„Na obvykle nepříliš akusticky přívětivé poměry olomoucké katedrály byla dynamická krajina Rekviem mimořádně jasná, kompaktní a zcela čitelná.“

„Lacrimosa bylo provedeno skvěle, s citem, nasazením a působivým vyvrcholením.“

„Hlas tenoristy Martina Gyimesiho se otevíral zejména v nižších polohách, zatímco impozantní bas Gustáva Beláčeka zbytek sólistů příjemně dokresloval.“

Mozartovo Rekviem d moll, KV 626, zakončilo v neděli 20. října ve zcela zaplněném chrámu sv. Václava 26. ročník Podzimního festivalu duchovní hudby Olomouc. Závěrečný koncert za účasti arcibiskupa olomouckého, hejtmana Olomouckého kraje a primátora města Olomouce představil Mozartovo vrcholné dílo v interpretaci slovenských umělců pod taktovkou Martina Leginuse.

Již během úvodních – a rozhodujících – osmi taktů bylo zřejmé, že dirigent nastavil vcelku svěží tempo. Vskutku – celková délka tohoto provedení činila 47 minut! Na obvykle nepříliš akusticky přívětivé poměry olomoucké katedrály byla dynamická krajina Rekviem mimořádně jasná, kompaktní a zcela čitelná. Mozart své závěrečné dílo jistě komponoval se znalostí prostorů, v nichž měla být mše prováděna. Svoji zásadní roli v tomto majestátním provedení však sehrály i interpretační kvality Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu a pěveckého sboru Lúčnica.

Jednotlivé části si vždy zachovávaly svůj charakter – především silné, dramatické Dies irae a Confutatis maledictis s bohatým sborem či Rex tremendae majestatis zachycující vnitřní naléhavost Mozartovy hudby v pečlivém, upřímném provedení. V těchto vrcholných pasážích je svižnější tempo nanejvýš účinné, zatímco tišší části by ještě více pozvedlo mírné zvolnění. Lacrimosa bylo provedeno skvěle, s citem, nasazením a působivým vyvrcholením. Úvodní nástup sboru se však mohl připravit ještě o nepatrný okamžik dříve. Podobně Hostias: v těchto částech – na rozdíl od těch exponovaných – nespočívá napětí v energickém dopředném pohybu, ale právě v mírném pozdržení napětí, hromadícího se ve strategických bodech, a jeho katarzním uvolnění. To bylo naopak zadrženo až do opačného extrému v dlouze vystavěném crescendu závěrečného Communia – zde vyvrcholení skutečně čekalo až na samý konec. Je to však jen drobný, takřka podprahový detail, který niternou působivost nedělního provedení nijak nesnížil.

Rozhlasový orchestr plasticky akcentoval dílčí melodie, především zadumanější odstíny Mozartových smyčců a žesťů. Basové žestě pak v exponovaných částech naopak udržovaly hutný, dramatický podklad. Silný, vyvážený sbor Lúčnica nastupoval přesně a bez jakéhokoli zaváhání. Bohaté dynamické kontrasty (Domine Jesu Christe) i komplikované sazby (fugata v Sanctus a Benedictus) tak zafungovaly i s kýženým efektem na nezvykle ukázněné publikum – pokud pomineme dvě „obligátní vyzvánění“ v pauzách.

Výrazný soprán Lenky Máčikové a měkčí alt Aleny Kropáčkové do sebe díky podobným barvám navzájem dobře zapadaly. Mužské hlasy též byly přiměřeně objemné a syté. Hlas tenoristy Martina Gyimesiho se otevíral zejména v nižších polohách, zatímco impozantní bas Gustáva Beláčeka zbytek sólistů příjemně dokresloval. Přibližně šedesátimetrový prostor kostela překonávaly všechny hlasy s až překvapivou jasností.

Symfonický orchestr Slovenského rozhlasu, Lúčnica a sólisté v nanejvýš důstojném provedení uvedli skutečnou zádušní mši se vší seriózností, a ne jen tradiční koncertní šlágr. Neobvykle širokou stylovou a výrazovou paletu šestadvacátého ročníku Podzimního festivalu duchovní hudby s řadou ojedinělých projektů a výkonů tak nedělní program, obracející se ke zlatému fondu duchovní tvorby, završil mimořádně reprezentativním způsobem.

Foto: Jiří Kopač