“V opeře Terpischora se projevuje vliv italský, navíc neusiluje o divadelní drama, kterým ani být nechce.”

“Efektní scéna zároveň ukázala možnosti unikátního barokního divadla.”

“Takové pěvecké výkony přesvědčí o správnosti poučené interpretace, protože jasně nesou své klady oproti pěveckému univerzalismu.”

Méně tradiční formát, operu – balet, uvedl ve čtvrtek Mezinárodní hudební festival Český Krumlov. V exkluzivním prostředí vzácného Barokního divadla zazněla Terpsichora Georga Friedricha Händela. Nastudoval ji soubor Musica Florea pod vedením dirigenta Marka Štryncla ve spolupráci s tanečním souborem Hartig Ensemble. Umělecky ho vede Helena Kozárová, která se tentokrát představila i v roli režisérky. V sólových rolích vystoupily sopranistka Irena Troupová a mezzosopranistka Dagmar Šašková.

V první, kratší části večera, anticipoval Händela žánr pastorální pot-pourri z francouzských barokních skladeb. Hlavním reprezentantem byla Rebelova skladba Les caractères de la danse, kdy se na ploše pouhých devíti minut představilo jedenáct barokních tanců. Velkou příležitost dostal soubor Hartig ensemble. Večer tím získal na důležitém divadelním zákonu kontrastu. Tento dobře promyšlený prolog jistě přispěl ke koncízní formě večera bez přestávky, vše se propojio v jeden homogenně působící celek hudby, zpěvu a tance.

Barokní styl roste v oblibě. Především operní dílo Georga Friedricha Händela je stále uváděnější na operních jevištích. Jakoby nás doslova magicky přitahoval řád, klid, jistota a vyváženost, velikost i patos oproti soudobému obrazu poněkud chaotické, až neurotické doby. Styl charakterizuje zejména 17. Století. Jeho typickým nástrojem jsou varhany, novou vokálně intrumentální formou se stává oratorium.

Händel je plodným operním skladatelem, napsal 46 děl během 45 let. Poté, co zakotvil v Londýně, založil Královskou operní akademii. Jako náměty vítal hrdinské postavy z antiky a Starého zákona, ze kterých jásala národní hrdost podobně jako z Angličanů a jejich koloniálních vítězství nad Francouzi a Španěly, výraz svobody a síly. Patří sem Giulio Césare, Tamerlano, Rinaldo, Rodelinda, Ezio, Xerxes (s proslulou largovou melodií) i Terpsichora, která je mezi uvedenými tituly přece jen méně známá. O to víc je její uvedení v rámci festivalu v Českém Krumlově třeba dramaturgicky ocenit. Specifikace na operu – balet je velmi správná, není to dílo z rodu Tamerlana či Rinalda. Mnohem silněji se v ní projevuje vliv italský, navíc neusiluje o divadelní drama, kterým ani být nechce. Kdybych použil mnohem pozdnější výrok Stravinského, je to čistá radost z hudby, která nechce být obtěžována závažnými literárními náměty, touží být naopak sama sebou, byť jí na významu textu velice záleží.

Händel je syntetikem barokního stylu, v opeře mu byli vzorem staří italští mistři Corelli a Scarlatti, jejichž vliv zanechal v melodické vokální linii trvalé stopy. Právě Terpsichora je toho hmatatelným dokladem! Srozumitelnost jeho hudby v dobrém smyslu slova je důvodem poměrně široké obliby Händelova díla. Beethovenova slova o Händelovi jsou příznačná: ”Jděte k němu a učte se, jak vytvořit jednoduchými prostředky něco tak velikého.” Jistě měl Beethoven na mysli i Händelovu schopnost stupňovat výrazové prostředky, ale také spojení italské prosté zpěvnosti s dokonale propracovanou formou. Nic na tom nemění naopak z druhé strany značná averze osvícenců Voltaira i Gottscheda, ani Rousseauův apel na návrat zpět k přírodě. Barokní opera se odpoutala cele od zdání skutečnosti i od čisté literatury. To je pouhé konstatování skutečnosti, ani v nejmenším výtka! Händel po staletích žije, osvědčuje se v hudebni praxi víc než přesvědčivě, což je to nejlepší možné vysvědčení.

Interpretem večera byla především Musica Florea. Vznikla roku 1992. Její šéfdirigent Marek Štryncl usiluje o autentickou interpretaci. Je absolventem oboru dirigování na pražské HAMU (2002). Pojem autentická, poučená či dobová interpretace označuje přesně vymezený jev. Je to ztvárnění díla tak, jak znělo, nebo spíš jak bylo interpretováno v době svého vzniku. Pokud by se snaha o autentickou interpretaci zúžila pouze na použití kvalitních replik historických nástrojů, byla by to značná chyba. Asi jako je dodnes mylná teze, s níž se setkávám ve sborových porotách, že barokní sloh je „stylové“ hrát v jednom neměnném strojovém tempu, tvářit se až nehybně vážně, kdy si na konci dopřejeme menší či velkorysejší ritenuto… Händelova doba však dobře znala pojem tempo rubato, zrychlení i zpomalení v duchu afektů, zatímco dnes stále často preferované ritenuto se v dané historické době ani nepoužívalo. Pojem tempo rubato má své kořeny již u Zacconiho (1592) a Cacciniho (1602). V 17. století jde více o vázané tempo rubato, zvýrazňující tempově sólový part při zachování stejnoměrného tempa doprovodu.

V interpretaci Marka Špryncla právě tyto aspekty nacházím, jeho historicky poučená interpretace na mne působí upřímně, svrchovaně, promyšleně. Ritenuta nepoužívá, ale jeho volba temp je dobře cítěná, ani v nejmenším náhodná. V dirigentském avízu je cítit exaktnost jeho hudebního myšlení. Mohu říci, že jeho uchopení interpretace s živými tempy a jejich přesnými změnami přesvědčovalo. Orchestr komorního typu o patnácti hráčích – včetně hrajícího dirigenta – sice dlouho před produkcí ladil a dolaďoval, v první části se ještě trochu v oné dohledávané intonaci orientoval, nicméně rychle se v extrémním vrcholícím vedru daného dne dostával do formy i zjevně nalézané radosti z vlastního tvoření. Místo v první řadě, které jsem obdržel, je sice lukrativní, pro paní radovou skvělé, aby kontrolovala dirigenta, zda opravdu dává efektní nástupy (užívám nyní oblíbený bonmot svého kantora, dirigenta Antonína Devátého), pro recenzenta však tolik ne, protože nedává ideální obraz o syntéze zvuku celku. Více jsem tak vnímal výraznou spodní harmonii, za což jsem byl ale rád, protože ji u standardních operních orchestrů v Čechách občas postrádám. Navíc violoncellistka i kontrabasista hráli s nakažlivým vnitřním zaujetím, koncertní mistryně byla zase očima v krásné symbióze s dirigentem, v symbióze plné zájmu o maximální přesnost souhry, která se dařila. Rytmický tep byl v orchestru výborný, změny temp nesly pečeť soustředěnosti. Během večera orchestr ukázal i schopnost hrát skutečné piano, které jsem v první třetině v doprovodu árie a pěveckých ansámblů občas postrádal. Domníval jsem se, že méně to v dynamice ansámblu patrně technicky nejde. A ejhle, ve druhé polovině se ukázalo, že ano a velmi dobře.

V úvodu večera na jevišti dominovaly dvě výrazné sólistky. Na oblaku z nebes se přímo snesla v efektně režií realizovaném entrée mezosopranistka Dagmar Šašková v roli Apollóna. Imponovala pohyblivostí svého vzácně kulatého, kovově znějícího, ve všech polohách vyrovnaného mezzosopránu. Zvukově neobyčejně příjemného a prostorově nosného. Její frázování bylo působivě instrumentálního charakteru, jakoby vystupovalo z orchestru coby jeden z jeho hlasů. Tak to má být, aby hlas, zcela lehce tvořený, zněl nosně ve všech polohách a ve všech stupních dynamiky, umí rafinovaně podmaňovat. I když v její vstupní árii byl ještě orchestr trochu silný, pěvkyně se flexibilně vyrovnala s náročností árie i prostorem divadla. Sklidila bouřlivý potlesk publika, plně zasloužený.

Druhou protagonistkou večera byla sopranistka Irena Troupová jako múza Erató. V daném stylu je i teoreticky velmi erudovaná. Frázuje plasticky, plynule, s klidnou kantilénou, lehce zvládá hlasový rozsah náročného partu i bravuru běhů. Dovede předvést technicky dobře zvládnutý trylek i výrazově zapůsobit. Takové pěvecké výkony přesvědčí o správnosti poučené interpretace, protože jasně nesou své klady oproti pěveckému univerzalismu, v jehož pojetí si pamatuji dříve prováděná barokní díla (třeba plzeňského Tamerlana z konce 60. let nebo operu svého jmenovce Constanza e fortezza, která se v Praze měnila v neobyčejnou nudu kvůli strojovému tempu, stereotypnosti a právě pěveckémů univerzalismu v jedné jediné poco fortové dynamice). Pro úplnost a spravedlnost ale musím dodat, že oba směry a mezi nimi různé stupínky modifikací existují vedle sebe dodnes, žádný z nich nelze zavrhovat. Resumé úspěšnosti je přesvědčivost pro posluchače, protože produkce se koná pro ně, ne pro uzoučký kruh zainteresovaných muzikologů. A v žádném případě nepřesvědčí typ nezáživné muzeální produkce, neboť Jeho Veličenstvo DIVÁK promine interpretům leccos, jen ne nudu. Tak je myšlena i moje reminiscence na dobu, kdy si mě barokní opera v letech studentských příliš nezískala, právě pro malou přesvědčivost vyznění.

Ta v produkci Händela pod vedením Marka Štryncla rozhodně nehrozila, ani náznak muzeálnosti, z čehož bývá i v odborných kruzích trochu zbytečná obava. Tato interpretace imponovala naopak spontaneitou projevu a výrazovou přesvědčivostí. Režie Heleny Kazárové byla rovněž vedena snahou o autentické pojetí, tím působila sympatickou nehledaností v duchu dnešních, namnoze komplikovaných režií, přenášených někdy uměle až do neuvěřitelných souvislostí. Od tohoto trendu jsem si velmi rád na chvíli oddychnul a uvítal záměr sloužící plně danému dílu. Pravda, má to přece jen snazší v tom smyslu, že na jevišti nejde o žádné typické drama, vše podléhá čisté radosti z realizace Händelovy krásné hudby. Režie vycházela z potřeb hudby a uplatnění řady půvabných tanečních čísel, jimiž večer hýřil. Vytvářel se tím důležitý divadelní zákon kontrastu, celek působil svěžím dojmem z vycizelovaného pohybu tanečnic a tanečníků souboru Hartig Ensemble. Efektní scéna v duchu ztvárnění díla v dané historické době zároveň ukázala možnosti unikátního barokního divadla, proměny se děly překvapivě bryskně, účelně a ukázaly mimo jiné i hloubku jeviště vzácné historické scény, jednoho z mála dochovaných barokních divadel v Evropě. Smysluplné propojení hudby, zpěvu a tance se ukázalo jako šťastné.

Zmínku nesporně zasluhuje i výborný, uvolněný výkon tanečních umělců – Lenky Kantorové v důležité roli múzy tance Terpsichory, Miroslava Stehlíka, Barbory Fišerové, Michaely Bartlové a Anny Slaninové. Doprovod Erató a Apolóna vytvářeli pěvkyně a pěvci působící převážně v komorních ansámblech, zaujali mírou hlasové vyrovnanosti (což obvykle dirigent u operně školených pěvců obtížně docílí), intonační pevnosti a zvukové kultivovanosti. Jmenovitě to byli Sylvia Čmugrová, Alena Hellerová, Eliška Minářová, Václav Buršík a Marek Pavlíček.

Velmi oceňuji tento půvabný stylový večer, který krásně využil cenný prostor Barokního divadla. Podobných produkcí bych si představoval v rámci významného festivalu víc, aby se stylově využily jedinečné prostory zámku. Není to jen můj momentální, emotivně laděný pohled, stejný zaznívá už několik let z různých stran. Leitmotivem je přání intenzivnějšího využití výjimečných míst českokrumlovského zámku pro podobně stylově vyhraněnou interpretaci. Všem účinkujícím patří vřelý dík a zvolání BRAVO! To se ostatně oprávněně ozývalo při spontánním závěrečném potlesku početného publika.

Foto: Libor Sváček