„Méně známá verze z roku 1923 s komorním orchestrem. Strohá, vznešená, sváteční.“

„Ondřej Koplík vystoupil jako David. Dominantnějším a plnějším projevem upoutaly Kateřina Kněžíková a Markéta Cukrová.“

„Lukáš Vasilek jako kdyby toto vše nejen věděl a bral v potaz, ale hlavně také silně cítil.“

Pražský filharmonický sbor oslavil pětaosmdesáté výročí neokázale, ryze umělecky. Bez velkých společenských gest, bez proklamací týkajících se české tvorby. Učinil tak hodnotně – krásnou hudbou, mimořádným uvedením Honeggerova Krále Davida. Provedení vedené Lukášem Vasilkem mělo v sobotu v Rudolfinu punc dokonalosti.

Král David má v historii Pražského filharmonického sboru významné místo, patří k těm kompozicím, v nichž se umění tělesa zaskvělo v minulosti na výjimečných koncertech a současně i na stejně ojedinělých nahrávkách. A nejde u nás o dílo tak frekventované, aby jednotlivá uvedení splývala. Se Sergem Baudem a Českou filharmonií vyšel snímek v roce 1987 u Supraphonu, poté, co o deset let dříve ve stejném obsazení vznikl v Praze záznam Honeggerova oratoria Jana z Arku. V případě Krále Davida je však ve hře ještě jeden dost podstatný detail: v repertoáru sboru teď figuruje méně známá verze díla s komorním orchestrem. Strohá, vznešená, sváteční.

Arthur Honegger byl jiný než Francis Poulenc, dnes vnímaný jako druhý nejvýraznější člen pařížské Šestky – umělecké skupiny Les Six. Honegger, mající rodinné kořeny v protestantském Švýcarsku, patřil na poválečné scéně ve francouzské metropoli k avantgardě, ale byl silnou individualitou a na hudbě oceňoval a zdůrazňoval důstojnost, prostotu a vážnost. Je pozoruhodné, jak soustředěnou a střízlivou partituru vytvořil, ačkoli mohl být ovlivněn pozdními romantiky, impresionisty, expresionisty nebo folkloristy, bezstarostností meziválečné zábavné hudby, jazzem, hravým neoklasicismem i novou věcností… Nic z toho v Králi Davidovi pichlavě nevyčnívá. Je to jen a jen hudba pasující ke starozákonnímu tématu; hudba trochu archaizující a současně dostatečně moderní, hudba úsporná ve výrazu, ale ne konstruktivistická a studeně neosobní. A je pozoruhodné, kolik je v ní latentně skryto cudné krásy, zakomponované o tři desetiletí později příbuzným způsobem do jeho Vánoční kantáty.

Pro Honeggera byl Král David intenzivním kontaktem se Švýcarskem. Komponoval nejprve scénickou hudbu ke stejnojmenné rozsáhlé hře uvedené v roce 1923 v Le Théâtre du Jorat – ve venkovské dřevěné budově v Mézières nedaleko Lausanne, kde se programově hrálo divadlo „lidové“, s účastí vyspělého amatérského sboru.

Lukáš Vasilek jako kdyby toto vše nejen věděl a bral v potaz, to pochopitelně ano, ale hlavně také silně cítil. Přísnými gesty držel v sobotu více než hodinovou kompozici ve věcné, nesmlouvavé a neromantické poloze, starobyle vznešené. V dokonalém stylu, v jednom určujícím přístupu. A je také mimochodem pozoruhodné – nemohlo to nepřijít na mysl – kolik pocitově příbuzného „starověkého“ hudebního výrazu našel pro koncepci a vyznění svého oratoria Gilgameš Bohuslav Martinů. Ne nadarmo nasával umělecké podněty ve dvacátých letech právě v Paříži, ne nadarmo i jinde než v jazzu nebo u Stravinského…

Později Honegger své dílo upravoval. Nejznámější je hymničtější „symfonický žalm podle dramatu Reného Moraxe“ z roku 1949. V Praze teď ale zazněla podoba pořízená na konci roku 1923 z divadelní hudby, první podoba koncertní, kratší, s necelou dvacítkou nástrojů, s přidaným vypravěčem. Spoluúčinkovat přijeli členové Vlámského symfonického orchestru. Byli pozorní, každý sám za sebe téměř jako sólista a všichni spolu jako citlivý ansámbl. Provedení počítá se třemi pěvci. Tenorista Ondřej Koplík vystoupil jako vědomě nedramatický David. Dominantnějším a plnějším projevem upoutaly Kateřina Kněžíková a Markéta Cukrová. Sopranistka s čím dál krásněji se probarvujícím témbrem, s emotivním projevem a dokonalým vedením hlasu, altistka obdobně se všemi přednostmi zralého hlasu a umění.

Honeggerův Král David, držící se biblické předlohy, v epickém sledu nabízí řadu dramatických a dějových míst, několik lyričtějších a na klíčových místech hudbu až kostelní vážnosti, blízkou protestantským písním. Partu vypravěče se amplifikovaně ujal Jaromír Meduna s přiměřeně stupňovaným patosem, jaký k průsečíku divadla a výjevů z dějin Božího lidu prostě patří…

Sbor v díle zpívá v podstatě po celou dobu. Měl v zásobě úžasné dynamické rozpětí, výraz pro naléhavost válečných dramat i pro strohost obřadnosti, obsáhl neotřelé melodické bohatství i zákruty moderních kontrapunktů, dal skladbě (nesoucí biblické vzkazy týkající se dějinného směřování a morálky) nesmlouvavou průraznost, nevšední působivost a jedinečný náboj. Další krásný plod soustavné, už dvanáctileté práce Lukáše Vasilka.

Foto: Petra Hajská