„Veronika Hajnová bez sebemenších zaváhání ztvárnila roli sochařky tak, že by posluchač i uvěřil, že se před ním zpovídá skutečná Claudelová.“

„Orchestr se stal dokonalým organismem s jedním dechem, jedním srdcem a jednou duší.“

„Orchestr skladbu předvedl s plným nasazením a z interpretace, kterou řídil zkušený Andreas Sebastian Weiser, přímo čišela energie.“

Hudební fórum Hradec Králové pozvalo své publikum v průběhu druhého koncertu letošní sezóny na výstavu současného výtvarného umění různých druhů. Posluchači ale nemuseli chodit na procházku galerií – sochařské kompozice, obrazy a fotografie totiž samy rozezněly sál hradecké filharmonie. O to se svým znamenitým výkonem postaral Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK. Směsici nepřeberného množství barev a tónů dodával řád dirigent Andreas Sebastian Weiser. Jedním pohnutým lidským osudem pak dokázala přítomné provést mezzosopranistka Veronika Hajnová.

Soudobá díla dvou Američanů a jedné Britky nastudoval pražský orchestr v české premiéře na festivalu Hudební fórum Hradec Králové, který si dává za cíl uvádět na českou scénu světová díla sice čerstvá, ale již prověřená opakovanou interpretací nebo pozitivní kritikou ve skladatelských soutěžích. Tématem dnešního večera a zároveň pojítkem uvedených cyklických kompozic byla inspirace ve výtvarném umění, ať už jde o sochy, fotografie či abstraktní olejomalby. Odtud tedy plyne název večera Dlátem a štětcem. Dvě z těchto kompozic byly ryzím zhudebněním konkrétních děl z různých výtvarných sbírek, třetí, v programu uvedená jako první, se však trochu lišila – spíše než dojmy z uměleckých výtvorů vystihla vnitřní stavy samotné výtvarnice.

Camille Claudelová, francouzská sochařka z přelomu 19. a 20. století, se jako studentka dostala do dílny Augusta Rodina. Po čase pro něj přestala být jen studentkou, a nakonec s ním i otěhotněla. Následně však své dítě potratila, což ji velmi těžce duševně zasáhlo. Aféra také přitížila vztahu s její matkou, která ji nakonec nechala hospitalizovat v psychiatrické léčebně, kde výtvarnice proti své vůli strávila zbytek života. Její příběh posloužil americkému skladateli Jakeovi Heggiemu (*1961) jako předloha pro cyklus písní s názvem Camille Claudelová: Do ohně. Sám autor se potýkal s problémy života v sociální menšině, dokázal se tak vcítit do situace Claudelové, která byla na celých 30 let nedobrovolně ze společnosti zcela vyloučena. Ve své kompozici Heggie zhudebnil text svého krajana Genea Scheera. Preludium a sedm částí, z nichž šest je zpívaných, jsou koncipovány jako hovory Claudelové ke svým sochám, kde se zpovídá ze svého životního osudu.

Heggie zkomponoval naprosto přesvědčivé dílo, které posluchače osloví svým charakterem a lépe než cokoliv jiného posluchači přiblíží stavy, které asi Claudelová zažívala. Jednotlivé části, ačkoliv zachycují různé etapy sochařčina života, jsou propojeny jednotnou náladou, která však spíše než pocit lítosti nad tragickým osudem navozuje pocit absurdity, marnosti a beznaděje. Jak jednotlivé výpovědi postupně plynou, posluchač nabývá skoro děsivého dojmu, že se mu nedostane ani špetky sebemenšího optimismu. Přestože jen jedna část nese název Valčík, Heggie nezřídka využívá třídobého metra, což ve spojení s nastolenou atmosférou vykresluje Claudelovou, jako by život protančila vedena v pevném sevření náruče osudu. Tento tanec se pak zastavuje například v momentech, kdy sochařka promlouvá ke svému potracenému dítěti anebo když pod vlivem psychického vypětí vhazuje své voskové plastiky do ohně. Až na samotném závěru kompozice, v epilogu věnujícím se návštěvě sochařčiny přítelkyně v léčebně, se posluchač, trochu paradoxně, dočká drobného štěstí v neštěstí. Zpívaná fráze adresovaná přítelkyni, také výtvarnici: „Děkuji ti, že sis na mě vzpomněla.“ v kombinaci s krásným houslovým sólem vyzní v kontextu celého cyklu opravdu silně a jen podtrhává význam ponuré atmosféry částí předchozích.

Autor zvolil menší obsazení orchestru. Například dřevěné dechové nástroje jsou zastoupeny jen po jednom, jsou však obdařeny četnými sóly, která v podání přítomných hudebníků patřila k tomu citově nejpřesvědčivějšímu a interpretačně nejdokonalejšímu z celého večera. Nad smyčcovým základem občas i ostinátního charakteru se nesou melodie dřevěné sekce, kterou dynamicky podporuje sekce žesťová. Nad tím vším zní krásný melodický hlas mezzosopranistky, tento večer hlas Veroniky Hajnové, která bez sebemenších zaváhání ztvárnila roli sochařky tak, že by posluchač i uvěřil, že se před ním zpovídá skutečná Claudelová. Kompozice neobsahuje mnoho zvratů ani častých gradací. Když už na nějakou dojde (především v předposlední části, kde zpěvačka na chvíli utichne), orchestr ukáže svůj široký dynamický rozsah. Zejména žestě na výbornou předvedly svá mohutná forte, ale i absolutní piana včetně perfektních přechodů. Škoda jen občasných drobných intonačních nejistot napříč orchestrem a škoda také různých ruchů z hlediště v nevhodné a docela choulostivé momenty.

Po přestávce jako by následoval trochu jiný koncert. Hudebníci nastoupili v plném obsazení a spustili něco jedinečného. Prostor sálu zaplnila paleta barev a textur, které lze jen těžko popsat slovy. Orchestr se v tuto chvíli stal dokonalým organismem s jedním dechem, jedním srdcem a jednou duší. Jemné textury ve smyčcích zahrnující všechny možné způsoby tvorby tónu od flažoletů až po éterická tremola střídaly dynamicky precizně propracované žesťové výpady. Hudební myšlenky se přelévaly orchestrem tak, že posluchač ani nepostřehl přechody od houslí přes violoncella ke kontrabasům. Jedničku s hvězdičkou si za interpretaci svých melodických pasáží zaslouží violová sekce. Nástupy dechových nástrojů se prolínaly jeden v druhý, tóny si mezi sebou hráči předávali s nevídanou pečlivostí. Posluchačsky příjemné a zajímavé harmonické postupy doplňovaly chromatické sekvence, které v imitačních částech vytvořily smršť klastrů. Ta měla díky dokonalé souhře hráčů tah a uvolňovala do prostoru obrovské množství energie. To vše vkusně zdobila bohatá sekce perkusí.

Řeč je o cyklu Abstrakce britské autorky Anny Clyne (*1980), jež si vzala za inspiraci pět výtvarných děl z muzejních i soukromých sbírek. Kontrast obrazů samotných se promítl do hudební kompozice zcela evidentním způsobem. Každá z pěti částí má odlišný charakter, drží se jedné myšlenky a stejně tak i nálady. Nápad je vždy zajímavým způsobem rozvedený a smysluplně uzavřený. Navzájem se části velmi dobře doplňují. Tvoří společně celou škálu zvuků a barev, které lze z orchestru dostat a které autorka dokázala více než zdařilým způsobem objevit a použít. Posluchač by mohl nabýt dojmu, že cyklus není zakončený, jako by měla přijít ještě nějaká další část. To je ale nejspíš způsobeno tím, že autorka dokáže prostřednictvím své hudby posluchače chytit a už ho nepustit, neboť on sám chce objevovat její další krásné hudební nápady.

V podobném duchu se nesla i závěrečná skladba večera pojmenovaná Obrazové studie amerického autora Adama Schoenberga (*1980). Cyklus osmi obrazů doplnil dvěma minimalistickými, tematicky shodnými částmi, které zachycují pocit návštěvníka při procházení výtvarné galerie. Autor, který se přímo odvolává na Musorgského Obrázky z výstavy, tak dodal cyklu určitý rámec. Jednotlivé části cyklu jsou však mezi sebou více propojeny. Ne výjimečně obraz začíná dlouhým drženým tónem, ozdobeným perkusivními prvky, pod, nebo nad kterým se prezentují různé melodické motivy. Atmosféra poté často houstne, nástroje se přidávají, komplikují se rytmy a kompozice graduje do svého dílčího vrcholu, aby se pak mohla zase uklidnit a pokračovat dalším obrazem.

V některých vypjatých částech vlivem složitých rytmických útvarů trochu vzala za své vzájemná souhra, avšak orchestr skladbu předvedl s plným nasazením a z interpretace, kterou řídil zkušený Andreas Sebastian Weiser, přímo čišela energie. Vynikající výšky předvedl první trumpetista a také hornová sekce. Jedním z nejvýraznějších prvků celé kompozice je pak es-klarinetové sólo, které se svým až drzým charakterem vryje posluchači do vědomí. Je součástí obrazu Žena při úsvitu (J. Miró) a tento večer se dočkalo perfektního provedení.

Za zmínku jistě stojí i to, že večer byl doplněný o projekci a o světelnou produkci formou velkého panelu s LED světly umístěného za orchestrem. Je zajímavé pozorovat na animacích Pavla Trnky, jak vznikají umělecká díla, jichž se předvedené skladby týkají, avšak bliká-li toho na scéně příliš mnoho najednou, působí to občas spíše rušivě. Kdyby se plátno namísto do výšky před orchestr umístilo dozadu za něj, působilo by možná jeviště vizuálně vyrovnaněji.

Závěrem nezbývá než doporučit Vám, čtenářům, návštěvu některého z dalších koncertů Hudebního fóra Hradec Králové, neboť dramaturgicky byl večer zpracovaný velmi zdařile a pozvaní umělci předvedli vskutku kvalitní interpretaci skladeb, se kterými se u nás zatím nikde jinde nesetkáme. Navíc sál hradecké filharmonie nabízí příjemné prostředí, ve kterém si lze hudební představení naplno vychutnat. Složení publika je různorodé a zahrnuje všechny věkové kategorie, což jen potvrzuje, že program festivalu a vystupující umělci mají co nabídnout úplně každému.

Foto: Jaroslav Klinský