pátek, 28 červen 2019 20:31

Dalibor. Trochu kontroverzní.

Autor:

„Bučení bylo reakcí na krále Vladislava nořícího se do kouřící lázně.“

„Dalibor je příběhem o lásce, pravdě a právu, o ideálech a přátelství… A tím při všech dílčích inovacích naštěstí zůstal.“

„Jaroslav Kyzlink za dirigentským pultem volí věcnější a svižnější přístup, nepřehání patos.“

 

000

 

Smetanova hudba věnovaná pověsti o Daliborovi zůstává svá – romantická, noblesní, lyrická i hrdinská, s patosem citů osobních i národních. Scénické uchopení jeho opery se mění a proměňuje s generacemi víc. Zatím poslední inscenace, ta nejnovější v pražském Národním divadle, nese výrazný rukopis dvojice Dvořák-Nekvasil, dvou divadelníků, kteří už tři desetiletí vnášejí do tuzemského operního dění nepřehlédnutelné podněty, vesměs vždy s nějakým podílem provokování.

Na čtvrteční premiéře nechyběla trocha bučení. Bylo zcela evidentně reakcí na krále Vladislava nikoli státnického, na trůnu, ale nořícího se do kouřící lázně a ladně opečovávaného rukama lazebnic. Ať už to byl nápad scénografa Daniela Dvořáka, režiséra Jiřího Nekvasila, nebo někoho jiného, byl to pro konzervativněji cítící část publika nápad hraniční. Ne snad proto, že bylo vystaveno pohledu na odhalenou mužnou hruď Adama Plachetky, ale proto, že čekalo krále důstojného, nikoli v negližé. Pokud ovšem celá inscenace využívá prvků odkazujících ke „středověkému“ designu, není to tak nepatřičné. Určitě bychom si vzpomněli na filmy s rytíři přijímajícími své pobočníky, sedě přitom v kádi s horkou vodou, případně leže v posteli s milenkou. V klasické české opeře, kde až dosud král ve známé árii uvažoval o svém vladařském údělu na trůnu a s hlavou starostlivě podepřenou, přišli inscenátoři s nezvyklým, překvapivým a trochu kontroverzním obrazem – možná s epizodou i zbytečnou, pokud bylo cílem trochu si „zaprovokovat“. Zvláště když o Daliborově osudu nechali krále rozhodovat po vystoupení z lázně zahaleného do vlajky s českým lvem a podstupujícího masáž.

 

00000

 

Rozporuplné reakce vyvolali rovněž rytíři v brnění, zalidňující scénu; postavy jako z nějaké počítačové hry. A to zvláště v okamžicích, kdy se jim doslova mezi nohama dral z podlahy z hrany jeviště do celého divadla kouř, patrně aby zakryl přestavbu za nimi… Ale dost nepodstatných detailů. Smetanův Dalibor není ani – jak se říká – „o“ rytířích vykračujících si těžkopádným tanečním krokem po scéně, ani o kouři, ani o sličných huriskách, ale je příběhem o lásce, pravdě a právu, o ideálech a přátelství a trochu i o hudbě v životě Čechů. A tím při všech dílčích inovacích naštěstí zůstal.

 

7

 

Vzpurného i vroucně vzpomínajícího rytíře Dalibora zpíval při první premiéře Michal Lehotský. Má pro něj klenutou kantilénu, hlasový fond i otevřené výšky, zpívá ostatně hodně v italských a francouzských operách, má schopnost výrazu i uvěřitelnost emocí, škoda jen rušivě nedokonalých sykavek. Dramatická postava Milady je pro Danu Burešovou, podobně jako vznešená Libuše, spíše u okraje jejího nejvlastnějšího oboru a jejího přirozeného naturelu, ale s oběma rolemi se dokáže vyrovnat pěvecky i herecky se ctí, víc než dobře. Vyvolává větší dojem zranitelnosti než ty největší dramatické heroiny minulosti a dává tím i Miladě do hlasu a do projevu víc ženskosti. Operu zlidšťuje.

 

4

 

Podobně působí Alžběta Poláčková v roli Jitky, obsazované většinou průraznějšími typy. Dává jí lyrickou barvu a v interakci s Vítkem – Jaroslavem Březinou – až dívčí upřímnost. Jiří Sulženko není typický basista, nejhlubší polohy partu žalářníka Beneše „má“ jen s obtížemi, ale klíčovou figuru celého příběhu hraje a zpívá pěkně. A Jiří Brückler, v tomto případě v nevelké roli Budivoje? Ten by mohl klidně zpívat i krále Vladislava.

 

5

 

013

 

Adam Plachetka ve svém prvním výstupu, spuštěn i s trůnem zcela na straně z provaziště, zůstává levé polovině hlediště vizuálně skryt a zpívá dost znevýhodněn zezadu, zleva, shora. Přesto je ho slyšet, má pro krále víc než nosný hlas a to, co při interpretaci jiných starších autorů začíná být u něj slyšitelné, totiž určité zesvětlení a zvýšení i rozechvění hlasu, českému repertoáru sluší. A když v již zmíněné scéně s koupelí přidá k lyrickému uvažování v předepsané proměně výrazu i mužné odhodlání, je zřetelné, že veskrze nedramatického Vladislava zpívá se značnou rezervou.

Inscenace se nesnaží za každou cenu přesunout či přesadit příběh někam jinam. Je „středověká“, potemnělá, v závěru šikovně řešící boj mimo scénu s ženami čekajícími na jeho výsledek. Příběh vypráví logicky, bez shazování a odstupu, současně bez naivního patosu, ani jako pohádku, ani jako historickou legendu, spíše ve formě epické básně. Až na ty housle, které Daliborovi Budivoj se svým hloupým vojenským přístupem zničit opravdu nemusel…

 

3

 

Jaroslav Kyzlink za dirigentským pultem volí věcnější a svižnější přístup, nepřehání patos. Některá místa vyšla při premiéře vyloženě dobře, mnohá pěkně a běžně, jen některá, jako třeba sbor za scénou na začátku druhého dějství, v koordinaci s orchestřištěm vyloženě nezafungovala. Představení jako celek nevzbuzuje mimořádné dojmy; je dobré, se zmíněnými vybočujícími kontroverzemi ne zcela kompaktní. Smetana na vině ale není.

Druhá premiéra má být v sobotu svěřena Svatopluku Semovi, Peteru Bergerovi, Kateřině Hebelkové, Veronice Holbové, Martinu Šrejmovi, Jakubu Kettnerovi a Janu Šťávovi. Obě obsazení pak 4. a 5. července uvidí ještě publikum na Národním festivalu Smetanova Litomyšl, kam soubor pražského Národního divadla jede tradičně hostovat.

 

8

 

010

 

 

Fotogalerie ze zákulisí:

 

26

 

31

 

32

 

30

 

034

 

033

 

23

 

28

 

Foto: Patrik Borecký, Ilona Sochorová

 

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.