pondělí, 28 říjen 2019 14:08

Když se u Berlínských filharmoniků nestačí hasit

Autor:

„Pierre-Laurent Aimard nezklamal ani v Bartókovi, kde příjemně poukázal na některé detaily.“

„Efektní finálové rondo bylo až nečekaně plné dynamiky, bezpočtu gradací a brilantní hry.“

„Pokud by měl posluchač vystihnout celý večer jedním slovem, byla by to strohost.“

 

0

 

Prostředí dokonalé akustiky velkého sálu berlínské Filharmonie často odkrývá nečekané zvukové momenty. Zároveň je zde poměrně dobře slyšet, v jakém duchu přistupuje dirigent nebo sólista k interpretované hudbě. Oběma aktuálním hostům u Berlínských filharmoniků, dirigentu François-Xavier Rothovi i klavíristu Pierre-Laurent Aimardovi, byla blízká strohost vyjádření a důraz na detail. Na programu byl v pátek Haydn, Bartók a Varèse.

Program byl koncipován nesmírně zajímavě a interpretované skladby k detailnímu interpretačnímu přístupu doslova vybízely. Především pak Bartókův Klavírní koncert č. 3, ale i jeho Taneční suita a Arcana od Edgara Varèse. Všechny tyto kompozice totiž pracují s inovativními zvukovými prvky, které se v Rothově přístupu povedeně dostávaly na povrch. Koncert zahájila Symfonie č. 59 „Feuersinfonie“ Josepha Haydna. I zde se Roth snažil poukázat na originalitu kompozice a jakýsi motiv ohně. Nesmlouvavě tak nastavil vysoké tempo již v první větě, stejně tak v prvním menuetu věty třetí, aby ho pak razantně oddělil od tria. Skladba však postrádala haydnovskou noblesu a radost. Ve finále se požár rozhořel opravdu rychle, uchvátané tempo ale působilo až nesrozumitelně. Ačkoliv signální sóla rohů zazněla podařeně a v plné síle, nikdo už bohužel nestačil hasit.

 

3

 

Následně se pohledy upřely na Bartókův Klavírní koncert č. 3. Ten je nesmírně pozoruhodnou hudbou, stejně jako celé Bartókovo dílo. Lze v něm najít originální syntézu maďarské a východoevropské lidové tvorby s tehdejším kompozičním vývojem západní hudby, především jisté zrcadlení v Debussyho svobodné formě. V případě Bartóka často slýcháme srovnání s Janáčkem, který stejně jako on hledal inspirační zdroje v oblasti lidové tvorby. A stejně jako Janáček, i Bartók vytvořil zcela originální hudební řeč, která je velmi dobře identifikovatelná. Genialita Bartókova kompozičního stylu začlenila nespočet nejen maďarských lidových melodií mezi dědictví klasické hudby obecně, a to nesmírně systematicky a inovativně. Pokud si dal za cíl emancipovat maďarskou hudbu a postavit ji vedle ostatních středo- a západoevropských hudebních kultur, učinil tak nesmírně nadčasově. Přitom se částečně oprostil od převládajícího romantismu v řeči národních hudebních kultur. Zcela prosté venkovské melodie modifikoval v jednoznačnou moderní hudební řeč. Spojení čehosi starého s novým v případě Bartóka překvapuje i více než sedmdesát let po jeho smrti.

Třetí klavírní koncert prostupuje nespočet inovativních prvků, zároveň se dílo originálně vrací ke klasicismu nebo k barokní formě. Bylo proto nesmírně vzrušující očekávat výkon Francouze Pierre-Laurent Aimarda, který občas zcela opouští zažité interpretační pořádky a přistupuje k hudbě až nesmlouvavě analyticky. Překvapení se konalo i počátkem letošního roku v Praze, kde zahrál s Českou filharmonií Dvořákův klavírní koncert spíše impresionisticky než romanticky. Například v Beethovenovi interpretuje některé sonáty zcela oproštěné od virtuozity, bez vibrata jakoby optikou barokní hudby. Nezklamal ani v Bartókovi, kde ovšem nebyl tak nesmlouvavý jako v případě Beethovena, ale spíše příjemně poukázal na některé detaily, například na jednotlivé variace první věty koncertu. Nesmírně kouzelně zapůsobila druhá věta. Především krajní témata, kde v naprosté interpretační čistotě zářila v pevných akordech až beethovenovská hudební záře. V tu chvíli nebylo v sále ničeho jiného než ryzí hudby. Vyzvednout je třeba i poměrně měkké smyčce. Závěr věty potom Aimard tvrdě emočně vystavěl. Efektní finálové rondo bylo až nečekaně plné dynamiky, bezpočtu gradací a brilantní hry. Sólista svou hru vystupňoval několikrát z úplného pianissima do naprostého fortissima. Stále však byl Aimardův přednes transparentní, bylo možné rozpoznat každý tón. Souhra s orchestrem působila nesmírně kompaktně a vyrovnaně, ne nahodile, jako se to občas u jiných klavíristů děje. Stejně tak sólista nepřecházel do zbytečné romantické virtuozity. Pierre-Laurent Aimard znovu nezklamal ve svojí preciznosti a originalitě.

 

2

 

Po Bartókově Taneční suitě pro orchestr, plné rozdílně strukturovaných pasáží, brilantních smyčců a stoprocentních dechů, vrcholil koncert ohlušující kompozicí Edgara Varèse. Plné mahlerovské obsazení orchestru postrádalo snad jen kraví zvonce. Varèse pracoval s novou charakteristikou zvuku využívající inovativní nástrojové prvky nebo rytmiku. Jednovětá úzkostná skladba neustále hledá nové vrcholy. Rothova strohost zde dostávala hmatatelnou povahu v gigantických zvukových masách, které se v závěru skladby vytratily v temných strunách smyčců.

Pokud by měl posluchač vystihnout celý koncertní večer jedním slovem, zcela jistě by to byla strohost. A to nejen v případě sólisty, ale i hostujícího dirigenta François-Xavier Rotha. Oba Francouzi vyznávají přímé hudební vyjádření založené na precizním a detailním nastudování. To zcela jistě pozitivně působilo na Bartóka a především na Varèse. Otázkou zůstává, jak se tento strohý přístup hodí k Haydnově ryzí hudbě. Každopádně to byl ale další povznášející zážitek v té nejlepší hudební společnosti.

 

4

 

Foto: Všechny fotografie Stephan Rabold pro Berliner Philharmoniker 

Jan Průša

Občasný hudební publicista, v současné době mimo Klasiku Plus přispívá na Art Zónu České televize. Se psaním začal na svém blogu. Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy, dokončuje studium religionistiky na Masarykově univerzitě v Brně a teologii na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Podle vlastních slov mladý mahlerián, fascinován Brucknerovým hudebním světem. Jeho hudební zájem vedl od období romantismu, přes hudbu moderní pomalu k hudbě raně barokní a přenáší se v celé šíři hudebního vývoje s důrazem na období pozdního romantismu, expresionismu a nové hudby. Jednou by rád interpretoval na klavír Cageovu slavnou kompozici 4'33''.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.