pátek, 02 srpen 2019 12:09

Orchestr mladých EU - hráči oddaní hudbě i svému dirigentovi

Autorka:

„Vasilij Petrenko, který orchestr vede od roku 2015, je viditelně oblíbeným, ne-li milovaným dirigentem.“

„Sólista interpretaci promyšleně budoval na kontrastech.“

„O interpretaci Mahlera lze mluvit v superlativech. Málokdy se vidí taková symbióza tělesa a dirigenta!“

 

4

 

Je pokaždé svátek slyšet jeden z nejlepších mládežnických orchestrů světa – Orchestr mladých Evropské unie –, jehož historie sahá až do roku 1976, kdy u jeho zrodu stál Claudio Abbado. Jeho následovníky se stali Bernard Haitink, Vladimir Ashkenazy a pak Vasilij Petrenko. A právě s ním, svým současným šéfdirigentem, orchestr zahrál v pražském Rudolfinu ve středu 31. července Dvořákův Koncert h moll a Mahlerovu Pátou. Jako sólista se představil německo-francouzský violoncellista Nicolas Altstaedt.

Orchestr, který dává mladým hudebníkům z osmadvaceti zemí EU příležitost společně pracovat a pod vedením nejlepších dirigentů získávat nenahraditelné zkušenosti, patří k předním světovým symfonickým orchestrům. V průběhu let měli jeho členové možnost spolupracovat s osobnostmi jako Daniel Barenboim, Leonard Bernstein, Herbert von Karajan či Mstislav Rostropovič. Dosud prošlo orchestrem na tři tisíce hudebníků, kteří se posléze uplatnili jako dirigenti, sólisté, pedagogové či členové významných světových těles.

Dramaturgie koncertu – známý violoncellový koncert a Mahlerova symfonie z nejhranějších – předem nic nenapovídala. Proslulé skladby, u kterých by stačilo, aby je hráči nesli na vlně euforie a mladistvé energie, a úspěch by byl zaručen. Došlo však k opačnému efektu. Vasilij Petrenko, který orchestr vede od roku 2015 a dle reakcí a nasazení hráčů je viditelně oblíbeným, ne-li milovaným dirigentem, nacházel s orchestrem detaily, které vynikající instrumentalisté bez obtíží zahráli, a zároveň společně s chutí, radostí, pokorou a zaujetím oba monumenty úchvatně vystavěli.

 

2

 

Ve Dvořákově Violoncellovém koncertu se představil německo-francouzský virtuos Nicolas Altstaedt, jeden z posledních žáků Borise Pergamenščikova, kterému se po vítězstvích v mnoha soutěžích záhy otevřely možnosti spolupráce s nejlepšími světovými orchestry a festivaly. Pražskému publiku není úplně neznám. Před dvěma roky vystoupil na Pražském jaru jako člen klavírního tria s Alexanderem Lonquichem a Vilde Frang. Dvořákův koncert nyní rozezněly nesmírně hebké a měkké smyčce, zaujal první hornista, který na sebe v průběhu večera svou bezchybností a krásným zvukem upozornil ještě mnohokrát. Altstaedt se do úvodního sólového tématu vrhl s emocionalitou, která na posluchače přivyklejšího střídmějšímu pojetí byla až na hraně bezvýhradného přijetí. Sólista však interpretaci promyšleně budoval na kontrastech a lyrické téma první věty vyzpíval na svém nástroji s něhou a hloubkou prožitku.

Dirigent byl vůči sólistovi velmi ohleduplný a hlídal zejména žestě, aby ani na okamžik nepřehlušily křehký zvuk sólového nástroje. Již během první věty se zřetelně vyjevil jeden z oceňovaných kladů orchestru: krásný zvuk, který ani v nejvypjatějších fortissimech nezní tvrdě a nebodá do uší. Tuto oblost a sametovost zvuku jsme si pak vychutnávali po celý večer. Druhá věta vyzněla neobyčejně mladistvě, opět se vyznamenávaly dechy – v čisté krásné souhře, sólo violoncella bylo jímavé a procítěné. Ve třetí větě zaujalo těleso svým perfekcionismem při vystavění dynamických oblouků – nic neznělo násilně, prudce, k proměně dynamiky docházelo takřka nepostřehnutelně. Po této minuciózní práci znělo následující forte až trochu monotónně, ale tenhle pocit záhy narušil až drsný zvuk violoncella. V závěru věty nebylo při komunikačních přednostech Nicolase Altstaedta pochyb, že souhru s první houslistkou si vychutná do nejmenšího detailu, podobně jako ona. Z Altstaedtovy interpretace byla slyšet dvořákovská vroucnost i bolest ze smrti milované ženy, ale zároveň se na povrch prodrala energie a nespoutanost mládí. Publikum ve vyprodaném Rudolfinu tyto kvality vycítilo a vyžádalo si dva přídavky. Tím prvním bylo Adagio ze Sonáty č. 10 pro dvě violoncella francouzského barokního skladatele Jeana-Baptisty Barriera, kde sólistovi byla rovnocennou partnerkou první violoncellistka orchestru, tím druhým Sarabanda ze Suity č. 1 Johanna Sebastiana Bacha.

 

1

 

Pravidelné návštěvníky koncertů asi nepřekvapí, že někteří posluchači se před druhou polovinou koncertu nepatrně ošívali. Jak vyzní po zážitku posledního koncertu Jiřího Bělohlávka s Českou filharmonií v roce 2017, na němž nemocný dirigent předal svou hudební závěť právě interpretací Mahlerovy Páté symfonie, toto dílo v podání mladých hudebníků? Hned odpovím: Tuto symfonii zahrál Orchestr mladých EU ohromujícím, sebejistým, a přitom pokorným způsobem, hráči byli tak pohlceni hudbou, že v obloucích frází se nejen smyčce pohybovaly synchronizovaně na centimetr, ale v souladu byl i pohyb těl, hráči se jako vlny vzdouvali na židlích, nepatrně povstávali a s uvolněním fráze se zase pokládali zpět do židlí. Skutečně lze o této interpretaci Mahlera mluvit v superlativech: hudba zaplňovala prostor, všechny orchestrální skupiny hrály skvěle a naplno, šly jednotně za svým dirigentem, který je svými nenapodobitelně elegantními a čitelnými gesty pobízel, vybízel i tišil, provokoval i uklidňoval. Málokdy se vidí taková symbióza tělesa a dirigenta!

O kultivovaném zvuku jsem se již zmínila. Ocenila jsem tuto kvalitu zejména v závěru druhé věty, kde občas dokážou žestě napáchat škodu svým plechově řinčivým halasem. Nic takového se nedělo a vrchol druhé věty se nesl v příjemném libém tónu. Třetí věta – Scherzo – vyzněla opravdu radostně, hráči do tanečního reje vložili mnoho energie a chuti. Nezapomenutelné je s grácií zahrané pizzicato, obdiv sklidil první hornista, jehož projev byl bravurní, jistý intonačně i výrazově, jako by neznal žádné technické obtíže. (Že by žák Radka Baboráka?) Ostatně, stejně bravurní byl i trumpetista, který se blýskl v samém počátku této symfonie. Čtvrtou větu – Adagietto –, zahráli mistři, plně odevzdaní hudbě. Od prvního tónu se tajil dech, byla to hudba ne jen interpretovaná s vysokou profesionalitou, ale hluboce prožitá. Při této větě Vasilij Petrenko odložil taktovku a hudbu modeloval oběma pažemi, dlaněmi, prsty. Působilo to, jako by partituru přetavoval do tónů, které pak zhmotňovali hudebníci. Pátá věta po tomto emocionálním vzedmutí přinesla vydechnutí, zklidnění, jež se obrací v závěrečnou rytmickou smršť, která jen doložila, jak tvárný, profesionální, technicky zdatný a v dynamice kultivovaný. Orchestr mladých EU je.

 

5

 

Není divu, že po tomto vrcholu a věru bouřlivých ovacích nemohlo následovat nic jiného, než křepčení po pódiu v přídavku v uvolněném duchu, při němž se hráči objímali, přecházeli, tancovali, ba i dřepali a vyskakovali do výšky. Ať jim to dlouho vydrží!

 

Foto: Panart – Zdeněk Chrapek 

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.