„Pierre-Laurent Aimard nezklamal ani v Bartókovi, kde příjemně poukázal na některé detaily.“

„Efektní finálové rondo bylo až nečekaně plné dynamiky, bezpočtu gradací a brilantní hry.“

„Pokud by měl posluchač vystihnout celý večer jedním slovem, byla by to strohost.“

Prostředí dokonalé akustiky velkého sálu berlínské Filharmonie často odkrývá nečekané zvukové momenty. Zároveň je zde poměrně dobře slyšet, v jakém duchu přistupuje dirigent nebo sólista k interpretované hudbě. Oběma aktuálním hostům u Berlínských filharmoniků, dirigentu François-Xavier Rothovi i klavíristu Pierre-Laurent Aimardovi, byla blízká strohost vyjádření a důraz na detail. Na programu byl v pátek Haydn, Bartók a Varèse.

Program byl koncipován nesmírně zajímavě a interpretované skladby k detailnímu interpretačnímu přístupu doslova vybízely. Především pak Bartókův Klavírní koncert č. 3, ale i jeho Taneční suita a Arcana od Edgara Varèse. Všechny tyto kompozice totiž pracují s inovativními zvukovými prvky, které se v Rothově přístupu povedeně dostávaly na povrch. Koncert zahájila Symfonie č. 59 „Feuersinfonie“ Josepha Haydna. I zde se Roth snažil poukázat na originalitu kompozice a jakýsi motiv ohně. Nesmlouvavě tak nastavil vysoké tempo již v první větě, stejně tak v prvním menuetu věty třetí, aby ho pak razantně oddělil od tria. Skladba však postrádala haydnovskou noblesu a radost. Ve finále se požár rozhořel opravdu rychle, uchvátané tempo ale působilo až nesrozumitelně. Ačkoliv signální sóla rohů zazněla podařeně a v plné síle, nikdo už bohužel nestačil hasit.

Následně se pohledy upřely na Bartókův Klavírní koncert č. 3. Ten je nesmírně pozoruhodnou hudbou, stejně jako celé Bartókovo dílo. Lze v něm najít originální syntézu maďarské a východoevropské lidové tvorby s tehdejším kompozičním vývojem západní hudby, především jisté zrcadlení v Debussyho svobodné formě. V případě Bartóka často slýcháme srovnání s Janáčkem, který stejně jako on hledal inspirační zdroje v oblasti lidové tvorby. A stejně jako Janáček, i Bartók vytvořil zcela originální hudební řeč, která je velmi dobře identifikovatelná. Genialita Bartókova kompozičního stylu začlenila nespočet nejen maďarských lidových melodií mezi dědictví klasické hudby obecně, a to nesmírně systematicky a inovativně. Pokud si dal za cíl emancipovat maďarskou hudbu a postavit ji vedle ostatních středo- a západoevropských hudebních kultur, učinil tak nesmírně nadčasově. Přitom se částečně oprostil od převládajícího romantismu v řeči národních hudebních kultur. Zcela prosté venkovské melodie modifikoval v jednoznačnou moderní hudební řeč. Spojení čehosi starého s novým v případě Bartóka překvapuje i více než sedmdesát let po jeho smrti.

Třetí klavírní koncert prostupuje nespočet inovativních prvků, zároveň se dílo originálně vrací ke klasicismu nebo k barokní formě. Bylo proto nesmírně vzrušující očekávat výkon Francouze Pierre-Laurent Aimarda, který občas zcela opouští zažité interpretační pořádky a přistupuje k hudbě až nesmlouvavě analyticky. Překvapení se konalo i počátkem letošního roku v Praze, kde zahrál s Českou filharmonií Dvořákův klavírní koncert spíše impresionisticky než romanticky. Například v Beethovenovi interpretuje některé sonáty zcela oproštěné od virtuozity, bez vibrata jakoby optikou barokní hudby. Nezklamal ani v Bartókovi, kde ovšem nebyl tak nesmlouvavý jako v případě Beethovena, ale spíše příjemně poukázal na některé detaily, například na jednotlivé variace první věty koncertu. Nesmírně kouzelně zapůsobila druhá věta. Především krajní témata, kde v naprosté interpretační čistotě zářila v pevných akordech až beethovenovská hudební záře. V tu chvíli nebylo v sále ničeho jiného než ryzí hudby. Vyzvednout je třeba i poměrně měkké smyčce. Závěr věty potom Aimard tvrdě emočně vystavěl. Efektní finálové rondo bylo až nečekaně plné dynamiky, bezpočtu gradací a brilantní hry. Sólista svou hru vystupňoval několikrát z úplného pianissima do naprostého fortissima. Stále však byl Aimardův přednes transparentní, bylo možné rozpoznat každý tón. Souhra s orchestrem působila nesmírně kompaktně a vyrovnaně, ne nahodile, jako se to občas u jiných klavíristů děje. Stejně tak sólista nepřecházel do zbytečné romantické virtuozity. Pierre-Laurent Aimard znovu nezklamal ve svojí preciznosti a originalitě.

Po Bartókově Taneční suitě pro orchestr, plné rozdílně strukturovaných pasáží, brilantních smyčců a stoprocentních dechů, vrcholil koncert ohlušující kompozicí Edgara Varèse. Plné mahlerovské obsazení orchestru postrádalo snad jen kraví zvonce. Varèse pracoval s novou charakteristikou zvuku využívající inovativní nástrojové prvky nebo rytmiku. Jednovětá úzkostná skladba neustále hledá nové vrcholy. Rothova strohost zde dostávala hmatatelnou povahu v gigantických zvukových masách, které se v závěru skladby vytratily v temných strunách smyčců.

Pokud by měl posluchač vystihnout celý koncertní večer jedním slovem, zcela jistě by to byla strohost. A to nejen v případě sólisty, ale i hostujícího dirigenta François-Xavier Rotha. Oba Francouzi vyznávají přímé hudební vyjádření založené na precizním a detailním nastudování. To zcela jistě pozitivně působilo na Bartóka a především na Varèse. Otázkou zůstává, jak se tento strohý přístup hodí k Haydnově ryzí hudbě. Každopádně to byl ale další povznášející zážitek v té nejlepší hudební společnosti.

Foto: Všechny fotografie Stephan Rabold pro Berliner Philharmoniker