„Brněnský soubor má na co navazovat. Jak v klasickém baletu, tak v baletu moderním. To bylo smyslem i nové koncepce Letního baletního koktejlu 2019.“

„Balet Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva měl světovou premiéru před 80 lety v Brně a v uplynulé sezóně to brněnský balet velice oslavoval.“

„Walking Mad spolu s Korzárem patřily k vrcholům Letního baletního koktejlu 2019.“

Už třetím rokem zahajuje balet Národního divadla Brno svou sezónu Letním baletním koktejlem. Ten letošní se přesunul z letní scény na hradě Špilberk do komornějšího prostředí Biskupského dvora. Změna baletu prospěla. Krásné renesanční arkády dvora a nad nimi se tyčící majestátní barevně osvětlený Petrov vytvořily výbornou kulisu. A k atmosféře přispělo i nové hlediště, které připomíná to otáčivé v Českém Krumlově, pouze je statické. Škoda jen, že poslední den čtyřdenní přehlídky, 2. září, muselo být představení kvůli dešti zrušeno.

Na rozdíl od pražského Národního divadla, které mělo vlastní baletní soubor už od svého založení, brněnské Národní divadlo, které je jenom o rok mladší (1884), ustavilo profesionální baletní soubor až v roce 1919. Soubor se brzy vypracoval mezi nejlepší ve střední Evropě, a to díky uměleckému vedoucímu, choreografovi světového renomé. Ivo Váňa Psota vedl brněnský balet celkem třikrát. Začínal jako tanečník a poté se stal nejmladším šéfem v Československu. V roce 1932 odešel do slavného Ruského baletu Monte Carlo. Po návratu získané zkušenosti zúročil inscenacemi titulů z Ruského baletu a vrcholem byla v roce 1938 světová premiéra baletu Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva. Válečná léta strávil Psota jako baletní mistr a choreograf Originálního ruského baletu v Americe. Přestože měl řadu lukrativních nabídek, vrátil se v roce 1947 zpět do Brna. Po roce 1948 neunesl však ideologický tlak, který byl na něho vyvíjen. Zemřel na mozkovou mrtvici v roce 1952 po ostré hádce v pouhých 44 letech.

Druhou slavnou etapou v historii brněnského souboru je období šedesátých let. Tehdy do Brna jako umělecký šéf přišel Luboš Ogoun a pozval si ke spolupráci Pavla Šmoka a Vladimíra Vašuta. Ogoun se obracel především k nebaletní hudbě, která mu umožňovala svobodné pohybové vyjádření. Všichni tři odešli z Brna do Prahy, kde tyto postupy uplatňovali ve slavném Balet Praha.

Brněnský soubor má tedy na co navazovat. Jak v klasickém baletu, tak baletu moderním. To bylo smyslem i nové koncepce Letního baletního koktejlu. Večer se skládal ze dvou částí – koktejlu z klasického repertoáru a koktejlu z moderního repertoáru. V tom prvním zatančila Klaudia Radačovská s Iljou Mironovem pas de deux z 3. jednání Spící krasavice od Petra Iljiče Čajkovského. Nejlepší způsob, jak ukázat vyspělost tanečníků je pas de deux. Však je také povinné při všech baletních soutěžích. Hudebníkům připomíná třívětou skladbu, i ono má adagio, variace a codu.

Klaudia Radačovská je první sólistkou baletu, její taneční projev je přirozený, penché, arabesky i piruety byly skvostné jak v adagiu, tak v codě. Variaci lze hudebně přirovnat k sólové árii, kdy oba sólisté tančí zvlášť. Ilja Mironov se představil jako vyspělý a technicky zdatný tanečník.

Druhým pas de deux programu byl výjev z 2. jednání baletu Riccarda Driga Korzár, ve kterém exceloval Shoma Ogasawara, který je členem brněnského baletu teprve od roku 2018. Škoda, že ho Brno neobjevilo dřív. Jeho výkon byl fantastický. Udivuje vysokými skoky, mimořádnou pružností, mužnou ladností. Jeho partnerkou byla jeho japonská krajanka Momona Sakakibara. Přesto, že její taneční technika byla velmi dobrá, Shoma Ogasawara ji úplně zastínil. Však také ovace nebraly konce. Nashua Mironova a Ilja Mironov, kteří tančili pas de deux z 2. jednání baletu Giselle od Adolpha Charlese Adama, předvedli technicky přesné, jemně vycizelované, velmi romantické pas de deux, přesně tak, jak to hudba francouzského romantika vyžaduje.

Po třech pas de deux připravila dramaturgie skoro celá jednání ze dvou baletů. Prvním byla balkonová scéna z baletu Romeo a Julie od Sergeje Prokofjeva v nové choreografii uměleckého šéfa baletu Mária Radačovského. Tančili Finka Emilia Vuorio a Bělorus Uladzimir Ivanou. Balet Romeo a Juile měl světovou premiéru před 80 lety v Brně a v uplynulé sezóně to brněnský balet velice oslavoval. Škoda, že jej neuvedl v původní choreografii, mohlo to být zajímavé srovnání. Radačovského choreografie je méně klasická, více dbá na výrazové prostředky, občas bylo těžké si představit, že jde o balkonovou scénu…

Čím jiným by mohl blok klasického baletu končit než slavným Labutím jezerem Petra Iljiče Čajkovského v nejklasičtější choreografii Lva Ivanova, tak jak se tančí už 125 let v divadlech po celém světě. Balet při premiéře v roce 1877 se tančil v choreografii českého choreografa Václava Reisingera a naprosto propadl. Muselo se čekat 18 let, kdy se choreografie ujali Marius Petipa a Lev Ivanov, aby zahájil své tažení po světových jevištích, z nichž nezmizeli dodnes. Roli Prince tančil Ivan Popov, labuť Andrea Smejkalová, labutě sólisté a sbor baletu NdB.

Po přestávce představila dramaturgie koktejl z moderního repertoáru. Je to výsledek práce Choreografického ateliéru, který je už osmým rokem tvůrčí dílnou především mladých tanečníků baletu NdB. Z této dílny vyšly hned dvě ukázky. Barbora Bielková představila svou choreografii Duality na skladbu Blind z alba A Forest Christiana Löfflera, německého DJ a skladatele, specialisty na house music a techno. Tanec vyjadřoval jednu z filozofických teorií, podle které jsou mysl a tělo dva odlišné a oddělitelné celky. Tančila Barbora Bielková a Peter Vassili.

Druhou ukázkou byl moderní balet Irreconcilable choreografa Uladzimira Ivanou, s nímž tančila Ivona Jeličová na chorál „Ich ruf zu Dir, Herr Jesu Christ“ Johana Sebastiana Bacha. Jestliže se Bielková zabývala ve svém tanci odlišností mysli a těla, pak Ivanou se zaměřil na odlišnost dvou lidí, muže a ženy, kteří – ač by se k sobě mohli ideálně hodit – ve skutečnosti jsou neslučitelní.

Vrcholem koktejlu z moderního repertoáru byla choreografie jednoho z nejvýznamnějších moderních choreografů současnosti Johana Ingera. Pod názvem Walking Mad spojil Inger dohromady hudbu Maurice Ravela (Bolero) a Arvo Pärta (Für Alina). Minimalistická skladba Pärtova byla rozdělena na dvě části vklíněním Ravelova Bolera. Tím bylo dosaženo mimořádného účinku obou skladeb, umocněné ještě dějem, který reflektoval naše obavy, tužby, nezdary, těžkost i lehkost našeho jsoucna. Tančili prakticky všichni mužští sólisté, ženské role ztvárnily Klaudia Radačová, Barbora Bielková a Emilia Vuorio. Bylo to v pátek velmi emotivní představení, občas šel až mráz po zádech. Pro tanečníky i tanečnice mimořádně fyzicky, ale i psychicky náročné. Rozhodně Walking Mad spolu s Korzárem patřili k vrcholům Letního baletního koktejlu 2019.

Foto: Kuba Jíra