„S moderní tvorbou si Zimermana při zběžném uvažování spojuje málokdo.“

„Ideální příležitost pro Zimermanova úhozová kouzla v nejtišší dynamice.“

„Te Deum je jednoznačně lepší. Ale Americký prapor není nezajímavý.“

KRYSTIAN ZIMERMAN je hvězdou první velikosti s pověstí senzitivního interpreta zejména romantické hudby. Festival Dvořákova Praha ho získal pro jiný kontext – jako sólistu v Bernsteinově Druhé symfonii zvané Věk úzkosti. Jak se dalo čekat, i z toho byla událost.

Půlhodinová skladba, která je ve skutečnosti spíše klavírním koncertem než symfonií, zazněla při čtvrtečním předposledním festivalovém večeru se vší vyhrocenou závažností a pichlavou moderností. Rovným dílem jak díky dirigentu Alexanderu Liebreichovi, tak díky sólistovi. Bernsteinova kompozice ze závěru čtyřicátých let má jako inspirační zdroj a předlohu tehdy novou báseň Wystana Hughe Audena. Výrazné literární dílo ozdobené Pulitzerovou cenou skladatele mimořádně zaujalo silným existenciálním nábojem, který se v hudbě transformoval až do úpornosti, do rozporuplnosti a naléhavosti, do výrazně kontrastních výkyvů. Dirigent vedl rozhlasové symfoniky k velmi přesné a soustředěné hře, Krystian Zimerman přidal mimořádný osobní vklad.

Složitě strukturovaná partitura, místy až kaleidoskopicky roztříštěná, oplývá proměnlivostí, náhlými zvraty, tichými pasážemi i útočnými staccaty, střídáním sólových úseků klavíru s nástrojovými sóly i plným zvukem orchestru, libozvučnými zastávkami i disonantními střety. Pianistovi jsou často svěřena až introvertní zamyšlení – ideální příležitost pro Zimermanova úhozová kouzla v nejtišší dynamice, s pedálem i bez něj, příležitost pro uplatnění jeho schopnosti navodit pocit nezbytného zpozornění a vytvořit významové napětí a obsažné zastavení. Od prvních tónů samostatně hrajících klarinetů a navazujících tichých tónů klavíru bylo zřejmé, že Věk úzkosti není obyčejné dílo a že nepůjde o tuctovou interpretaci. Provedení, ozdobené nakonec v části Masque jazzovými rytmy a v hutné sazbě mimořádně efektním rychlým tempem a nakonec korunované v Epilogu s podporou žesťů a zvonů až hymnicky pozitivním vyzněním, bylo definitivní, vzorové. Nezbavuje skladbu její zneklidňující formové neuspokojivosti, ale povyšuje ji na pozitivum a přispívá k utvrzení našeho povědomí o jedinečnosti klasického kompozičního odkazu muzikálového autora a charismatického dirigenta a bravurního pianisty.

S moderní tvorbou si Zimermana při zběžném uvažování spojuje málokdo. Polský pianista žijící ve Švýcarsku se přitom se stejným ponorem jako za Chopina a Schumanna staví i za Witolda Lutoslawského nebo právě za Leonarda Bernsteina. Setkali se poprvé v roce 1976. Klavíristovi bylo dvacet, měl rok po vítězství ve varšavské mezinárodní Chopinově soutěži. Po Zimermanově americkém debutu spolu později ve Vídni a v Berlíně natáčeli, a to mimo jiné i Věk úzkosti. Letos na jaře se Zimerman k symfonii se sólovým klavírem opět vrátil – hrál ji na koncertech s Berlínskými filharmoniky a s jejich odcházejícím šéfdirigentem Simonem Rattlem. Pražské účinkování mělo proto hlubokou logiku a stejně hluboké interpretovo zázemí.

Americký večer Symfonického orchestru Českého rozhlasu byl na Dvořákově Praze otevřen mimořádně zajímavým provedením díla Samuela Barbera s názvem Second Essay for Orchestra. Symfonická věta z válečných let je třikrát tiše otevřena a třikrát strmě gradována, nabízí výrazná témata a velkolepý zvuk, invenční řešení a impozantní vrchol. Pod Liebreichovým vedením i zde vznikl oprávněný dojem, že právě tak a ne jinak má skladba vypadat a vyznít. Vyzařuje z něj autorita, má jasnou uměleckou představu, vliv je viditelný a silný, ale v jeho projevu je obsažena noblesa.

Dvořák Collection je název festivalové řady prezentující vždy nějaký celek. Loni a letos to byly oratoria, kantáty a mše. Předposlední položkou se stala tento večer uvedená kantáta Americký prapor. Dvacetiminutový protějšek Dvořákova Te Deum, skladba, kterou měl Dvořák přivézt s sebou na podzim 1892 při nástupu na newyorskou konzervatoř a která měla zaznít jako jeho vizitka při tehdejších oslavách 400. výročí objevení Ameriky. Text však nedostal včas, a tak v Praze napsal a v New Yorku při této příležitosti provedl Te Deum. Americký prapor přivezl jen jako skicu, dílo za mořem dokončil – ale nikdy neslyšel. Te Deum je jednoznačně inspirovanější, lepší. Díky standardizovanému latinskému textu univerzálnější, použitelnější. Ale Americký prapor – dílo, které se prakticky vůbec neuvádí, s textem opěvujícím vlajku USA a vojenské hrdiny – není nezajímavý. Propojuje některé typicky dvořákovské postupy – melodické, harmonické, instrumentační, třebaže trochu upozaděné – s angličtinou a světem anglosaské hudební kultury. Pěkný tichý úvod obdařila mezzosopranistka Veronika Hajnová příjemným hlubokým témbrem, analogicky koncipovaný další sólový vstup naplnil barytonista Samuel Dale Johnson znělým vznosným způsobem a třetí sólo korunoval tenorista Oliver Johnston vysoko posazeným hlasem, to vše v dialozích se Slovenským filharmonickým sborem a s krásně zahranými orchestrálními sóly. Alexander Liebreich vedl hudební tok pozorně a i v této položce programu podrobně pracoval s orchestrem. Pěkně mu vyšlo i místo, v němž si Dvořák pohrává s věrnými názvuky na vojenskou hudbu, aniž úplně opouští svůj typ symfonismu.

Nový šéfdirigent rozhlasových symfoniků, jehož inaugurační koncert je ohlášen až na pozdější podzimní termín, vplul tento večer do sezóny nenápadně, pozornost byla soustředěna na sólistu i na autory. Bez jeho zásadního vkladu by ale program na Dvořákově Praze býval mohl sklouznout o patro níž.

Foto: Petra Hajská