pondělí, 24 září 2018 20:27

Tristan a Isolda po pětadvaceti letech

Autor:

 

„Dojem z jednoduché scény a minimálního pohybu postav zůstává čistý a působivý.“

„Heiner Müller se ve čtyřiašedesáti poprvé a naposledy dotkl oboru operní režie.“

„Brucknerův orchestr hrál Wagnerovu podmanivou hudbu s úžasnou dynamickou kázní.“

 

5749300dpi


Nejnovější inscenací lineckého divadla Musiktheater je Wagnerův Tristan a Isolda. Hraje se od poloviny září, a to v koprodukci s Opéra de Lyon jako remake podoby z Bayreuthského festivalu z léta 1993. Do konce kalendářního roku je v plánu ještě pět představení, v lednu a v únoru pak tři.

Tenorista Heiko Börner a sopranistka Annemarie Kremer byli 23. září v prvním reprízovém večeru, týden po premiéře, vynikající. Mají typově ideální hlasy, zpívají a hrají přesně, mají výdrž. Lineckou produkci charakterizuje vysoký hudební standard, za nímž stojí Bruckner Orchester Linz a dirigent Markus Poschner. Pětadvacet let od festivalového ztvárnění opery, kterou tehdy mimochodem dirigoval Daniel Barenboim, je sice v obnovené podobě ve stylu vizuálně přece jen už trochu znát, ale celkový převažující dojem z jednoduché scény a minimálního pohybu postav přesto zůstává čistý a působivý.

 

5743300dpi

 

Důležité však v tomto případě opravdu je, kdo v Bayreuthu Tristana a Isoldu připravil, čí koncepci nyní Stephen Suschke pro Lyon a Linz oživil. Byl to totiž Heiner Müller, východoberlínský dramatik a básník, dnes s odstupem v rámci německé kultury velmi uznávaný, který se ve čtyřiašedesáti, dva roky před smrtí, ve wagnerovské svatyni poprvé a zároveň naposledy dotkl oboru operní režie. Když v roce 1990, tedy bezprostředně po sjednocení Německa, tento umělecký záměr s tříletým předstihem v Bayreuthu oznamovali, byl to od pořadatelů festivalu určitě v mnoha rovinách promyšlený tah. Ať už Wolfgang Wagner, skladatelův vnuk, který festival vedl, čekal kontroverzi, nebo inovaci, skandál, a nebo nové podněty, určitě myslel i na zacelování kulturních propastí, které se vytvořily poválečným rozdělením národa mezi vlivy východních a západních vítězů. Inscenace se zařadila mezi ty, o nichž se opravdu hovořilo, ale samozřejmě že nejen kvůli režisérovi, jemuž někteří předhazovali bezradnost, ale také díky dirigentovi a díky Waltraud Meier a Siegfriedu Jerusalemovi, kteří v plných silách excelovali v hlavních rolích.

Obnovení inscenace před dvěma lety ve Francii a nyní v Rakousku není ani nostalgií, ani oživováním dobově podmíněných a tehdy logicky vzrušujících nových kontaktů mezi donedávna ještě západním a východním Německem, ale připomenutím něčeho jedinečného, co se zařadilo mezi legendy. Heiner Müller inscenoval Wagnerovu mysteriózní hudební báseň na scéně Ericha Wondera a v kostýmech sledovaného módního návrháře Yóhjiho Yamamoty pronikavě jednoduše. Nebránil se nabízejícímu se přístupu, který nechává postavy ve většině scén téměř bez pohybu, protože spoléhá především na působení nekonečně krásné hudby. Je možné uvažovat o vztazích mezi protagonisty příběhu, o tom, jak je režisér cítí a ztvárňuje, ale hraničí to se spekulacemi, jde spíše o proklamace a fakticky jen o náznaky; ostatně děje tu mnoho není, na to, že se jedná o operu z poloviny 60. let 19. století, jde až neuvěřitelně moderně víc o hudební báseň než o hudební drama – nejen v notách, ale i divadelně. V souladu s tím jsou tedy mnohem viditelnější a čitelnější scénografické prvky a postupy včetně svícení; celkové výtvarné pojetí, prostředky navozující atmosféru příběhu. Všechna tři dějství jsou situována do ohraničeného prostoru s prázdnými šikmými plochami, první dějství se odehrává v převládajících odstínech červené, druhé je modré a třetí šedivé. O to výrazněji pak v samém závěru působí pronikání zlatavého jasného světla do naznačeného nehostinného bezčasí.

 

5773300dpi-1

 

Opeře Tristan a Isolda se někdy vytýká, že se v ní jen stojí a hodiny nehnutě zpívá. I bayreuthská inscenace z roku 1993 a její současné oživení, skutečná „archeologie“, má podobu málem oratorní, ale přesto současně tak sugestivní, že takové řešení není na škodu, ale naopak spoluvytváří styl. Pohyb a dění se soustřeďuje do druhého dějství, v němž jako v jediném je scéna plná kulis – kovových brnění, možná pomníků, možná náhrobků, v šikmém světle třeba však i jakýchsi srdcí. Právě v tomto jednání jsou Tristan a Isolda ze svého štěstí vytrženi příchodem krále, jemuž měla Isolda patřit. Dlouhé chvíle, pro které se chvíli předtím intimita jejich zpěvu v láskyplném objetí propadne šikovným nasvícením do tmy, mimo zraky publika, jsou nápadem a momentem, na který vnímavý divák už nikdy nezapomene.

 

DSC1106        

Annemarie Kremer, nizozemská čtyřicátnice, zpívající v Linci Isoldu, je jednou z vůdčích osobností evropského operního provozu. K jejím oceňovaným rolím patří Salome ve Staatsoper v Hannoveru, Ursula v Malíři Mathisovi od Paula Hindemitha v drážďanské Semperoper, titulní role v Korngoldově Zázraku Heliany loni ve Volksoper ve Vídni a ve Freiburgu, Alžběta v Tannhäuserovi v Opéra de Monte Carlo, což byl její wagnerovský debut, určitě také senzační debut ve Velké Británii v březnu 2012 v titulní roli Belliniho Normy… Čeká ji mimo jiné Salome v Aalto Theater v Essenu, Turandot v Theatro Municipal v São Paulu či Tosca v divadle ve Štýrském Hradci. Isoldu ztvárňuje impozantním způsobem. Její hlas je lehce zastřený, správně potemnělý soprán dramatické účinnosti, který je prost tlaku a křiku. Také Heiko Börner, padesátník, je typickým představitelem svého oboru, hrdinného tenoru – potemnělého, těžšího, který se delší dobu rozehřívá; má ale dosud veškerou jistotu i ve vyšších polohách, nemusí se do nich dostávat se slyšitelným úsilím, má příjemnou barvu hlasu. Oba udrželi do finále, každý pro svůj klíčový výstup, dostatek sil a přesvědčivosti. Své role obdařili hlasově na velmi dobrém standardu i další sólisté, typově přesně vybraní - Katherine Lerner, Dominik Nekel, Klemens Sander a Matthäus Schmidlechner.

Brucknerův orchestr, který je v Linci současně divadelním tělesem, hrál Wagnerovu podmanivou hudbu po celý večer s úžasnou dynamickou kázní, měkce a s emocionální intenzitou nepřeháněnou, nicméně přesto jednoznačně vyzařovanou. Pěvce bylo krásně slyšet, bylo jim rozumět. Pomalu plynoucí představení, básnivě ztišené, trvá i s pauzami přes pět hodin. V dokonalé akustice a přívětivém prostředí moderního divadla s tisícovkou míst, otevřeného před pěti lety, jde o zážitek řadící se zcela rovnocenně k nabídce i mnohem zavedenějších evropských operních domů.

 

DSC1102

Foto: Reinhard Winkler, Petr Veber

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.