„Dalším určujícím prvkem inscenace je přítomnost loutek. Byl to nápad vpravdě geniální.“

„Střet dvou světů, který se podařilo jistou rukou vyjádřit už v libretu i hudbě a který i režie neomylně vyhmátla a nelítostně zdůraznila.“

„Vypadá skoro jako mladý Pavarotti a v krásné poloze mezi lyrickým a spinto oborem mu to zpívá nádherně, lahodně.“

Pucciniho Madama Butterfly je skutečná klasika. Inscenace Metropolitní opery, která byla předmětem sobotního přímého přenosu do kin, je tamní stálicí. Hraje se od roku 2006 a je tak dokonalá, že hovořit o klasice je málo. Aspiruje na to, stát se meřítkem ideálu. Především díky vizuální stránce, výtvarně čisté, minimalistické, ale přesto krásně barevné, stylové, výstižné a mimořádně funkční. Ale neméně hluboko zasáhla vnímavého diváka a posluchače emocionální síla hudby a vrchovatě profesionální pěvecké výkony.

Režisér Anthony Minghella, mimochodem držitel Oscara za film Anglický pacient, pojal Pucciniho operu z prvních let dvacátého století jako ryze komorní příběh – a to takovým způsobem v souladu s hudbou, že opravdu není divu, že je toto dílo pravým operním hitem. Detaily, které posluchači umožňuje v plnosti zachytit, vidět a prožít jen a jen přenos do kin, ať už přiblížením a výřezy, nebo díky neméně promyšleným střihům, účinek pochopitelně podporují a zvýrazňují.

Od prvních okamžiků, kdy se otvírá při příchodu výrazně jednobarevné pozadí, připomíná scéna širokoúhlý film. Za ohromující, ale přesto velmi jednoduchou koncepcí stojí scénograf Michael Levine; ale bez hodně „japonských“ kostýmů a bez choreografie a svícení by dojem nebyl zdaleka komplexní. Produkce je dosud moderní, v dobrém slova smyslu spektakulární, ale nikoli opulentností prostředků: naopak, výraznými jednotlivostmi, celkovou prostotou, nápady. Ať už jde o jedinou sborovou scénu s příbuznými v prvním dějství, která je skutečnou podívanou, o milostný duet ve tmě s lampiony plujícími vzduchem, o hromady rudých květů nebo důmyslný systém několika řad posuvných zástěn, které vytvářejí iluzi domu a pomáhají přiblížit dění na velkém jevišti blíž k divákům a učinit příběh opravdu intimním; a které také umožňují až překvapivé odchody a příchody postav. Jen velké zrcadlo v pozadí scény vynikne naopak spíše při sledování opery živě v divadle; kamery s ním nepracovaly téměř vůbec.

V druhém a třetím dějství je dalším určujícím prvkem inscenace přítomnost loutek. Jsou přidány i tam, kde to libreto nevyžaduje, ale byl to nápad vpravdě geniální. Inscenátoři se nechali téměř doslovně inspirovat japonským historickým divadlem bunraku. Loutky i v něm, jako zde, vodí vždy tři lidé. Na scéně Metropolitní opery díky tmavým kostýmům a zakrytým tvářím většinou, v kontrastu s otře nasvícenou loutkou, téměř splývají s pozadím. V kině je kamery v detailech odhalily divákům víc, než by bylo ideální, ale účinek přesto zůstal: jde nejen o divácky vděčné a přitom plně stylové obohacení dění na scéně, ale především o silně emotivní okamžiky. Loutka tříletého chlapce s japonskými rysy, ale v malém americkém námořnickém oblečku, je v interakci s matkou dojemná; a když zůstává nakonec sám, mává vstříc otci, který si ho má odvézt, malou americkou vlaječkou. I tady tvůrci dokázali nepřešlápnout jemnou hranici vkusu. Loutkoherci ze souboru Blind Summit Theatre odvádějí neuvěřitelně dokonalou práci. Nejen ten, které vede svýma rukama nožičky a musí se proto pohybovat po jevišti po čtyřech, ale i ostatní dva, mající na starosti hlavičku a ruce. A ti, kteří na začátku třetího dějství musí s loutkou Čo-Čo-San sledovat pohyby živého tanečníka, mají snad ještě těžší úkol.

Koncepce zdůrazňuje vším, od kostýmů po vedení herců, propastné rozdíly v kultuře a mentalitě. Nejde jen s osobní bezohlednost a pak pozdní prohlédnutí námořníka Pinktertona, ale přímo o střet dvou světů, který se podařilo jistou rukou vyjádřit už v libretu i hudbě a který i režie neomylně vyhmátla a nelítostně zdůraznila. Aniž by ovšem sáhla k naturalistickým, expresionistickým či jinak trýznivým prostředkům. Jde sice o hluboce bolestivé, veristické a tragické drama, ale přesto ještě stále do určité míry lyrické. Inscenátoři zůstali vzácně ve shodě s Pucciniho hudbou.

Hlavní roli se ctí zazpívala čínská sopranistka Hui He, v roce 2002 druhá ve světové soutěži Operalia a od té doby na Západě požívající značného renomé. Zpívá také Aidu nebo Tosku, dává tedy i důvěřivé a o to víc později zraněné dívčí postavě gejši Čo-Čo-San, zejména ve třetím dějství velkolepý, nesmírně prožitý a působivý tragický podtón. Americký tenorista Bruce Sledge v roli debutoval, navíc na ohlášený záskok, ale není mu co vytknout, snad jen zdánlivě zbytečné projevy občasné osobní, nikoli hlasové nejistoty, které kamery nemilosrdně odhalí: polykání, kradmé pohledy k dirigentovi. Vypadá skoro jako mladý Pavarotti a v krásné poloze mezi lyrickým a spinto oborem, dosud blíž k lyrickému pólu, mu to zpívá nádherně, lahodně. Barytonista Paulo Szot v této produkci ztvárňuje amerického konzula přirozeně a lidsky, má k tomu pěkně rozložitý měkký a bohatý pěvecký projev; v řadě jiných případů jde o trochu bezradnou divadelní figuru, tady tomu tak nebylo. Čtvrtou, ale rozhodně ne poslední je americká mezzosopranistka Elizabeth DeShong. Byla nenápadnou hvězdou celého představení. Služebná Suzuki jako přiměřeně velká dramatická postava s podmanivým hlasem… Dirigent Pier Giorgio Morandi vedl představení nenápadně, bez okázalého patosu, ale ve výsledku velmi působivě. A při posledních srdceryvných akordech v pucciniovských unisonech nenechal snad jedno oko suché. K téhle opeře to patří.

Rozhlasové přenosy se z Metropolitní opery v New Yorku konají od roku 1931. Eurorádio – a tehdy hned i Československo – se poprvé připojilo v prosinci 1990. Do televize Met přímými přenosy vstoupila v roce 1977. A do kin před třinácti lety, v roce 2006. Nová technologie, nová tradice, jednoznačně i cosi jako nový umělecký žánr. Projekt MET – Live in HD vynesl toto divadlo definitivně do centra globální pozornosti. V sobotu bylo opět jasné, že právem.

Foto: Aerofilms, Petr Veber