“Vše se na jevišti odehrává velmi, velmi pomalu. Hluboký smysl má každý pohyb, obraz a jeho postupná, oko-uzlující výstavba.”

“Výjimečně krásným se stal obraz, kdy se zpěváci dotýkali rukou a následně rty tak, že na prknech, co znamenají svět, se objevilo rudé láskyplné srdce se zlatým popraškem…”

“Costanzo se zaskvěl v nádherné něžné barvě a jeho počáteční non vibrato pohladilo i to slunce v pozadí obrazu, ke kterému vystoupal po schůdkách.”

Fascinujícího provedení opery Achnaton od Philipa Glasse v režii Phelima McDermott byla svědkem plná a dychtivá Metropolitní opera v New Yorku a mnoho návštěvníků kinosálů po celém světě. Působivou symboliku světa starověkého Egypta podtrhla ústřední trojice postav a třpytivé výkony sopranistky Díselly Lárusdóttir, kontraaltistky J’Nai Bridges a doslova slunečný kontratenorový part Anthonyho Roth Costanzo. Orchestr vedla Karen Kamensek, čímž si odžila svůj debut v Met spolu s J’Nai Bridges.

Další z přenosů z Metropolitní opery dal s kapkou představivosti pocítit divákům na celé planetě, jaké je sedět v jednom z nejsledovanějších operních domů. Být na skok v Big Apple se podařilo i nám v kině Světozor. Nám uspěchaným, upracovaným a často neschopným pomalu si i vychutnat čaj či kávu uštědřil Glass celkem drsnou lekci.

Zhlédnout Achnatona si žádalo trpělivost a důkladný prožitek výletu v čase a čas také natáhnout. Ve spoustě momentech čas naprosto zmizel. Mohli jsme si jen domýšlet, jak moc do hloubky musela inscenace působit na znamenité sólisty večera. Možná jim Achnaton, Nefertiti, Teje a další doslova rozšířili vědomí. Opakující se motivy, výjevy, ve kterém každý detail byl promyšlený a smysluplný, spolu s maximální pomalostí a hlavně plynulostí pohybů a celkových obrazů daly dohromady jednu velkou rituální výpověď. Opera o třech dějstvích a epilogu z roku 1983, premiérovaná následující rok ve Staatsoper Stuttgart, vypráví o sedmnáctiletém období vlády faraona, který se rozhodl změnit náboženské směrování své říše, a o důsledcích tohoto a jiných rozhodnutí. V úvodu je předznamenán celkový ráz atmosféry opery, způsob práce se scénou a její dokonalou souhrou s perlivou hudbou amerického skladatele. Vykopávají violy, pro něž je Achnaton ojedinělou zkušeností v divadelním repertoáru; housle zde nejsou angažovány, a tak se role koncertního mistra ujímá vedoucí violové skupiny. Glass z počátečního úderného a jednoduchého rozkladu a moll akordu zahušťuje postupně motivek dechovou sekcí, včetně žesťů a nakonec dobarvuje syntezátor, imitující zvuk varhan, které dodávají na vážnosti, vznešenosti a v dalších částech i monumentalitě. Barvy a instrumentace dávají tušit geniální rukopis. Vidíme promítané symboly a “živé” hieroglyfy v podání akrobatické a žonglérské skupiny Skills Ensemble. Osudovost je zdůrazněna repetitivností hudebního jazyka, typického pro Glasse, představitele směru minimalismu.

Po úvodu přichází první dějství, kde jsou diváci svědky pohřebního obřadu krále Amenhotepa III. Jeho duch provází celou operou rolí vypravěče a komentuje dění mluvenou rolí. Té se ujal pěvec Zachary James, který se pro mne nakonec stal nejpůsobivější postavou svou dramatickou deklamací, hlasem jako hrom, vynikajícím hereckým projevem, který opravdu bral dech… Uvěřitelné mu bylo každé slovo. Ten v angličtině nejprve cituje text z Egyptské knihy mrtvých „Open are the double doors of the horizon; unlocked are its bolts.“ Na jevišti se odehrává posvátný rituál ”vážení srdce” zesnulého faraona. Na levou stranu vah je položen zmíněný orgán a napravo pírko. Je faraonovo srdce, potažmo duše lehčí? Vše se na jevišti odehrává velmi, velmi pomalu. Hluboký smysl má každý pohyb, obraz a jeho postupná, oko-uzlující výstavba. Na dramatičnosti okamžiku se podílí bicí sekce, nekompromisní údery bubnů a sbor vyváženého, plného zvuku.

Po pohřbu následuje korunovace nového faraona, Amenhotepa IV. V roli nejvyššího kněze boha Amona se představuje tenorista Aaron Blake, v roli Horemheba barytonista Will Livermann a v roli Aje, otce Nefertiti a faraonova rádce, basový prvek: Richard Bernstein. Všichni tři zpívají rituální hymnus v egyptštině, který má spolu se sborovou vřavou až válečný nádech. Z dokonalé, témeř odhalené postavy člověka z masa a kostí postupně vidíme proměnu v duchovního a absolutního vůdce Horního a Dolního Egypta. Jeho představitel Costanzo poté, co je oděn do honosné róby (mimochodem velmi těžké a v pomalé chůzi hodné zvláštního obdivu) a oficiálně jmenován, vystoupá na své místo, pronese modlitbu a oznamuje v části „Okno zjevení“ své rozhodnutí zavrhnout dosavadní polyteistické náboženství a boha Amona a uvádí v život víru v jediného boha hodného uctívání, boha slunce Atona. Odmítne jméno Amenhotep IV. (=mír Amona) a nazve se jménem Achnaton (=mír Atona). V této myšlence a činu nestojí sám, ale spolu s ním jeho manželka Nefertiti a matka královna Teje.

Rebelsky znějící kontratenorový part Achnatona je umocněn ve zvláštním kontrastu ke kontraaltu Nefertiti. Žena stojí níže než muž, bůh slunce. Královna matka však oba hlasy zastřešuje svým lehkým vznosným vysokým sopránem. Poprvé zpívá trio dohromady a posluchač se nemůže ubránit myšlence, že paměť zpěváků zde musí fungovat úplně jinak než na běžné bázi, kdy se hudba vyvíjí ve frázích tvořících přirozenou tektoniku. Achnaton je plný ostinátních úseků, které zavrtávají posluchače do sedaček svou hypnotičností. Není však „pořád stejná“, jak by se mohlo na první pohled zdát. Má gradace, vrcholy, na kterých audiovizuální obraz dlouho dlí, po zarytí se pod kůži nastává uklidnění. Glassova stavba je v zápisu nekompromisně promyšlená a žádná nota není zbytečná. Každá scéna inscenace vychází do puntíku z muziky, včetně akrobatických kousků žonglérů s míčky přesně do rytmů. Aktéři jsou oděni do kostýmů upnutých na tělo, symbolizujících něco mezi rozpraskanými hliněnými těly a mumiemi. Ve výrazně osvětleném okénku trojice zpěváků vysílá zprávu o své moci a vyjde za nimi slunce. Minimalistický obraz, který mluví za vše, spolu s údery celesty.

Druhé dějství a první rok Achnatonovy vlády se nacházejí ve znamení vymítání starého náboženství. Faraon a matka královna Teje v chrámu ztrestají kněží, kteří se nechtějí podřídit změnám a nadále vykonávají staré náboženské obřady. Zde konkrétně nejprve nejvyšší kněz zpívá hymnus bohu Amonovi. Aaron Blake svým jistým, šťavnatým tenorem dával najevo nezdolnost svého stávajícího přesvědčení. Achnaton a Teje poté ve své roli soudců nad provinilci zpívají se sborem pasáž nasazovaných tónů ve velmi výrazném rytmu střídajícím dvoudobý a třídobý takt, hluboké žestě barví hudbu do drsna. Dřevěné dechy kontrastují rychlými rozklady akordů… – a chvílemi si připadám jako ve filmu na bázi Star Wars. Opět jsem obdivovala paměť sólistů, kdy bez zaváhání sázeli opakování vokálů, a výdrž Díselly Lárusdóttir v nárazech ve výškách, uvolněných a křišťálově čistých v intonaci i ve zvuku samotném, příjemném v rejstříku, kde už se většinou prostě, bez nadsázky, „křičí nad hlavou“.

Jedním z vrcholů produkce se stala milostná scéna Achnatona a Nefertiti. Postavy, oděné do červené látky, táhnoucí se za nimi po celém podiu, zrcadlově se k sobě přibližující tak pomalu, jak jen to jde. Natáhnout čas s milovaným… Duet, klenoucí se nad ostinatem rozložených akordů, měl cosi z barokní dramatičnosti a kouzlo „prohozených“ hlasových poloh a disonancí malých sekund působily fantasticky. Včetně pomalého měkkého polibku obou zúčastněných. Basklarinety a tuby uzemňovaly jemný, něžný cit, demonstrující sílu, upřímnost a nerozlučitelnost dvojice. Costanzo zde zněl místy o něco ostřeji a lehce rušivé pomalejší vibrato „kmitalo“ ve větším intervalu, než by bylo mým uším příjemné.

Nicméně nelze upřít oběma dokonalou práci s dechovou oporou, odehrávající se v horní polovině těla a spodních žebrech. Opět jsem si uvědomila, jak moc přínosné je učit se od znamenitých zpěváků, nejen pro dechaře, ale pro všechny, kteří chtějí žít. Výjimečně krásným se stal obraz, kdy se zpěváci dotýkali rukou a následně rty tak, že na prknech, co znamenají svět, se objevilo rudé láskyplné srdce se zlatým popraškem…

Rozpojení dvojice se událo opět za maximálně pomalých pohybů a následovala taneční a akrobatická scéna, kdy duch Amenhotepa III., Achnatonova otce oznamuje faraonův záměr vystavět nové město ke slávě Atona. V živelném tepu, opepřeném paletkou bicích nástrojů opět převažovaly mollové akordy, které zajímavě barvila pikola ve výborné intonaci, což v pasážích těchto delších tónů a unison je opravdovou lahůdkou a výzvou pro hráče. Žongléři znovu předváděli své umění a synchronicita jejich pohybů s hudbou ústila ve velmi příjemný pocit něčeho, co je přesně na svém místě. Záhy fagot nabídl melodii, kterou převzal hoboj a poté smyčce s měkkým doprovodem trubek. Introdukce k vrcholu opery a zkoušce nejen hlasových schopností kontratenoristy. Ve veliké árii Achnaton zdůrazňuje, že jeho záměr nepochází z hlav a úst jeho poradců, ani jeho manželky, nýbrž přímo od boha Slunce. Flétna a trubka se střídaly a prolínaly s partem sólisty. Costanzo se zaskvěl v nádherné něžné barvě a jeho počáteční non vibrato pohladilo i to slunce v pozadí obrazu, ke kterému vystoupal po schůdkách bez toho, aby se podíval pod nohy, a jeho oranžový plášť zářil spolu s jeho sebejistotou a důvěrou v to, že si ho nepřišlápne a nespadne ze schodů. Nemluvě o jeho modlitbě k bohu a chvalozpěvu směrem k daru a projevům života na zemi. Hluboká úcta se mísila s pokorou výkonu Costanza, který vnitřně zjevně absolutně splynul s rolí. To, že si kvůli ní oholil hlavu, byl jen takový vedlejší produkt a normálně velký krok k takové změně se stal jakoby úplně zanedbatelným a samozřejmým.

Bonbonkem je Žalm 104 v hebrejštině, zpívaný sborem za scénou, který zněl jako echo při stoupání faraona po schůdkách. Úžasný Glassův nápad docílil maximální monumentality a symbolicky se propojil s dobou o několik století napřed (Sen Achnatona si však musel na svou realizaci počkat). Chorál zněl v doprovodu pizzicat hlubokých basů a legatech violové sekce. Předlouhý, nejkrásnější vizuálně-výtvarný moment opery, Achnaton s rudým kotoučem za scénou, který předčí ve svém působení všechny epické filmy a hollywoodské kasovní trháky, sledovali přítomní se zatajeným dechem. A mistrná schopnost instrumentace Phillipa Glasse se předvedla v celé své parádě.

První výjev třetího dějství nás vezme za zvuků dvou hobojů d‘amore do posledního roku Achnatonovy vlády, za zdi paláce nově zbudovaného města. Královská rodina se rozrostla o šest dcer, tři sopranistky a tři altistky. Hluboké žestě a kontrující osudové kmitání „varhan“ v rozsahu oktávy e-h-e dávají tušit, že čekáme na nejhorší. Pád Achnatona i jeho pokusu o náboženskou revoluci, na kterou nebyla tehdejší společnost nastavena. Těžko říct, zda by se stalo jinak, kdyby se nezabarikádoval ve svém městě a nenechal své království ležet ladem… Duch Amenhotepa III. opět komentuje situaci a mlčení krále na četné prosby jeho lidu o pomoc v boji proti nepřátelům. Napětí se stupňuje a nejvyšší kněz Atona, Horemheb a Aj štvou a vedou lid proti královské rodině. Dramatická část se sborem a kněžími, zpívajícími v akkadštině, nabírá na obrátkách. Akordické glassovské pulsy vykreslují nevyhnutelné. Nakonec jsou brány a město samotné dobyty, dcery Achnatona a Nefertiti od nich odtrženy a faraon je zabit. V části Trosky Achnatonův otec drží mrtvého syna v náručí a lamentuje. Zachary James tak činí hluboce emotivně a jako kdyby měl v rukou ono pírko z počátečního pohřebního rituálu. Korunován je nový faraon, mladičký Tutanchamon a polyteismus se vrací.

Celá opera je charakteristická úctou k historii a symbolům staré egyptské říše, včetně kostýmů, které však přesto nepostrádají originalitu a kreativního ducha. V hudbě tento fakt představují zejména rytmy inspirované východem a archaicky znějící časté souzvuky čistých kvint a oktáv. Vtipné jsou některé detaily, dodávající scéně moderní šmrnc, například korunovaný Tutanchamon v teniskách, což ale vůbec nepůsobí jako pěst na oko. Propojení s naší dobou je dosaženo ve scéně před epilogem, kde skupinka vědců či studentů poslouchá přednášku egyptologa či jednoduše odborníka na historii tamních končin, který komentuje místa s archeologickými nálezy. Poté zaznívá zmíněný epilog a trio „velké trojky“ a sboru duchů zesnulých jako dozvuky starého světa a jeho ruin, které nás svou energií a obdivuhodnou civilizací nepřestávají fascinovat.

Operou Achnaton uzavírá Glass svou symbolickou trilogii o velkých osobnostech historie. “Einstein on the beach” o slavném vědci či “Satyagraha“ (pod jejímž provedením v Met v roce 2008 je také podepsán Phelim McDermott) o Mahátmovi Gándhím. Všechny spojuje myšlenková linie o vlivu spirituality a jejích hodnot a toho, co lidstvo pohání. Achnaton je meditativní mystickou cestou, která nás může inspirovat i k umění povznášet denní rutinu na rituály. V neposlední řadě je sdělením pro současnou společnost, že zpomalení není zastavením či stagnací. Opera je nadčasová hudebně i scénicky. Bohatá a přitom prostá, dramatická i lyrická, realistická s nádechem už už opětovně dosažitelné hodnoty. Představuje stoupání každého z nás a touhu dotknout se paprsků božství… Kéž by srdce nás všech byla lehčí než pírko!

Foto: Aerofilms