„Napolitánské písně jsou pojem. Vznikaly v průběhu 120 let, od roku 1830 do roku 1950.“

„Rajnišův baryton je dramatický, ale dokáže být i romanticky něžný.“

„Takhle by to asi hráli neapolští muzikanti na Piazza del Plebiscito, pokud by byli stejně technicky dobří jako členové Napolitan Quartetu.“

Známe je v podání těch nejslavnějších umělců. Enrico Caruso, Beniamino Gigli, Mario Del Monaco, Mario Lanza, Luciano Pavarotti, Andrea Bocelli, Plácido Domingo, José Carreras, André Rieu a mnoho dalších. Patří mezi „slavné maličkosti“, které často slouží jako efektní přídavky po recitálech. Ačkoliv všechny mají autora, často zlidověly tak, že je ani za autorské skladby nepovažujeme. Hrají je symfonické orchestry, komorní soubory, big bandy, jazzmani, dokonce i dechovky a pouliční šumaři. Řeč je o napolitánských písních.

Mezi milovníky napolitánských písní patří i jeden z našich nejnadějnějších, už mezinárodně zkušených mladých barytonistů Jiří Rajniš. Patří k těm lidem, kteří se o své lásky rádi podělí, a tak inicioval projekt, který se díky Symfonickému orchestru hlavního města Prahy FOK a jeho cyklu Obrazy a hudba realizoval 17. října 2019 konečně také v Praze v prostorách Kláštera sv. Anežky České. Doprovázel ho Napolitan Quartet, v němž Jan Brabec hrál na mandolínu, Ladislav Horák na akordeon a Tomáš Honěk s Eliškou Holou na kytary. Základní aranžmá písní pro soubor provedl Tomáš Janoška, detailně si je pro vystoupení upravili přímo jednotliví hudebníci. Vzhledem k tomu, že většina těchto písní je psána pro tenor, musel si je transponovat na svůj hlasový rozsah i Jiří Rajniš. Oblečení sólisty i kvarteta bylo jak vystřižené z mafiánských filmů, jen místo zbraní zněla staccata mandolíny.

Napolitánské písně jsou pojem. Vznikaly v průběhu 120 let, od roku 1830 do roku 1950 ve skladatelské soutěži festivalu v Piedigrottě, což je předměstí Neapole. Jejich původní texty jsou v neapolském nářečí, zvaném napoletano, což vysvětluje i jejich název. Napolitání tvrdí, že je nikdo nemůže zazpívat správně „neapolsky“ kromě místních zpěváků. Písně jsou především o lásce, o čem jiném, ať už lásce opětované, či zhrzené. O tom, že skladatelská soutěž přitahovala kvalitní skladatele, svědčí i to, že vítězem prvního ročníku nebyl nikdo menší než Gaetano Donizetti. Ale hlavně to, že jsou dodnes populární po celém světě. O jejich popularitě svědčil i přeplněný sál v Klášteře sv. Anežky České a dychtivé publikum. Jiří Rajniš měl laťku položenou velmi vysoko. Všichni jsme měli písně naposlouchané v tenorovém obsazení, a tak jsme byli zvědaví, jak vyzní v barytonové transpozici. Od prvních tónu bylo jasné, že dobře. Rajnišův baryton je dramatický, ale dokáže být i romanticky něžný. Jeho tón je kulatý a dokáže si poradit i s výškami, které normálně přesahují barytonový rozsah. Rajniš nezapře svou hereckou průpravu – koncert si sám moderoval a měl výtečný kontakt s publikem. V průběhu večera několikrát měnil kostým, byť někdy to byla pouze placatá čepice, jindy jen vestička místo saka. Sám si občas i tak trochu zadirigoval kvarteto. Bylo vidět, že mezi ním a hudebníky přeskakují jiskry harmonie.

Večer začal písní Musica proibita Stanislaa Gastaldona, jediné skladby, která přežila skladatele čtyř oper a množství komorních skladeb. Musica proibita není napolitánskou písní. Gastaldon byl Florenťan, text písně si napsal sám, a to ve spisovné italštině. Skladba je vlastně serenádou a byla psána pro sopránové sólo a klavír, později přepracována samotným autorem pro baryton. Nicméně měla obrovský úspěch a dnes se počítá ke slavným italským maličkostem.

To Cesare Andrea Bixio byl Napolitán, jak se patří. Ve skladbě byl samouk, přesto napsal přes 500 písní, z nichž několik se stalo světovými hity, a přes 150 skladeb pro film a divadlo. Jiří Rajniš přednesl jeho snad nejslavnější píseň Parlami d´amore Mariù, píseň, která daleko více než jižní Itálii připomíná Montmartre a francouzské šansony. Však si také Francouzi Bixia považovali – ve dvacátých a třicátých letech minulého století na přímou objednávku Casina de Paris napsal také několik písní na francouzské texty. Takže přestože byl Bixio rodem z Neapole, ve skutečnosti psal populární hudbu, v níž toho neapolského moc nebylo. Byť to byla hudba krásná. Jako třeba jeho Serenata melancolica, kterou Jiří Rajniš zazpíval po hudební vložce.

Teprve třetí písní jsme se dostali k roduvěrné písni napolitánské. Zaznělo slavné O sole mio skladatele Eduarda di Capuy. Di Capua se narodil i zemřel v Neapoli a spojil s ní celý svůj hudební život. Podařilo se mu napsat dvě písně, které se staly doslova světovým dědictvím. Kromě již zmíněné O sole mio je to i píseň Maria, Mari!, kterou jsme slyšeli v druhé části koncertu.

Giovanni D’Anzi byl ze všech uváděných skladatelů nejmladší. Narodil se na začátku minulého století v Miláně a prožil v tomto městě většinu svého profesního života. Psal populární písně, z toho některé v milánském dialektu, scénickou a filmovou hudbu. Na světové scéně se uchytila jeho píseň Malinconia d’amore, kterou měl v repertoáru jak Pavarotti, tak Carreras. Jiří Rajniš zvolil píseň melancholickou: Notturno senza luna, která dala dobře vyniknout jeho lyrickému přednesu.

Během koncertu zazněly dvě vložky Napolitan Quartetu. První byla Neapolská píseň z cyklu Album pro mládež Petra Iljiče Čajkovského, druhá La danza: tarantella napoletana od Gioacchina Rossiniho. V obou případech bylo provedení velmi zajímavé, aranžmá bylo nápadité a interpretace perfektní. Takhle by to asi hráli neapolští muzikanti na Piazza del Plebiscito před Teatro San Carlo, pokud by byli stejně technicky dobří jako členové Napolitan Quartetu.

A pak už následovali tři skuteční Napolitánci s tak pravověrnými napolitánskými písněmi, jak jen může být: Ernesto de Curtis napsal Non ti scordar di me!, Rodolfo Falvo Dicitencello vuie a Enrico Cannio O surdato ’nnammurato. Nádhera.

Jak zakončit večer? Pochopitelně slavnou Funiculì, funiculà, kterou napsal Luigi Denza při příležitosti otevření lanovky na Vesuv, ale láska v ní nechybí: mladík zve svou milou do lanovky, aby si nahoře vyznali lásku. Jiří Rajniš vyzval publikum, aby zpívalo s ním, a to se rádo přidalo. Akustika je v sále skutečně výborná a dojem byl fantastický. Však si taky všichni navzájem zatleskali. Potlesk a výkřiky „Bravo!“ patřily ovšem především sólistovi a hudebníkům. Ti odložili kytky (a Jiří Rajniš koláčky – speciální dárek od maminky) a sálem zazněly úvodní takty slavné árie Figara z Rossiniho Lazebníka sevillského. Jiří Rajniš ukázal publiku, proč se stal v letech 2013 až 2017 nejmladším českým operním pěvcem ve stálém zahraničním angažmá. Provedení této árie bylo hodno nejlepších barytonistů.

Foto: Archiv FOK, FB Jiřího Rajniše