pátek, 03 leden 2020 07:50

Praha v rytmu karnevalů

Autor:

„V závěrečné kodě Dvořákova Karnevalu zněl orchestr nádherně celistvě, jak kdyby to nebylo stočlenné těleso, ale jeden jednolitý organismus.“

„Hrůša Suka uvádí na německá a anglosaská pódia, kde není až tak známý, a Praga patří k opusům, které objevuje pro zahraniční publikum.“

„V Sinfoniettě nejen žestě Hradní stráže, ale i žestě České filharmonie, to byla valící se bouře tónů, vyvažovaná lyričností dřevěných nástrojů i dynamickou hrou smyčců.“

 

22

 

Na silvestrovské odpoledne i na novoroční večer byla Praha plná turistů. Na Karlově mostě nebylo k hnutí a i na náměstí Jana Palacha se střídaly skupiny rychlostí japonského šinkanzenu. Zvláště o silvestru mnozí měli legrační čepičky nebo byli jinak vymaškaráděni. Jako na karneval. Většina z nich netušila, že kousek od nich, v Rudolfinu, hraje Česká filharmonie svůj odpolední silvestrovský koncert, kde na programu byla dvě díla pro ten čas s příznačným názvem – Karneval.

Jakub Hrůša se v poslední době objevoval na pražských koncertních pódiích daleko méně, než sám chtěl. Ač na dirigenta mladý, patří k nejvytíženějším světovým dirigentům. Nejenže šéfuje Bamberským symfonikům, ale spolupracuje s většinou nejvýznamnějších světových orchestrů. K tomu přibývá ještě jeho hostování na operních scénách, tak není divu, že se do Prahy dostává méně často. Jak sám prohlásil, silvestrovsko-novoroční koncert by měl zahájit jeho častější spolupráci s Českou filharmonií i s našimi ostatními orchestry v příštím roce. Proto se také aktivně podílel na dramaturgii koncertu. Měla to být pocta našim hudebním velikánům i městu Praze. A byla.

 

13

 

Antonín Dvořák složil tři koncertantní předehry, které původně byly jedním opusem nazvaným Příroda, život a láska. Později Dvořák každou předehru osamostatnil a vznikly opusy V přírodě, Karneval a Othello. V Dvořákově pojetí ovšem Karneval, to nebyl jakýsi candrbál, ale spíše rej života. Vždyť původní název předehry byl Život a teprve později jej Dvořák změnil na Karneval. Tomu odpovídá i vyznění skladby. Celou skladbou se prolíná jedno téma, které zní jak v podání celého orchestru, tak jednotlivých, především dechových skupin. Výrazně se uplatňují i činely, triangl a tamburína. Česká filharmonie Karneval hrála před několika lety pod vedením Jiřího Bělohlávka. Bylo proto zajímavé si poslechnout, jak k provedení přistoupí Jakub Hrůša.

Hrůša jde od úspěchu k úspěchu především díky své hluboké muzikálnosti, velké pracovitosti i schopnosti vcítit se do skladatelova myšlení. Jeho gesta jsou velmi funkční, dokáže dát nástup třeba jen pohnutím prstu a rozmáchlým gestem vybudí celý orchestr. Hrůša pro Karneval zvolil výrazné tempo, přitom ale orchestr neztratil nic z lehkosti i zvukové vyváženosti. Hrůšovo pojetí vyzdvihlo Dvořákovu efektní instrumentaci. To se ukázalo v závěrečné kodě, kde zněl orchestr nádherně celistvě, jak kdyby to nebylo stočlenné těleso, ale jeden jednolitý organismus.

 

4

 

Josef Suk hrál od svých studentských let v Českém kvartetu, se kterým objel celý svět. Stihl při tom i komponovat a do svých skladeb, ani ne dvacetiletý, často vkládal své romantické představy o životě. Projevilo se to především v jeho spolupráci se Zeyerem, ale i v celé řadě dalších skladeb z tohoto období. České kvarteto bylo skoro stále na cestách a mladý Suk často trpěl steskem po domově. Výsledkem jedné takové touhy po domově je, údajně v Lisabonu vzniklý, tvůrčí impulz napsat oslavu města, v němž měl domov. Vznikla symfonická báseň Praga. Suk v ní navázal na velkou smetanovskou tradici symfonických básní, kterou ještě rozvedl obrovskou instrumentací, monumentální stavbou i epikou. Jde o dílo přímo kolosální, programově oslavné, vyžadující obrovský orchestr a celou řadu neobvyklých nástrojů. Přes svou monumentalitu je skladba i plna lyričnosti. Žestě, zvláště lesní rohy, bicí, flétny, vše až obluzující. A závěrečné finále s varhanami, to bylo přímo strhující. Hrůša Suka uvádí na německá a anglosaská pódia, kde není až tak známý, a Praga patří k těm opusům, které objevuje pro zahraniční publikum.

 

27

 

Bedřich Smetana se na sklonku svého života zabýval myšlenkou navázat na cyklus Českých tanců. Chtěl tam zapracovat i postavy a některé scény ze svých oper. Nakonec začal psát Pražský karneval. V té době už byl velmi těžce nemocný a stihl dokončit pouze dvě části Introdukci a polonézu. Premiéry se už nezúčastnil a možná to bylo dobře. Partitura byla špatně připravená, obsahovala celou řadu písařských omylů a přepsání, s mnoha nesrovnalostmi. Na svědomí to měl dirigent premiéry Mořic Stanislav Anger, který provedl plno nesmyslných retuší. Takže dílo propadlo a rehabilitace se mu dostalo teprve díky Karlu Kovařovicovi, který na počátku 20. století použil očištěnou partituru, provedl instrumentační retuše a dílo s velkým ohlasem uvedl. To už byl ovšem Smetana 23 let mrtvý. V padesátých letech bylo vydáno kritické znění původní Smetanovy partitury a v této úpravě se dílo v současnosti hraje. Je slohově příbuzné se Smetanovou periodou šedesátých let, kdy vznikaly symfonické básně Richard III., Valdštýnův tábor a Hakon Jarl. Pro polonézu použil dokonce 48taktový hudební nápad, který si zapsal už v roce 1858, tedy 25 let před vznikem polonézy. Hrůša si v tomto malém dílku vyhrál s dynamikou a orchestr na něj reagoval přesně (pauzy!). Vyzdvihnout je třeba pikolu a flétnu.

 

28

 

Pak na emporu nastoupily trubky, basové trubky a eufonia Hudby Hradní stráže a Policie České republiky, neklamná to známka toho, že zazní Sinfonietta Leoše Janáčka. Sinfonietta je poslední a, troufám si říci, i nejslavnější Janáčkovo symfonické dílo. Napsané na podnět Lidových novin k VIII. všesokolskému sletu, mělo v rámci jeho kulturní části premiéru v Rudolfinu provedenou Českou filharmonií pod taktovkou Václava Talicha. Dnes je v repertoáru všech významných světových symfonických orchestrů a úvodní fanfáry spolu s fanfárami Smetany a Dvořáka patří k těm skladbám, které hraje fanfárový orchestr Hradní stráže při oficiálních státních aktech. Jakub Hrůša pojal Sinfoniettu ve velkém stylu. Nejen žestě Hradní stráže, ale i žestě České filharmonie, to byla valící se bouře tónů, vyvažovaná lyričností dřevěných nástrojů i dynamickou hrou smyčců. Ostré údery tympánů pronikaly až do morku kostí. Jakub Hrůša při děkovačce vyzdvihoval jednotlivé nástrojové skupiny. Zbytečně. Absolutorium zaslouží celý orchestr i trumpetisté Hradní stráže. Skvělý Janáček, skvělý vstup do nového roku.

 

21

 

Po přenosu novoročního koncertu Vídeňských filharmoniků se rozjela na sociálních sítích diskuse, jak rádi by diskutující byli ve Zlatém sále Musikvereinu. Proboha, proč? Rudolfinum by nestačilo? To, co předvedla Česká filharmonie na svém silvestrovsko-novoročním koncertě, bylo na světové úrovni. A vše nejlepší v novém roce popřál Jakub Hrůša česky.

 

5

 

15

 

29

 

32

 

Foto: Petra Hajská

Aleš Bluma

Novinář, muzikolog, historik. 

Rodák z Brna, studoval historii, češtinu, hudební vědu a další obory. Více než tři desetiletí strávil v zahraničí, kde převážně působil v oblasti řízení mimo humanitní sféru. Po roce 1990 byl i zpět ve vlasti nejprve manažerem a pak později mimo jiné redaktorem časopisu Ekonom a Literárních novin, kde psal o vědě a kultuře. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.