharmonie v rámci svého novoročního koncertu příští rok. Novoroční gala 2020 v Plzni se díky výborně hrajícímu orchestru pod vedením jeho šéfdirigenta povedlo.

Foto: Plzeňská filharmonie