„O vskutku majestátní a sváteční zahájení se postaral soubor o čtyřiadvaceti žesťařích.“

„V prvé řadě nutno vyzdvihnout senzačního dirigenta – Stanislava Kummera.“

„Až na zcela ojedinělá místa hrálo zcela čistě, což může znít jako zbytečná poznámka, ale u mladého souboru to není samozřejmost.“

V pátek nastal na brněnské konzervatoři dlouho očekávaný sváteční den – den oslav 100 let od založení školy. Během odpoledne se konalo setkání absolventů a současných i bývalých pedagogů Konzervatoře přímo v budově školy, kde byla hlavním lákadlem prohlídka nového Koncertního sálu Leoše Janáčka, který byl zakladatelem školy. Na 18 hodin byl pak naplánován slavnostní koncert v Janáčkově divadle.

Program koncertu byl tematicky složen převážně z děl Leoše Janáčka: Sinfonietta, smyčcový kvartet Listy důvěrné a suita z Příhod lišky Bystroušky. V druhé půli pak zazněl Dvojkoncert pro housle a klavír Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Na koncertu účinkovali kromě současných studentů školy také pedagogové a absolventi, a to v roli sólistů i dirigentů. Celý večer provázel slovem populární moderátor Aleš Zbořil, většině diváků známý především z vědomostní soutěže AZ kvíz, který se své role zhostil s grácií a přirozeností.

Vadou na kráse koncertu, která řadě návštěvníků podstatně znepříjemnila začátek večera, byla poněkud pokulhávající organizace v otázce usazení v sále. Z nějakého důvodu se organizátoři rozhodli neprodávat vstupenky na konkrétní místa, na což jsme ale byli při koupi upozorněni, takže jsme počítali se systémem „Kdo dřív přijde, ten dřív mele.“ – teda „…sedí“. Při vstupu do sálu jsme byli slečnou u dveří jemně upozorněni, že si můžeme sednout kamkoliv, kde nejsou cedulky (čili nějaký systém rezervací tu zjevně fungoval). – „Žádný problém“, říkali jsme si. Pak jsme ale sestoupili o několik schodů níž a otevřel se nám výhled na pole modrých sedaček obsypaných cedulkami, a to v celém přízemí. Naštěstí jsme přišli skutečně zavčas a rychle zpozorovali, že v první lóži těsně sousedící s vrcholem schodiště je bezcedulková zóna. Tento krok nám pak zajistil nejen pohodlné sezení, ale také strategické místo, odkud jsme mohli pozorovat reakce všech, kteří přišli po nás. Návštěvníci stoupající z přízemí do prvního patra skrze sál a marně hledající jakékoliv místo, kde by se složili, pak obvykle u nás nahoře, vysíleni dlouhou cestou po schodech, utrousili nějakou poznámku k nastalé situaci. Byli jsme tedy postupně svědky vět: „To jsem nečekal.“, „Všude jsou cedule.“, „To je trapný.“, „Tak budeme sedět na schodku jako zamlada.“ nebo „Tak jsme se prošli…“. Popravdě nám bylo záhadou, komu je vlastně téměř celé přízemí vyhrazené, jelikož uvaděči zběsile zvonili k začátku koncertu a na sedačkách stále trůnily pouze cedulky. Uběhla ale přesně akademická čtvrthodinka po ohlášeném začátku koncertu a místa se skutečně zaplnila. Koncert mohl začít.

O vskutku majestátní a sváteční zahájení se postaral soubor o čtyřiadvaceti žesťařích (z toho osmnácti trubkách!) a jednom tympánistovi pod vedením Aleše Podařila, který je absolventem Konzervatoře Brno stejně jako JAMU. Tolik žesťových nástrojů pohromadě se opravdu málokdy vidí (pokud se 28. října pravidelně nedíváte na předávání státních vyznamenání), takže slyšet naživo Sinfoniettu (byť zkrácenou na fanfáry) je svým způsobem unikum. Pro tuto příležitost se sešli zástupci žesťové sekce z celé řádky českých hudebních institucí: Národní divadlo Brno, Městské divadlo Brno, Česká filharmonie, Filharmonie Brno, Ústřední hudba Praha, Státní opera Praha, PKF-Prague Philharmonia, Moravská filharmonie Olomouc, B-Side Band, základní umělecké školy Tišnov, Ořechov, Kuřim, Znojmo a Slavkov… a pochopitelně Konzervatoř Brno.

Po úvodních fanfárách si vzal slovo současný ředitel Konzervatoře Brno Pavel Maňásek, který pronesl krátkou řeč o oslavách školy, novém sále a směřování celé instituce. Krátce k publiku promluvil také hejtman Jihomoravského kraje Bohumil Šimek. A pak už mohla opět promlouvat sama hudba.

Na pódiu se objevilo Janáčkovo kvarteto, těleso založené roku 1947 přímo na brněnské konzervatoři. Pochopitelně nepřišlo v zakládajícím obsazení, nýbrž ve složení Miloš Vacek (první housle), Richard Kružík (druhé housle), Jan Řezníček (viola) a Břetislav Vybíral (violoncello). Všichni jmenovaní jsou zároveň současnými pedagogy Konzervatoře. Kvarteto předneslo třetí a čtvrtou větu z Janáčkova druhého kvartetu s názvem Listy důvěrné a to, že se vzhledem k názvu tělesa jedná o jeho obligátní a stálou repertoárovku, dokázali už tím, že usedli na pódiu ke hře zpaměti. Nelze říct, že by usazení v přední části pódia zvuku tělesa kdovíjak prospívalo. Dynamicky byl proto zvuk poněkud plošší, přestože hráči se evidentně nijak nešetřili, nicméně divadlo ani nedutalo, takže skladba proběhla bez šumů a ruchů, které by bránily poslechu. Pro pedagogy školy muselo být účinkování na této akci a před publikem plným hudebníků, kolegů i studentů sice velmi potěšující, ale jisté také dost svazující, což mohlo být příčinou občasné intonační nepřesnosti. Kvarteto však na konci svého účinkování sklidilo zasloužený, velmi hlučný potlesk.

Své učitele pak na jevišti vystřídali současní studenti Konzervatoře Brno v obsazení symfonického orchestru. Pod taktovkou Stanislava Kummera, rovněž absolventa a pedagoga školy, provedli suitu z opery Příhody lišky Bystroušky v úpravě Františka Jílka. V tomto čísle je v prvé řadě nutno vyzdvihnout senzačního dirigenta. Stanislav Kummer řídil mladý orchestr jistým a zřetelným gestem. I ze vzdálenosti několika desítek metrů byl jeho záměr zcela jasný, o co více pak přímo z pozice hráče. Členové smyčcové sekce by však měli svého dirigenta ještě lépe následovat zejména v otázce dynamiky. Navzdory jasnému gestu dirigenta netlumili hru tak, jak měli, aby vyniklo například klarinetové sólo. Jinak byl však jejich výkon obdivuhodný, zvlášť v interpretaci komplikovaného Janáčka.

Po přestávce Janáčka nahradil jeho starší kolega Felix Mendelssohn-Bartholdy se svým Dvojkoncertem pro housle, klavír a orchestr d moll o třech větách. Symfonický orchestr, oproti Janáčkovi značně prokrácený v dechové i bicí sekci, doplnili sólisté František Novotný (housle) a Igor Ardašev (klavír). Na dirigentský stupínek se tentokrát postavil Jakub Klecker. Všichni tři pánové jsou absolventy Konzervatoře. František Novotný je nositelem bezpočtu mezinárodních ocenění, autorem řady nahrávek a na kontě má spolupráci s předními symfonickými orchestry. Kromě toho je v současné době pedagogem JAMU v Brně a VŠMU v Bratislavě. O Igoru Ardaševovi lze říct vlastně totéž s tím rozdílem, že těchto úspěchů dosáhl ve hře na klavír a vyučuje pouze v České republice. Kromě sólové komorní a orchestrální hry vystupuje také v duu, obvykle se svou chotí Renatou Ardaševovou. Jakub Klecker je zástupcem mladší generace, nicméně na kontě má úspěchy nemenší a českému publiku ho snad ani není třeba představovat. V současné době je hudebním ředitelem Národního divadla moravskoslezského, šéfdirigentem Moravské filharmonie Olomouc, dirigentem Národního divadla Brno, sbormistrem dětského sboru Kantiléna při Filharmonii Brno a v neposlední řadě i pedagogem JAMU v Brně.

Pod jeho rukama se Symfonický orchestr Konzervatoře Brno proměnil v geniální doprovodný aparát kouzelně dokreslující mistrovskou hru a souhru obou sólistů. Dirigent orchestr vybudil k ještě větší dynamické škále a krásnému vedení frází. Těleso bylo oběma sólistům po celou dobu zcela vyrovnaným partnerem. Až na zcela ojedinělá místa hrálo zcela čistě, což může znít jako zbytečná poznámka, ale u mladého souboru to není samozřejmost. Pouze v druhé, pomalé větě docházelo v dechové sekci k určitým rytmickým nepřesnostem, což jen stvrzuje, jak důležité je, aby se studenti konzervatoří, přestože aspirují na dráhu sólisty, školili i ve hře orchestrální, neboť pro většinu z absolventů se beztak orchestr stane, alespoň na určitou část jejich života, denním chlebem. Souhra s ostatními hráči a přivyknutí dirigentskému gestu je zcela nedílnou součástí dovedností, ke kterým by studiem na hudebních školách měli žáci dospět.

Dvojkoncert byl právem a zcela adekvátně zvolen za vrchol večera, neboť jím skutečně byl. Zkušení interpreti i elévové hudby podali zcela profesionální výkony, sklidili standing ovation, a jsou tak příslibem do další stovky naší Konzervatoře.

Foto: Janáčkovo divadlo, Konzervatoř Brno, archivy J. Kleckera, Janáčkova kvarteta