„Vejvanovský tak, jak ho představil Czech Ensemble Baroque, je všechno, jen ne jednotvárnost a nuda.“

„Je možné se zamilovat do huby 17. století? Ano, když ji provádějí lidé do hudby 17. století zamilovaní…“

„Po celou dobu předávali interpreti hudbu s upřímným vnitřním zaujetím, s maximální koncentrací a zjevnou radostí, která dokázala vzbudit stejnou měrou radost i v publiku.“

Czech Ensemble Baroque, pověstný uměleckou kvalitou stejně tak jako neotřelými nápady a způsoby provádění děl staré hudby, se svým dirigentem Romanem Válkem zahájili ve středu v kostele sv. Michala v Brně už 8. koncertní sezónu hudebního cyklu Bacha na Mozarta!. V ní se posluchači mimo jiné můžou těšit na slavné Mozartovo Requiem nebo Bachovy kantáty. Pro svůj zahajovací koncert si ale zvolili barokního skladatele Pavla Josefa Vejvanovského. Složili tím hold české hudbě a potěšili nejedno ucho milovníků hudby 17. století. Na koncertě nechyběli tradičně ani protagonisté W. A. Mozarta a J. S. Bacha Radovan Král a Luděk Randár, kteří podpořili svou přítomností a slovem radostnou a povznesenou atmosféru, která prostupovala celým večerem.

Je možné se zamilovat do huby 17. století? Ano, když ji provádějí lidé do hudby 17. století zamilovaní… Czech Ensemble Baroque, který se specializuje na historicky poučenou interpretaci, neúnavně přesvědčuje uváděním skladeb období baroka své posluchače o tom, že hudba starších stylových období skrývá skutečné poklady, které stojí za to odkrývat. Dramaturgii koncertů vždy pečlivě tvoří s ohledem na posluchače, kterým chtějí předat to nejlepší. Uvádějí tedy často díla slavná a známá, podaná ale vždy s vlastní tvůrčí invencí, aby tak byly objevovány stále nové úhly pohledu a hudba nikdy nezevšedněla. Jindy se však pouští do odvážnějších kousků na pomezí hudební vědy a vytahují z archivů díla dosud nehraná. A někdy s oblibou hledají cestu, jak zapojit do klasických koncertů i humor. Vyprodané lístky na všechny jejich koncerty pak podávají důkaz o tom, že pravé nadšení pro stálé objevování hudby má smysl a že Czech Ensemble Baroque to dělá dobrým a přístupným způsobem.

Za kvalitou jejich koncertů stojí samozřejmě práce dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka, ale velkou roli sehrává i nadšení a profesionální umělecké kvality všech jednotlivých členů ansámblu. Hrají poučeným způsobem, tzn. nejen s využitím dobových nástrojů, což samo o sobě znamená obrovský rozdíl ve vyznění charakteru díla, ale také jejich obsazení bývá dobově skromné, komorní. Chrám či katedrála pak možná nehřmí fortissimem, alleluja možná neburácí až do vesmíru, ale jen do nebes, ale o to víc pak může posluchač pozorovat a vyposlouchat upřímné osobní nasazení každého jednotlivce. Posluchač tam navíc intenzivně prožívá spojení s interprety a hudbu přijímá od konkrétních několika umělců na pódiu a ne od obrovského tělesa.

Se jménem Pavel Josef Vejvanovský se možná hudebníci poprvé setkávají už na základních uměleckých školách ve skladbách pro trubku, ojediněle také snad ve sborové tvorbě. Málokdo se ale pak už dozví, jak rozsáhlý je jeho význam a odkaz pro českou hudbu a že v kroměřížské sbírce je dochováno přibližně 130 jeho kompozic. Ti odvážnější je začnou z archivu vytahovat a ti nejodvážnější je pak i nastudují a představí publiku. Koncerty děl jednoho skladatele nejsou dnes žádnou výjimkou. Ale jít na koncert pouze z děl Vejvanovského? Litanie, Mše, 8 Offertorií, bude se to vůbec dát poslouchat pozorně od začátku až do konce? Středeční posluchači byli možná překvapeni. Vejvanovský tak, jak ho představil Czech Ensemble Baroque, je všechno, jen ne jednotvárnost a nuda…

Koncert zahájila Sonata La posta in G, která svou radostnou náladou dobře a příhodně uvedla celý večer. Hned od prvního vstupu jsme mohli zbystřit a ocenit nápadný zvuk tří trombónů, který dodával hudbě patřičný lesk a tento slavnostní jásot propůjčil atmosféře celého večera. Posléze se k sehranému orchestru přidalo dvanáct krásných čistých hlasů spojených v jeden celek v oslavném zpěvu De Venerabili sacramento. „Radujte se, národové, na bubny a varhany, hrejte na citery, vzdávejte chvály poct a slávu králi nebes,“ zpívali ve sjednoceném zapálení, které v průběhu spíš rostlo, než polevovalo. Záhy tak mizela mylná domněnka, že Vejvanovský bude hudba jednotvárná, statická, pouze pro zasvěcence. Radostná melodika, živé rytmy, harmonická nápaditost a časté střídání metra vyjadřovaly jakýsi skladatelův tvůrčí neklid a touhu vyjadřovat ze srdce tryskající radost z hudby. A interpreti Vejvanovského hudbu předávali právě v takovém radostném tvůrčím rozpoložení, jak jsme mohli pozorovat z jejich tváří a hlavně slyšet.

Následovalo krásně jemně a citlivě zazpívané Salve Regina v altovém sólu Lucie Karafiátové, které bylo tematickou předzvěstí mariánských Litaniae Lauretane. Ty, svěží a půvabné, se překvapivě vůbec nestaly jednotvárnými, jak by se od litanií očekávalo. Vejvanovský je kompozičně pečlivě členil dle textu jednotlivých zvolání, poctivě odlišoval volání ke svaté Trojici, k svaté „Matce“ Marii a svaté „Panně“ Marii, zjemnil krásným způsobem „Růži tajemnou“ a vyzdvihl zase „Královnu andělů,“ přesto charakteristickým rysem celé litanie byla právě až nakažlivá radostnost. Pokud dosud ještě někdo myslel na své běžné starosti, pak na ně teď musel dočista zapomenout.

Po litaniích zazněl sólový zpěv Quidquid agam. Je výpovědí duše zamilované do Ježíše, která s vroucí oddaností vyznává, že „cokoli učiní, bude činit s Ježíšem.“ Sólistka Pavla Radostová krásně čistě posazeným hlasem s mnoha příjemnými barevnými nuancemi ho zpívala s věrohodnou vroucí oddaností a zamilovaností do hudby. První polovinu koncertu pak uzavřela Missa Misericordiae. Alespoň od cyklické mše by člověk očekával jistou vážnost, hudební či výrazovou. Ale Vejvanovský poukázal na to, že důstojnost ve vážnosti netkví a vesele zkomponoval i Kyrie a Credo v modu radostném. Nejvýraznější částí byl zřejmě Sanctus a Benedictus s rytmickým a živým opakovaným zvoláním Hosanna in excelsis. Mezi obě části vložil krásně lyrické houslové sólo, které přednesl s ladností a čistotou Peter Zajíček a které připravilo nástup jemnější části Benedictus.

Druhou část večera zahájila Sonata a 5 in G. Orchestr se představil v ještě energičtějším a virtuóznějším modu, takže by si posluchač nakonec mohl mylně pomyslet, že Vejvanovský komponoval skladby ke chvále Boží pouze radostně jásavé. Copak nikdy nechtěl do hudby vložit bolest skličující lidské nitro, která se nevyhne žádnému člověku? Z tohoto omylu však posluchače vyvedl následující zpěv O bona, bona crux, který tklivou notou opěvoval kříž jako „dobrotivou ochranu, vykoupení, spásu.“ Sólový basový part zpíval s citlivým, intimním ponořením Jiří Procházka.

Vrcholem večera byla Offertoria octo, 8 offertorií. Otevřely se před námi jako šperkovnice, ze které interpreti jako mnohotvárné zářící klenoty vytahovali postupně jednotlivá offertoria – každé originální, s vlastním stylem, krásou a sdělením. První z nich, Offertorium o apoštolech zaujalo svou bojovností ve slovech „Buďte stateční ve válce a získáte království…,“ vyjádřených adekvátně hudbou. Ve druhém Offertoriu o mučednících zazněl jakoby varovně znějící nářek dovolávající se spravedlnosti za prolitou krev. Třetí Offertorium o Blahoslavené panně vzaté na nebesa ve svých vysokých hlasových polohách znělo jako z nebe se snášející hudba, prostoupená nebeskýcm jasem, který se linul spolu s ušlechtile čistými tóny prostorem. Podobně povznášející bylo i Offertorium o Vyznavači, opěvující ctnosti svatého Petra. Poněkud živější a výpravnější bylo potom Offerotrium o Zasvěcení a o to více vzrušivě a naléhavě pak znělo šesté Offertorium o Panenství, které jakoby chtělo probudit netečné k činnosti. Offerortorium o jednom Mučedníkovi, začínající vysokými ženskými hlasy, znělo opět jako něžné andělské pohlazení a závěrečné Offertorium o čase bylo modlitbou duší, volajících k Pánu, aby shlédl na utrpení svého lidu, znovu přišel a dal vytoužený mír.

Po celou dobu přednášeli interpreti Vejvanovského hudbu s upřímným vnitřním zaujetím, s maximální koncentrací a zjevnou radostí, která dokázala vzbudit stejnou měrou radost i v publiku. Hudba tak opět mohla být povznášejícím obohacením, kterou umělci naplno předávali až do konce. Celé dvě hodiny tak všichni přítomní v kostele sv. Michala byli vytrženi jakoby do jiného světa a přiblížili se tak ke zpěvu čtvrtého offertoria: „Blažený muž, jehož duše vlastní ráj.“

Foto: FB Czech Ensemble Baroque