„Interpretka opakovaně rozeznívala nástroj se stejnou péčí a soustředěností.“

„Ponořena do světa tichého hraní vtáhla do něj i své publikum.“

„Juulia Pölönen prokázala znamenité interpretační dovednosti. Nástroj se v jejích rukou rozzářil širokou škálou barev.“

Katedra skladby Akademie múzických umění v Praze nabídla ve středu 30. října koncert s podtitulem Most Praha – Helsinky. V Galerii HAMU měli posluchači jedinečnou možnost vyslechnout soudobé skladby pro finský národní nástroj kantele – nástroj drnkací, podobný citeře. Autoři Matthew Whittall, Michaela Augustinová, Patrik Kako, Jovanka Trbojević a J-T Vesikkala Wittmacher dali nahlédnout do své tvorby, v níž excelovala protagonistka celého večera – interpretka Juulia Pölönen. Absolventka Sibeliovy akademie Univerzity umění v Helsinkách, působící zejména jako interpretka soudobého repertoáru a učitelka hry na kantele, opakovaně rozeznívala nástroj se stejnou péčí a soustředěností.

Již při vstupu do Galerie mne nadchlo prostorové uspořádání sálu. Oproti běžné praxi byli posluchači usazeni do půlkruhu po levé straně, zády k oknům vedoucím na nádvoří; interpretku tak měli v těsné blízkosti přímo před sebou. Tato varianta práce s prostorem měla pozitivní dopad nejen na výsledný zvuk, ale i na celkové vyznění koncertu, který se uskutečnil v takřka rodinné atmosféře.

Všechny skladby večera zazněly prostřednictvím moderní koncertní verze kantele disponující děvětatřiceti strunami. Hned úvodní Improvizace na starou ruskou píseň nastínila posluchači zvukový svět, který jej bude provázet po celou dobu koncertu. Improvizovaný tok tónů vnášel do sálu atmosféru až meditativního charakteru. Ponořena do světa tichého hraní, vtáhla do něj interpretka i své publikum.

Matthew Whittall, autor kanadského původu žijící v Helsinkách, se ve své skladbě The wine-dark sea II z roku 2011 vyznává z lásky k oblasti Středomoří. V desetiminutové kompozici programního charakteru pracuje se změnami rytmu a velkým množstvím pauz. Barevně skladbu ozvláštnil užitím tremol a flažoletů. Výrazným prvkem byly neustálé návraty opakovaného tónu a jejich střídání s pasážemi evokujícími „slunce zrcadlící se ve vlnách“. Skladba působila příjemným zasněným dojmem a plně zaměstnávala posluchačovu představivost.

Českou tvorbu reprezentovala skladba Sudoku autorky Michaely Augustinové, která zazněla ve světové premiéře. Několikaminutová kompozice rozdělená do čtyř částí (Tree, Star, Heart a Windmill) vznikla na podkladě číselných řad ze sudoku se stínovými obrazy, jak sama autorka přibližuje v programové brožuře. „Tónové výšky jsou v závislosti na číslicích striktně přiřazeny, v každé části však podle jiného systému,“ uvádí skladatelka. „Tmavší políčka, která tvoří v každém z použitých hlavolamů specifický obraz, jsem zvýraznila užitím jiné nástrojové techniky. Ostatní hudební parametry zpravidla zůstávají volné…“. Krátké skladbičky v rozsahu miniatur vyzněly jako celek stmeleně a míra kontrastu mezi jednotlivými částmi působila spontánně a přirozeně. Celkový dobrý dojem nepokazila ani nutná výměna prasklé struny po třetí části, za což interpretka sklidila bouřlivý potlesk.

Ve světové premiéře zazněla rovněž kompozice funktionslust. Patrik Kako, pocházející ze Slovenska, napsal tuto skladbu přímo pro Juulii Pölönen. K ozvláštnění zvuku zvolil užití trsátka a dokonce i smyčce. Tím ozvláštnil celý program večera a jeho kompozice se stala velmi nečekaným a osvěžujícím momentem. Autor představil vlastní báseň, kterou jsme vyslechli v podání samotné interpretky. Ta nás překvapila sebevědomým hlasovým projevem hned při razantním nástupu skladby a dále si získávala nové sympatie přirozeně působící deklamací anglického textu. Přítomnost nepatrně se proměňující elektronické složky dávala vyniknout zvuku kantele i hlasu umělkyně. Nemohla jsem se však ubránit myšlence, že i bez elektroniky by tato skladba mohla být zajímavou svébytnou kompozicí.

Následujícím bodem v programu bylo Lento pro sólové kantele skladatelky Jovanky Trbojević (1963–2017). Kompozice z roku 2001 sestávala z neustálých obměn třítónových motivů. Pozornost na sebe strhávaly glissandové clustery, údery na struny nebo typický zvuk pružiny kuličkového pera připevněné na nejhlubší struně. Charakteristickým rysem skladby bylo brumendo interpretky, především v nižší a střední hlasové poloze, které se místy dokonale prolínalo se zvukem nástroje. Svět, do kterého nás autorka pozvala, byl barevný, laskavý a oduševnělý.

Světovou premiéru měla i poslední skladba večera Mind Crimes od J-T Vesikkaly Wittmachera (*1990), kterou vytvořil v tomto roce. Rodák z Helsinek a současný doktorand Katedry skladby HAMU ve své kompozici hlouběji zkoumá zvukové možnosti nástroje kantele. Přítomnost elektronické složky měla za úkol zrcadlit sebemenší detaily nástrojové hry. Autor ke hře využil nejrůznější předměty: štětec, karton nebo ruční miniventilátor a interpretka vše s bravurní zručností střídala. Elektronická složka zaujala poměrně dominantní úlohu a zvuk kantele místy trochu upozaďovala. To ovšem působilo v kontextu celého večera velmi dobře. Skladba vyzněla suverénně a byla plnohodnotným závěrečným číslem koncertu.

Za tmelící prvek programu považuji na jedné straně vynikající provedení skladeb interpretkou a na straně druhé specifičnost zvuku kantele a jeho dispozice, které mnohdy vedly autory k podobnému typu uvažování. Pestrost ve výběru nástrojových technik dala celému koncertu vyznít velmi neotřele a působivě. A platí-li u kantele skutečnost, že sám interpret ovlivňuje svým umem barvu jednotlivých tónů, Juulia Pölönen prokázala znamenité interpretační dovednosti. Nástroj se v jejích rukou rozzářil širokou škálou barev a byl nositelem mnoha emocí.

Je skvělé, že Akademie múzických umění podporuje projekty, na kterých se podílejí umělci z různých zemí. Veškerá setkávání tohoto druhu přinášejí řadu nových zkušeností a poznatků a motivují k umělecké tvorbě i interpretační činnosti.

Foto: Archiv Juulie Pölönen, AMU