„Štefan Kocán je ve věku, který je pro basisty nejplodnější.“

„Slávku Zámečníkovou zná daleko vice německé publikum než publikum české nebo slovenské.“

„Árie Assura z opery Semiramis od Giocchina Rossiniho to byl neuvěřitelný gejzír.“

Staří latiníci mívali úsloví „finis coronat opus“. Našinci si je přetvořili na „nakonec to nejlepší“. Tím se zcela jistě řídila dramaturgie koncertů Pražského komorního orchestru, když na závěr úspěšné koncertní sezóny připravila mimořádný koncert dvou slovenských umělců, špičkového basisty Štefana Kocána a mladé sopranistky Slávky Zámečníkové. Když se k tomu přidal program, sestavený z Mozartových árií a také trochu Rossiniho, pak nelze říci nic jiného, než že to byl skutečný vrchol sezóny.

Štefan Kocán bude mít za tři roky abrahámoviny, je tedy ve věku, který je pro basisty nejplodnější. Zpívá na těch nejslavnějších pódiích, od Metropolitní opery přes La Scalu, Covent Garden, Wiener Staatsoper nebo Berfliner Staatsoper. Slyšet jsme ho mohli ale i v Praze, Bratislavě, Litomyšli, ba dokonce i v Litoměřicích. Jeho bas je plný, rejstříkově bohatý, skvělý i v těch nejhlubších hloubkách. Nezanedbatelné je i jeho osobní charisma a schopnost i na koncertním pódiu nejen zpívat, ale i dramaticky hrát. Prostě basista, jehož koncert je mimořádným zážitkem.

Jako hosta si Štefan Kocán pozval mladou sopranistku Slávku Zámečníkovou, kterou zná daleko více německé publikum než publikum české nebo slovenské, poněvadž má angažmá v Operním studiu Berliner Staatsoper pod vedením Daniela Barenboima a i její koncertní činnost se odehrává povětšinou na německých pódiích. Zámečníkové soprán není příliš veliký, ale je krásně barevný a ve výškách i v dolním rejstříku velmi dobrý. Přes své mládí i ona má na pódiu charisma a v duetech byla Štefanu Kocánovi rovnocennou partnerkou, i co se dramatického hraní týče.

První blok nabídl posluchačům brilantní árie Wolfganga Amadea Mozarta Wer ein Liebchen hat gefunden z Únosu ze serailu, kde Štefanu Kocánovi trochu chyběla dynamika. Árii Donny Anny Crudele! Non mi dir z Dona Giovanniho skutečně skvěle podala Slávka Zámečníková. Zpívala velmi lehce, ozdoby ani výšky jí nečinily potíže a publikum mile překvapila. Následovala árie Sarastra In diesen heil´gen Hallen z Kouzelné flétny, kde už byl Štefan Kocán s velebným a slavnostním přednesem pánem pódia. Ovšem to nejlepší teprve mělo přijít.

Árie Assura Si vi sara vendetta z opery Semiramis od Gioacchina Rossiniho, to byl neuvěřitelný gejzír. Kocánův bas byl znělý i v těch největších hloubkách, tohle řada basistů jenom markýruje, bojí se do hloubek jít. A ta dynamika! Od hřmícího fortissima k jemnému pianissimu. A i v tom pianissimu byl slyšitelný, zvukově konkurenceschopný orchestru. K tomu je zapotřebí vynikající hlasová technika. Během celé árie Kocán dokazoval, že ji má perfektně zvládnutou. Jeho přednes byl až nebezpečně uhrančivý. Obecenstvo doslova šílelo a i na recenzentských křeslech dalo hodně práce udržet si chladnou hlavu. Jaký by byl blok Rossiniho bez Lazebníka sevillského a slavné árie Dona Basilia La calunnia è un venticello. Brilantní árie, brilantní přednes. Je zajímavé, že ve výčtu jeho rolí ve slavných operních domech se Don Basilio nevyskytuje, přesto jsme opět měli potěšení nejen slyšet výtečně podanou árii, ale i vidět docela slušný herecký výkon.

Po přestávce byl návrat k Wolfgangu Amadeovi. První byla na řadě árie Osmina Ha! Wie will ich triumphieren z Únosu ze serailu následovaná duetem Osmina a Blondy Ich gehe doch rate ich dir ze stejné opery. Nejsem si zcela jistý, ale zdálo se mně, že se zde Štefan Kocán dostal až na samou dolní hranici svého hlasového rozsahu. Slávka Zámečníková skvěle sekundovala, aby sama poté vynikla v árii Zerliny Vedrai carino z Dona Giovanniho. A pak už přišla přímo lahůdka, další slavná árie, tentokrát Leporella Madamina, Madamina, il catalogo è questo, rovněž z Dona Giovanniho.

Na závěr se Štefan Kocán vrátil na rodné Slovensko a přednesl Bačovské piesne Eugena Suchoně. Sbírka písní pochází ze Suchoňova mladého období, psal je ve svých 21 letech a melodicky i rytmicky se inspiroval slovenskou lidovou písní. Lze v nich už najít zárodek postupů, které uplatňoval později ve svých velkých dílech, jako třeba v opeře Krútňava. Po Mozartovi a Rossinim to byl zcela jiný druh hudby, přesto ji namlsané publikum přijalo a odměnilo přednes nadšeným potleskem.

Když potlesk neustával a neustával, sáhl Štefan Kocán k přídavku. Zazněla slavná Canzonetta z Dona Giovaniho. Byl to velmi chytře vybraný přídavek, poněvadž umožnil umělci, díky smyčcům, které hrály stále piano, ukázat všechny jemné finesy jeho zpěvu. Pak už to vypadalo, že se skutečně končí, orchestr se zvedal, jenže potlesk neustával, tak došlo i na další přídavek, tentokrát duet Giovanniho a Zerliny La Ci Darem La Mano z 1. dějství Dona Giovanniho. Jen začal, obecenstvo zahučelo a pak už se nechalo unášet krásnou melodií i pěveckým provedením.

Byl to tedy skutečně mimořádný večer. Přesto je na něm jedna nepochopitelná kaňka. Při všech pěveckých i nástrojových recitálech s orchestrem bývá zvykem, že orchestr hraje úvod a pak několik předělů, aby si umělec mohl trochu oddechnout. Většinou je to nějaká ouvertura nebo lehčí opus, který skladatel často psal tak trochu pro oddech, jak publika, tak jeho samotného. Hudební literatura má podobných děl skutečně přehršel. Dají se lehce vybrat i z díla Wolfganga Amadea Mozarta. Z nějakých nepochopitelných důvodů zvolila dramaturgie koncertu pro tuto příležitost Mozartovu Symfonii č. 40 g moll. No budiž. Jenže jsme byli svědky něčeho, co považuji za naprosto neuvěřitelné. Napřed jsme slyšeli allegro molto, pak přišly tři árie, na to jsme měli možnost si poslechnout andante, dvě árie a přestávka. Po přestávce jedna árie a pak ze symfonie menuetto, další árie a allegro assai. Tohle si Mozart skutečně nezasloužil. Prý „ Mí Pražané mi rozumějí“ No nevím, jestli by tuto větu po podobném dramaturgickém výkonu Mozart zopakoval. Je to škoda, k výkonu orchestru nemám celkem připomínky, v l. větě symfonie mi chyběly dynamické vlny, pro Mozarta tak typické, dechy přehlušovaly smyčce, ale jinak orchestr podal během celého koncertu solidní výkon.

Foto: Petra Hajská