První žena dirigentka v historii zahájení BBC Proms, světová premiéra kompozice k 50. výročí letu na Měsíc – a pak také Dvořák a Janáček. Londýnský festival se atmosférou nepodobá žádnému jinému, a právě proto je tak přívětivý a přitažlivý zároveň. Letošní úvodní koncert byl především ve znamení české hudby, která má v Británii nezastupitelné místo. Londýnští ji nejen rádi poslouchají, ale umějí ji i zahrát.

Kdo někdy navštívil Proms, byl jistě okouzlen pulzující atmosférou, která obklopuje celou přehlídku. Nelze proto srovnávat místní klima s těmi velikostně srovnatelnými v Salcburku, Lucernu nebo vlastně kdekoliv jinde. Kosmopolitní duch Londýna se zde projevuje takřka stoprocentně a ukazuje se to i v takových detailech, jako bylo zahájení festivalu pod taktovkou ženy dirigentky nebo obecně fokus programu na ženy interpretky – což je jistě dnes symbolicky dobré rozhodnutí pořadatelů a přesně to odráží jedinečnost Proms jako přehlídky klasické hudby, která se ale těmito gesty vyjadřuje ke celospolečenské situaci.

Dirigentka Karina Canellakis je především skvělá hudebnice. Tato mladá Američanka, absolventka Juilliard School, působí u pultu nesmírně přívětivě. Zároveň nelze přehlédnout její přímý a důrazný dirigentský styl, jasná důrazná gesta. Měla takřka jasnou představu, jak k jednotlivým skladbám přistupovat. U BBC Symphony Orchestra dosáhla opravdu všudypřítomného křišťálově čistého zvuku, který se nejvíce projevil ve složitých strukturách Glagolské mše v závěru večera. Kontrasty Janáčkovy kompozice Karina Canellakis svým přístupem zmírnila a zbavila zuřivosti úderných rytmů a zároveň rozkryla některé lyrické pasáže.

Transparentního přístupu k partituře využila i během první skladby programu, světové premiéry kompozice „Long Is the Journy, Short Is the Memory“ z pera Zoshy Di Castri, čtyřiatřicetileté skladatelky a doktorandky Columbia University. Ta v zhruba patnáctiminutové kompozici připomíná padesáté výročí vstupu člověka na Měsíc – což je mimochodem jedna z dalších programových linek letošních BBC Proms. Nesmírně podmanivá, zábavná skladba, často v kontrastu čisté harmonie zvuku a přísné disharmonie, využívající široký aparát perkusí i jiných nečekaných zvuků. Například když hráči mačkali papír nebo vyfukovali vzduch z plastových láhví. Do širokých harmonických akordů navíc nečekaně vstupovali zpěváci a zpěvačky BBC Singers za pomoci směsice čínských nebo starověkých řeckých textů, které kompatibilitu skladby ještě více rozštěpily. Překvapivost díla velmi dobře vyjadřoval i nepatrný detail v úplném závěru, kdy ve chvíli ticha zcela viditelně a pomalu upustila jedna ze zpěvaček svoje noty směrem k zemi. Rozhodnutí, zda to bylo součástí kompozice, nebo pouhá neočekávaná nehoda, zůstalo čistě jen na posluchači.

Po současné hudbě přišel na řadu Antonín Dvořák. Paradoxně místní miláček Dvořák se na festivalu Proms uvedl se symfonickou básní Zlatý kolovrat poprvé. A celý orchestr pod vedení Kariny Canellakis znovu nesmírně lyricky, melancholicky vykresloval podmanivé melodické linky. Křišťálový zvuk zde nabýval na intenzitě ve Dvořákově drobnokresbě. Oproti Hrůšově nastudování v Berlínskými filharmoniky na počátku letošního roku byl Zlatý kolovrat během londýnské produkce více oproštěn o dramatičnost a údernost. Spíše šlo o uhlazenější interpretaci. Mimochodem, ihned druhý den po Dvořákovi a Janáčkovi pokračovaly Proms další českou hudbou, Smetanovou Mou vlastí v hlavním programu večera pod taktovkou právě Jakuba Hrůši a jeho báječných Bamberských symfoniků. A soudě podle zveřejněných kritik to byl mimořádný večer…

Vrchol zahajovacího programu letošních Proms se zhmotnil v Glagolské mši Leoše Janáčka (ve finální verzi z roku 1928). Ta je zde uváděna takřka pravidelně od britské premiéry v roce 1930. Nutno dodat, že na Proms byla naposledy představena pod vedením Jiřího Bělohlávka v roce 2011. Tradice české hudby i pod vlivem českých interpretů je zde až udivující a českého posluchače musí více než potěšit. V roce 2011 se mezi účinkujícími objevil i Jan Martiník, který se i tentokrát znovu ujal basového partu. Dalším českým zástupcem byl tenorista Ladislav Elgr. Ten slavil v Londýně úspěch díky naléhavosti svého projevu, dobré výslovnosti nezvyklého textu nebo hlasové dynamice. Asmik Grigorian působila ve svém sopránovém partu podobně naléhavě, ačkoliv její projev byl více hlasově intenzivní. Mezzosoprán Jennifer Johnston vnesl do produkce příjemný koncentrovaný klid. Právě Agnus Dei byla asi nejvíce intenzivní částí celé Glagolské mše v Londýně. Nepochybně i díky sboru BBC Symphony Chorus nebo také díky vykreslení povahy této části hráčkami a hráči orchestru. Posluchači si alespoň zde mohli odpustit krátký potlesk, který přišel po každé části mše.

Více než přehnaně abstraktní prezentací víry – což neplatilo o varhanním Postludiu, které v hraničním tempu i díky objemu zdejších varhan představil varhaník Peter Holder opravdu impozantně – byla Glagolská mše pod vedením Kariny Canellakis spíše světskou lyrickou a víceméně radostnou kompozicí, ve které hráčky a hráči díky snaze dosáhnout křišťálového zvuku otevírali její jednotlivá skrytá zákoutí. Včetně strukturovaného závěrečného Exodu. Nesmírně přitažlivý večer s jedinečnou atmosférou.

Foto:  FB BBC Symphony Orchestra